Zveřejňujeme humoristickou povídku Michala Černého, pojednávající o tom, jak bezdomovec z okresního města vyřešil mimořádně závažný problém světové politiky.

Probabilistická bomba

Tu neuvěřitelnou, neskutečnou a šokující novinku – totiž že Severoatlantická aliance nasadila v průběhu války Ukrajiny proti Rusku úplně nový, zatím přísně utajovaný typ zbraně – jsem se dozvěděl v úterý kolem desáté hodiny dopoledne.

Seděl jsem s Honzou, Karolínou a dvěma dalšími na našem oblíbeném místě u zídky a chlastal Krušovice. Bavili jsme se zrovna o tom, kdy ta ženská z optiky zase bude mít pindy, že dole děláme bordel, a přijdou nás vypakovat policajti. Pamatuju si, že kostelní hodiny právě odbíjely desátou. A najednou vidím v dálce Tondu, jak se k naší partě řítí s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Amíci to shodili! Shodili to!“ vykřikuje, celý udýchaný a zpocený. „Honem pryč, běžte se rychle schovat!“

Všichni jsme věděli, že politici ve válce Ruska proti Ukrajině už dlouho vyhrožují nasazením jaderných zbraní. Nikoho z nás by ale ani ve snu nenapadlo, že je opravdu použijí. Kromě toho, v téhle souvislosti se vždycky mluvilo o atomovce shozené Rusy, a ne Amerikou.

„Vybuchla atomovka? Kde probůh?“

„Prdlajz atomovka! Něco úplně jinýho. Nový typ zbraně! Nikdo to nechápe. Shodila to bé padesát dvojka někde na Ukrajině. A dějou se hodně divný věci. Honem sypejte do Nádražní a vůbec nevystrkujte nos!“

Nikdo na nic nečekal, a všichni se rozběhli směrem do Nádražní ulice k našemu sociálnímu centru pro bezdomovce.

Jenom já měl všechno totálně na háku. V mých pětašedesáti mě už celkem nic nemůže rozhodit. Radši jsem sebral svoje berle a šel si lehnout do stínu stromu v parku, dal si pod hlavu mikinu, a sledoval andělskou krásu blankytného nebe nade mnou. No a co, tak to Amíci na Ukrajině shodili. Aspoň bude po mně – konečně svatej klid. Všichni ti papaláši, jako je Putin nebo prezident USA Joe Bidet, mi můžou leda tak umejt zadek.

Jenže to netrvalo dlouho, a na stříbřitě se lesknoucích mračnech mi začalo připadat něco podivného. Nevěřícně jsem do slunečního svitu přimhouřil oko. Obrysy mraků mi cosi připomínaly.

Probůh, vždyť tenhle temnější mrak vlevo vypadá docela jako Afrika! A tamten zase svými obrysy připomíná Evropu – ano, támhle vidím Itálii, a kousek nad ní Británii. A tam vpravo je snad Asie s Japonskem!

Během několika málo minut se oblaka nade mnou zformovala do tvaru světových kontinentů.

Chvíli jsem na to fascinovaně civěl. Vstal jsem, oprášil si kalhoty, a zamyšleně se podrbal na hlavě. Co má tohle, ksakru, znamenat?

xxx

Naše město bylo před polednem jako vymetené. Nikde nikdo, asi jako před pár lety za covidu. Akorát že v té době pořád houkaly sanitky a létaly helikoptéry, takže jsem si tenkrát připadal jako v katastrofickém filmu. Teď tu byl celkem klid.

Belhal jsem se s holemi kolem obchodního domu Ural, za nímž už končí Evropa, a začíná Asie. Náhle ke mně vítr zavál poletující noviny. Bylo to nějaké speciální vydání Blesku.

„Amerika šokuje svět!“, vyřvával výrazně červený titulek. „NATO ve válce Ruska proti Ukrajině nasadilo nový, dosud přísně utajovaný typ zbraně. Byla vyvíjená v posledních letech v armádních laboratořích v Nevadě. Podle neoficiálních informací se jedná o takzvanou PROBABILISTICKOU BOMBU. Co si pod tím představit? Podle docenta Milana Reitera z Matematicko-fyzikální fakulty UK tato zbraň deformuje základní fyzikální parametry našeho světa – zákon pravděpodobnosti, čili probability. Milan Reiter uvádí, že „běžná četnost jevů je za normálních podmínek podle pravděpodobnosti rozvrstvena do tvaru zvonu – takzvané Gaussovy křivky. Avšak použití této extrémně nebezpečné zbraně tuto křivku zcela zdeformuje – dá se říct, že jí otočí vzhůru nohama, takže se z ní stane tvar v podobě písmena U. V důsledku toho ty jevy, které jinak jsou běžné, se vůbec nestanou, a naopak začne docházet k fenoménům, které běžně nepozorujeme, protože mají za obvyklých podmínek jenom mizivou pravděpodobnost.“

