Historik Jiří Malínský se v poslední části své eseje pokouší podívat na nedávný historický vývoj a vlastně i naši současnost prizmatem polsko-amerického politologa Zbigniewa Brzezinského v jeho knize Bez kontroly.
Předchozí díl je zde.
K tomu přidal americký politolog i věcný dotaz: kde končí Evropa, která více než geograficky vymezitelným kontinentem je celosvětově rozloženým civilizačním okruhem, jenž je mimo svá eurasijská východiska vymezitelný také svými osamostatňujícími se periferiemi (částmi) v obou Amerikách i Austrálii a Oceánii? Brzezinskému se to zhruba řadí do alternativních konceptů Evropa 1, 2, 3.
Svět stojí před dvěma krajními variantami budoucího vývoje: anarchií a globální spoluprací. Bude to obtížný vývoj a dlouhodobý proces. Je nutné počítat i se zpětným pohybem. „Je proto možné, že ani USA, ani OSN nebudou v blízké době schopny spojit účinnou sílu a autoritu, kterou by svět akceptoval jako legitimní. Spojené státy budou velet, ale značná část lidstva bude zpochybňovat jejich politickou a morální autoritu; Organizaci spojených národů bude ještě dlouho chybět nezbytná síla, i kdyby její morální a politická autorita rostla.“ (s. 149). Z tohoto hlediska probíral ZB mocenské vakuum vytvořené postupným hroucením SSSR a následně i počínajícím úpadkem nástupnické jelcinské Ruské federace (RF); nepřímo také naznačil možný nástup amerických mocenských ambicí v tomto nástupnickém státě zaniklého SSSR. Své meze měl ovšem i tehdy jasně dominující vliv Washingtonu; jeho modelovou „indikační“ determinantou, demonstrovanou ZB, byl americký vnos do řešení arabsko–izraelského konfliktu.
To komplikovalo také rýsující se přechod od zanikajícího komunismu k demokracii západního typu, jehož ústředním problémem byly a jsou vztahy k Rusku a Číně. Disponibilní finanční prostředky Západu nemohou na prosazení těchto převratné změny stačit; stejně tak nebyl jasný časový rozsah trvání tohoto přechodu; byla zřejmá krajně nesnadná obtížnost tohoto procesu. Rusko a třičtvrtěstoletá existence sovětského komunismu i lidský a územní rozsah této země činily a činí tento povahu přechodu ještě nejasnější. „V Rusku totiž, na rozdíl např. od Polska, byla podnikatelská tradice téměř udušena a soukromé podnikání vyrváno i s kořeny. Dědictvím komunismu je ruská společnost, která stěží rozumí finančním a konkurenčním jemnostem volného trhu a centrálně řízená ekonomika s obrovským a neefektivním těžkým průmyslem.“ (s. 164). Varianta šokové terapie byla ZB v ruském případě nepoužitelná: „Bude trvat léta – vlastně několik desetiletí – neutuchajícího a trpělivého úsilí, než se v Sovětském svazu vžije tolik potřebná podnikatelská etika a než se zprivatizuje stávající ekonomika.“ (s. 165). (Ve výčtu Brzezinského předpokladů nebyly – a být zřejmě nemohly – chyby Západu, jak je nepřímo naznačil např. jeho zde uvedený výčet dobově aktuálních nedostatků americké společnosti.)
Varovně působil i jeho negativní prognostický scénář: „Bylo by proto historickou ironií, kdyby nezdar historických dogmat donutil čelné představitele postkomunistického Ruska zjednodušeně a mechanicky přijmout nové dogma v podobě volného trhu, aniž by brali ohled na sociální důsledky a politická rizika. Zhruba takové byly ovšem rady, které přicházely do Ruska ze Západu.“ (s. 166). Zdárný rychlý přechod byl podle názoru amerického politologa nemožný bez vytvoření adekvátních demokratických politických struktur. To nebylo bez nebezpečí: „Tyto rady poslouchá a prohlašuje za dogma elita, která neví téměř nic o citlivém vztahu mezi kulturou a ekonomikou. Tato elita má sklon vzývat výraz ´volný trh´ se stejným rituálním formalismem, s jakým její předchůdci prohlašovali svou oddanost ´výstavbě socialismu´.“ (s. 166). V případě nezvládnutí těchto změn by se otevřel i podle ZB prostor pro jiné politické síly. Nadčasovost jeho postřehu je mimo diskusi a nevztahuje se zdaleka jen na postsovětský prostor. Pro Rusko a jeho sebevědomí nebudou radostná, uváděl Američan – což se potvrdilo – ani příští léta. S tím souvisely i ruské historické resentimenty spojené s existencí moskevskopetrohradského impéria.
