O tom, že okurková sezóna letos ve skutečnosti moc okurková není, píše ve své glose Ivan Hoffman.
Okurková sezóna není pouze prázdninovým obdobím, kdy ustane politický život, a z nedostatku vážných témat novináři referují o podružnostech. Zrovna v okurkové sezóně také rostou okurky. Letos na jaře to ale u nás vinou sucha, a také kvůli studenému severnímu větru vypadalo s okurkami beznadějně. Neduživé rostlinky hynuly, anebo se potácely mezi životem a smrtí, takže nebylo jasné, zda na okurkovou sezónu vůbec dojde.
Zatímco ovocné stromy přešlé v květu mrazem už se nevzpamatovaly a na ovoce letos můžeme zapomenout, okurky se otřepaly a úroda je nakonec slušná. Vzhledem k tomu, že v obchodech stále přibývá zboží, které už je pro nás finančně nedostupné, anebo je předražené natolik, že ho do košíku nelze vložit z principu, jsme za okurkovou sezónu přírodě vděční. Podobně s úlevou kvitujeme, že se podařilo vyorat nějaké brambory, že nevyšla na zmar cibule a nestříkaná rajčata že zatím odolávají plísním.
Letos to mimochodem i s novinářskou okurkovou sezónou vypadalo bledě. Děje se toho bez ohledu na léto zásadního tolik, že reálně hrozilo, že na podružnosti nezůstane v médiích prostor. Jenomže vedlejším přínosem okurkové sezóny je ušetřit občana Jobových zvěstí, kterým je péčí politiků celoročně vystaven. Než frustrovat lidi o dovolených stavem světa, je lepší krizi bagatelizovat a soustředit se na celebrity v plavkách a na turistický ruch. Okurková sezona již není nudou zviněnou nouzí o témata. Z okurkové sezóny se stalo alibi, proč závažná témata neřešit, protože nám stejně nic neuteče, a před ničím neutečeme.
Okurky se u nás doma nakládají každý druhý rok, a tentokrát se k tomu připletl i vnuk Jonáš. Zahleděl se zkoumavě na obsah misky přinesené ze zahrady a po chvíli přemýšlení řekl: „To vypadá jako kyselé okurky!“