V článku se dál psalo, že „pumu shodil bombardér Severoatlantické aliance na území Ukrajiny v čase 9:26 SELČ, a od té chvíle se z epicentra výbuchu šíří okruh o poloměru několik stovek kilometrů, v němž jsou deformované fyzikální parametry. Po explozi činí aktuální hodnota pravděpodobnosti P ve střední Evropě přibližně jedna ku šedesáti tisícům. Podle amerického prezidenta Joe Bidena jde o první test této zbraně, který má ukázat její potenciál.“

Vcelku jsem tomu prdlajz rozuměl. Ale pochopil jsem, že Amíci asi nějak podělali fyziku vesmíru – takže jsme všichni totálně v hajzlu. Asi něco jako kdyby v CERNu vznikla malinkatá černá díra, která nás všechny do jednoho sežere.

Dokulhal jsem až k nádraží do blízkosti ghetta. Jak víme, v těch místech to bývá někdy opravdu hodně divoký. Už od sportovní haly bylo slyšet, že se tam děje nějaký bengál. Nejdřív jsem si říkal, že bych měl vzít nohy na ramena, ale nakonec jsem v klidu šel dál. Vždyť už o nic nejde.

Vidím, že v červencovém horku Divadelní ulice proti sobě stojí dvě party Cikánů. Nejspíš vyřizování účtů, nic neobvyklého. Lítaly šutry, a pár Apačů si dokonce přineslo nelegální palné zbraně. Hned jsem se kryl za nejbližším stromem, abych něco nekoupil.

„Hej, vy degeši!“ vzkřiknul Fero, kápo prvního gangu, a dal pokyn ke střelbě. Bylo to fakt peklo, šutry a střely lítaly sem a tam jako u Verdunu. Jenomže záhy všichni pochopili, že tady něco nehraje. Střely vypálené z jedné a druhé strany se vždycky STŘETÁVALY VE VZDUCHU. Jakýkoli zásah nepřítele byl vyloučený – mohli metat šutry a střílet jak chtěli, ale naprosto bez výsledku.

Fera to v jednu chvíli už vytočilo, naběhl doprostřed ulice, a ze svého nelegálně drženého Glocku začal do nepřítele sypat jednu dávku za druhou. Jenže protější strana palbu opětovala, a všechny náboje vystřelené z obou stran se pokaždé srazily ve vzduchu – s hvízdáním pak rotovaly kamsi nahoru, pánubohu do oken.

„Už hodina týhle férovky, a hovno z toho!“, vztekle řval Fero.

Příslušníci obou gangů viděli, že to k ničemu nevede, a pomalu se zklamaně rozcházeli.

Při odchodu jednoho rozjíveného patnáctiletého kluka napadlo jen tak ze srandy ležérně – a s trochou frustrovaného vzteku – vypálit do plechovky na okně. Střela se od ní odrazila, zasáhla člena nepřátelského gangu, v jeho těle se odrazila do obratle v páteři, změnila směr v úhlu šestapadesáti stupňů, prostřelila mozek dalšího, pak to napálila do kliky u okna, prolétla holenní kostí jiného, a pokračovala ve zběsilém rozsévání smrti. Bilance jediné, nazdařbůh vypálené střely: pětadvacet mrtvých a dvanáct těžce raněných.

xxx

Rozezněla se siréna a přijeli policajti, takže bylo třeba odtud co nejrychleji vypadnout.

Celý svět byl najednou pošahaný, já z toho sámo totálně vyplesklej, a nadával si: ty blbče, proč ses nešel hned s ostatními schovat do tý Nádražní?

Jenom krátce poté, co byl cikánský gang zmasakrovaný jedinou náhodně vypálenou střelou, se neuvěřitelně zbláznilo počasí. Uprostřed července došlo k průtrži mračen, načež teplota v mžiku spadla pod nulu. Začalo sněžit, a za chvíli bylo všude kolem po kolena sněhu. A fakt strašná kosa – ještě štěstí, že jsem měl aspoň tu mikinu.

Kráčím ulicí kolem rozsáhlé pláně na Bohemce, načež spatřím další podivnost.

Sněhové vločky postupně napadaly tak, že vytvořily nádhernou gotickou katedrálu. Svojí oslepující bělostí zářila do dáli. Napočítal jsem na ní dvanáct věžiček, po stranách šestnáctero oken s vitrážemi, a nad vstupním schodištěm čtveřici soch, konkrétně mytologické postavy znázorňující živly ohně, vody, země a vzduchu.

Takové dílo by nezvládl ani Petr Parléř, i kdyby na tom celý život makal jak barevnej od rána do večera.

Obdivoval jsem tu nádheru, jenže teplota lítala nahoru a dolu tak zběsile jako nálada těžce postiženého maniodepresáka, a digitální teploměr na jednom z městských displejů záhy ukazoval plus osm. Katedrála, za kterou by se nestyděl ani hlavní architekt Notre Dame, postupně začala tát, a jedna z hlavních věží se pomalu, ale jistě, sesouvala na stranu. Netrvalo to dlouho, a z perly gotické architektury zbyla uprostřed Bohemky jenom jedna velká louže.

xxx

Kolem mě všechno nabíralo šílené tempo. S vyděšeným výrazem ve tváři jsem se šupem vydal za ostatními. Přecházím přes most, a naproti sobě vidím povědomou postavičku – malý chlapík s berlemi a šedivým plnovousem, kulhající na pravou nohu. Minul jsem svého dvojníka. Nevěřícně jsme si civěli do tváře, prošli kolem sebe co nejrychleji, a v tom překvapení se oba rozhodli nezastavovat.

Spadané listí ze stromů vytvářelo smysluplná slova a věty, pod jasanem u autobusáku jsem spatřil nápis „Buď v práci v šest,“ jinde „Zastavte svět, chci vystoupit,“ či „MAKE LOVE, NOT WAR.“ V mračnech poletujících ptáků na nebi bylo možné ve vteřinových záblescích spatřit obrysy pohybujících se postav jako v černobílém filmu. Bzukot cvrčků v trávě chvílemi připomínal písmena Morseovy abecedy. Pootevřenými dveřmi herny vidím kámoše, jak si do kapes cpe mince, které se z automatu řinou jako proud vody z protržené hydroelektrárny. „Právě jsem vydělal skoro padesát litrů!“, vykřikuje v euforii.

Postarší paní rozvalená v okně napjatě poslouchá rádio. „Podle Milana Reitera z MFF UK se nyní deformovaná pravděpodobnost dostává do vyšších úrovní, a hodnota pravděpodobnosti P ve střední Evropě překonala hodnotu jedna ku půl milionu. Gradovat bude během následující půlhodiny. Rulety v kasinech štěstí se roztáčejí ďábelskou rychlostí. V celé Evropě dochází k případům raketového zbohatnutí, jinde naopak ke katastrofálním prohrám a sebevraždám. V Manchesteru byla vyplacena nejvyšší výhra v loterii v hodnotě půl bilionu liber, kterou získal mentálně retardovaný klient psychiatrické nemocnice. Francouzský finančník Justin Dadier přišel s nepodařenou transakcí o veškerý majetek, a ukončil svůj život skokem z nejvyššího patra mrakodrapu v pařížské čtvrti La Défense. Podle neoficiálních informací dochází k narušení bezpečnostních ochran bankovních systémů, a utajované kódy k sejfům praskají snadno jako sirky. Na západním Slovensku v okrese Prievidza spadl na místní pole meteoritický roj, který na ploše tří set hektarů pozabíjel všechny křečky s přerostlým prostředním pazourkem.“

Zrychlil jsem krok, a už se málem dostal do bezpečí. Vidím Tondu, jak u našeho domova vyběhl na chodník a zuřivě gestikuluje: „Kámo, rychle sem!“

Jenomže už bylo pozdě.

Šel jsem po chodníku, a ulicí se proti mně vyřítila dodávka, ale těsně před ní přes cestu přeběhl nějaký hlodavec. Řidič zazmatkoval a udělal myšku, napral to do lampy veřejného osvětlení, ta se zřítila a spadla na prosklenou zastávku autobusu, z ní se do odpadkového koše vysypalo plexisklo, skleněný střep zafungoval jako lupa slunečního paprsku, ten zapálil papírové ubrousky uvnitř a došlo ke vznícení, zbytky špaget s kečupem a sýrem zareagovaly se specifickým molekulárním složením žaludečních kyselin, protože do koše se předevčírem vyzvracel Jožo, který se přejedl sušenek Bahlsen Pepies, což způsobilo prudkou chemickou reakci, koš explodoval, jedna ze střepin mě praštila do hlavy, a já se skácel k zemi.

Byla to taková pecka, že jsem v tu chvíli spatřil snad všechny hvězdy Galaxie. Tonda mi později vyprávěl, že úplně náhodou zrovna kolem projížděli saniťáci, v bezvědomí mě naložili a pádili směrem na nemocnici Karlovy Vary.

xxx

Probral jsem se až v sanitce s prudkou bolestí hlavy. Byli jsme už ve Varech, projížděli kolem Becherovky a směřovali do serpentin k nemocnici. Saniťák měl puštěné rádio. „Podle ministerstva vnitra nyní deformace pravděpodobnostní křivky dosáhne vrcholu, v čase T plus 137 minut od exploze,“ slyším z rozhlasu. „Brzy dosáhne hodnoty jedna ku čtyřem milionům. Pak by zvýšená pravděpodobnost měla začít opadávat, a vše se pomalu vrátí do normálu.“

Je jasné, že cesta za takhle zmršených fyzikálních podmínek připomínala spíš závod monopostu Formule 1 Ayrtonna Senny v Monaku. Obdivoval jsem mistrovství řidiče, který se bravurně vyhýbal protijedoucím autům či zvířatům přebíhajícím přes cestu. Kabina se otřásala a já létal sem a tam, omlacovaný od jednoho kouta k druhému, při přetížení, jaké nezažili snad ani kosmonauti při návratu raketoplánu Columbia z orbitu.

Jenže v jeden okamžik to ani tenhle borec za volantem nezvládl.

Zlomek vteřiny před naším autem se uvolnilo víko kanalizace, protože bylo předtím prožíráno rzí, řidič to už nezvládl vybrat, najeli jsme na ten dekl levým kolem, pneumatika praskla, a ještě nás dodělala protijedoucí Škoda Kodiaq, jejíž řidič právě ztratil kontrolu nad řízením, protože mu právě před nosem přeletěla otravná moucha, takže nás ještě navíc z boku sejmul. Sanita se naklonila a jela po dvou kolech, vrazila do lampy veřejného osvětlení, a padala ze srázu. Po dopadu se naštěstí v kabině pro pacienty rozevřely dveře a já vyletěl ven, ale ti dva saniťáci takovou kliku neměli. Odplazil jsem se co nejdál, benzín se vznítil, a sanita vybuchla.

xxx

Vzal jsem berli – ta druhá bohužel zůstala v plápolající sanitce – a se zakrvavenou hlavou se potácel pryč. Měl jsem toho právě tak akorát.

Ve městě apokalypsa, zněly sirény a rozhlas hlásil poplach nejvyššího stupně. „Mimořádná situace graduje, a deformace pravděpodobnosti podle ministerstva vnitra nabývá extrémní hodnoty. Podle Milana Reitera vyskočila nad dosud předpokládané číslo, a dostala se na hodnotu JEDNA KU TŘINÁCTI MILIONŮM. Naléhavě žádáme občany, aby se schovali doma v bezpečí, a nevycházeli ven.“

Moje řeč – nejlepší by bylo se svalit se do trávy a pozorovat nebe. Pohlédl jsem se nahoru, a viděl, že mračna se uskupila do tvaru detailní mapy oblasti kolem Suezského průplavu. Znechuceně jsem nad tím mávl rukou.

Už ani nevím, jak jsem do té lokality vlastně zabloudil. Ocitl jsem se poblíž jedné ruské banky ve Varech, s nápisem v azbuce na průčelí. Z boku vidím bankomat a nějakého chlapíka v saku, který si právě vybírá peníze. Což si tam zajít – neměl mi náhodou zrovna dneska přijít důchod?

Připlazím se k bankomatu, ten potentát je pryč. Jejda, vždyť si tam zapomněl kartu! Chtěl jsem mu jí vrátit, jenže už nebylo sil, a on někam zmizel.

Moc dobře vím, že tohle by se nemělo dělat. Jenomže on tam už naťukal svůj PIN, potom na to v roztržitosti asi nějak zapomněl a šel pryč. Pokušení bylo velké. Namačkal jsem, že chci pětikilo, a prachy si vybral.

Hned mi došlo, že jsem udělal ohromnou pitomost.

To, co se následně odehrálo, jsem se dozvěděl až mnohem později z médií.

Ty peníze si totiž podle zadaného PIN měl vybrat jeden ruský diplomat, jenže bankomat místo něj při výběru vyfotil mě, odeslal snímek jiné tváře, v důsledku čehož došlo ke zmatení bezpečnostního systému, který byl popletený kvůli chybnému softwarovému zpracování několika bitů z fotografie oblasti mého zkrvaveného čela na snímku vpravo nahoře, a v důsledku této chyby softwarového vývojáře Sergeje Jeremenka z roku 2016 došlo k nesprávnému odpisu částky z úplně jiného účtu, ve výpočetním jádru banky došlo k FATAL SECURITY ERROR a CRITICAL OVERFLOW, načež se v řetězové reakci informační systémy ruských bank popletly a začaly ve velkém chybně odepisovat částky z nesprávných účtů, což při jejich propojení v extrémně komplikované finanční soustavě vedlo k totálnímu chaosu, následně k řetězovému kolapsu největších bank, a nakonec k pádu Centrální banky Ruské federace.

Tímto způsobem došlo k roztočení hyperinflace a vážnému narušení finančního a bankovního systému ruského státu.

Nedlouho poté prezident Putin v televizním vystoupení k národu přiznal, že se jeho země dostala do vážných ekonomických potíží. Prohlásil, že z toho důvodu ukončuje veškeré vojenské operace, a zahájí mírová vyjednávání s Ukrajinou.

xxx

O tom všem jsem v tu chvíli neměl ani tušení. Chtěl jsem se klidit někam do pryč, aby mě policajti nezabásli kvůli tomu pětikilu.

Ale už nebylo sil. Radši jsem si lehl do stínu stromu v nedalekém parku, a rozvalil se na spadaném listí. Není se co divit, že jsem tam po těch překotných událostech po chvíli usnul.

Po neklidném spánku s bizarními sny mě probudil hlasitý zvuk rotoru. Rozmrzele jsem zamžoural do sluníčka. Vidím, jak na silnici přede mnou přistává helikoptéra.

Vystoupil z ní starší prošedivělý chlapík s výrazným bílým obočím, a vydal se ke mně. Hned mi byl nějak povědomý. Šmarjá, vždyť je to…

Přišel ke mně a podával mi ruku.

„Joe Biden,“ představil sebe, a pak i svého tlumočníka.

Vstal jsem, jenže se mi podlomila kolena. Přesto jsem ještě dokázal podat mu ruku a nezřetelně zahuhlat svoje jméno.

„Dovol mi, abych ti jménem amerického lidu vyjádřil nejhlubší vděčnost,“ řekl prezident. „Pravděpodobnost, že válku na Ukrajině ukončí chyba v bankovním softwaru, kterou spustíš právě ty – muž bez domova odněkud z okresního města v západních Čechách – byla opravdu extrémně nízká, ba téměř nulová. Chtěli jsme tu zbraň jenom otestovat, ale výsledek fantastickým způsobem předčil naše očekávání. Gratuluji k tomu, že se ti podařil tak neuvěřitelný husarský kousek.“

Pevně mi stiskl ruku a zadíval se mi přímo do očí. Pak se ke mně naklonil, vzal mě za rameno, a zašeptal mi do ucha:

„A kámo, mezi náma – bylo to všechno tak šílený, nesmyslný a absurdní, stejně jako celá ta stupid fucking war.“

Ve zpocených dlaních jsem svíral ukradenou pětistovku. S rozpaky jsem mu jí podával.

„Sorry Joe, já jí šlohl. Nechci, abych kvůli tomu měl opletačky s chlupatýma.“

Americký prezident si peníze vzal, a zamyšleně se díval na sežmoulané bankovky.

„OK. Zařídím, aby z toho nebyl žádný problém. Co s nimi provedeme? Přihodil bych to samé v dolarech, a můžeme dát společnou přepychovou večeři v Puppu.“

Zavrtěl jsem hlavou a podíval se směrem k blízké vietnamské večerce.

Deformovaná pravděpodobnost ze svého vrcholu postupně padala do normálních hodnot. Svět byl zase stejný, jako vždycky předtím. Joe k tomu Vietnamcovi zašel, a za to pětikilo koupil basu Krušovic. Sedli jsme si poblíž obchodu na zídku, dali si nohy nahoru, a za hulákání amerických a českých opileckých popěvků prochlastali celou noc. A jak jsme potom druhý den ve ráno oba vypadali, to si s velkou pravděpodobností každý dokáže představit.

O autorovi

Michal Černý se narodil roku 1976 v Sokolově, kde žije dodnes. Vystudoval žurnalistiku na FSV UK, poté pracoval jako redaktor časopisu CHIP. Dlouhou dobu publikoval texty o technologiích v týdeníku Respekt. Své povídky zveřejňoval v literární příloze Respektu, MF DNES, sci-fi časopisu XB-1 a knižně v antologii českého hororu. V roce 2014 vydal sbírku povídek s názvem Dáme si trochu násilí. Je členem Střediska západočeských spisovatelů. Kontakt: michalcerny.media(at)seznam.cz