Prognostický Brzezinského pohled postihl i dnešní už jasnou ruskou přítomnost: „Nacionalistická výzva automaticky neznamená návrat ke komunismu. Tato cesta se příliš zdiskreditovala, příliš mnoho Rusů trpělo za stalinismu a ruské sdělovací prostředky byly zaplaveny příliš mnoha hrůzostrašnými odhaleními. … Vysoce přitažlivá však může být představa silného státu, který by ztělesňoval jedinečné tradice Ruska, který by vyžadoval disciplínu ve jménu vyššího ideálu, který by se snažil o opětovné získání globálního uznání mocného impéria a který by si stanovil nově poslání ve světě (možná ve spolupráci s dalšími strádajícími státy).“ (s. 172). Hnací silou těchto procesů je stupňující se vnitroglobální nerovnost: jestliže v šedesátých letech minulého století byly bohaté země (tzv. Sever) oproti chudší části světa bohatší třicetkrát, na počátku devadesátých let se tento rozdíl zdvojnásobil! Ještě závažnější problém představuje uchování zdravého životního prostředí. Jeho tíha s přibývajícími léty stále stoupá.
Budoucnost Asie
Mimo církve dominujících světových náboženství se i pro Brzezinského stala dalším gordickým uzlem světa Čína. Kladl-li si americký politolog otázku, zda bude pokračovat strmý čínský vzestup zahájený na konci sedmdesátých let minulého století, je dnes možné tuto řečnickou otázku zodpovědět kladně. Podle údajů poslední zprávy o činnosti, přednesené na 20. sjezdu Komunistické strany Číny (sešel se ve dnech 16.–22. října 2022) se čínský HDP poměrně výrazně zvětšil z 16 500 jüanů (přibližně 45 000 Kč) na 35 100 jüanů (zhruba 110 000 Kč) na hlavu, základní starobní důchod nárokově získalo 1,04 mld obyvatel Čínské lidové republiky a základní zdravotní pojištění pokrylo 95% obyvatel Číny (zhruba 1 350 000 000 občanů); průměrný věk dožití dosáhl 78 let. Čína je tedy jednou z největších ekonomik planety, ale současně je pravdivá i její vlastní sebecharakteristika chudé rozvojové země. Rýsující se, byť ne zcela nekonfliktní společenství BRICS, jehož součástí je nedávno zřízená Nová rozvojová banka (založena 15. července 2014), zahrnuje v současnosti mimo Pekingu a Moskvy i Dillí, Pretorii a Brasílii. Kolem této pětice se dlouhodobě formuje nové mocenské centrum světa srovnatelné se Severem (Západem). Brzezinski si ale uvědomoval i rostoucí význam ASEAN; mimo jeho pozornost zůstala v citované knize Afrika formující se do dalšího světového centra.
O členství v BRICS (vznikl v červnu 2006 na Petrohradském ekonomickém fóru, rozloha členských zemí činí téměř 40 mil. km2 obývaných 3 mld. 200 miliony obyvatel) oficiálně požádaly Egypt, Írán, Argentina, Alžírsko, Bangladéš, Etiopie a Bělorusko. 33 zemí požívá zvací hostovská práva; z těch významnějších to jsou např. Indonésie, Mexiko, Saúdská Arábie, Turecko, Kazachstán, Uzbekistán, Sjednocené arabské emiráty, Nigérie, Pákistán, Venezuela, Kuba, Konžská demokratická republika (Kinshasa), Angola, Libye. Za a nad rámec Brzezinského badatelského záběru vzniká na základě vývojového multilateralismu mohutné hospodářské seskupení srovnatelné s tzv. kolektivním Západem.
Výčet možných nadstátních regionálních celků
Brzezinského hodnocení minulého století jako doposud nejvyhrocenějšího ve světových dějinách je přijatelné jen zčásti: tíha evropských i koloniálních válek předminulého století i závažnost i světových konfliktů 17. a 18. století není v žádném případě zanedbatelná stejně jako vědomá i zanesená forma fyzické likvidace neevropského obyvatelstva v tehdejších koloniích. Naopak nebývalá je dynamika současných civilizačních změn a proměna vztahu většiny zemí naší planety z objektů v subjekty mezinárodního dění, které nabývá charakteru mezinárodního planetárního společenství. Tato prožívaná éra nedávné i přítomné současnosti je podle Američanova názoru však více nesena bezprostřední mocenskou ambicí a nestabilitou (nestabilitami) politického zřízení. Zajímavá je jeho předpověď budoucích i již současných světových mocenských center: Severní Amerika založená na institucionalizaci Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA); ekonomicky integrovaná Evropa (v níž ale padl Putinův návrh na ekonomickou zónu Velké Evropy od Lisabonu po Vladivostok, který by byl býval mohl znamenat určitou, oboustranně prospěšnou formu integrace Ruska s Evropskou unií); východní Asie (Brzezinski předpokládal japonské vedení, ale stále zřejměji se rýsuje vedení čínské s následným průnikem Pekingu do střední Asie a okrajových moří Žlutého, Východočínského a Jihočínského); jižní Asie s budoucí regionální indickou hegemonií; islámský půlměsíc táhnoucí se od severní Afriky přes Blízký a Střední Východ k západním čínským hranicím; pravděpodobné eurasijské seskupení zhruba na území někdejšího SSSR; zcela pominuty jsou v tomto konceptu Latinská Amerika a Afrika. V současnosti vývojově nabírá na síle i již zmíněné transkontinentální seskupení BRICS (Brazílie–Rusko–Indie–Čína–Jižní Afrika) (viz předcházející odstavce).
Přestože euroatlantické seskupení zůstane významným světovým činitelem, bude – již je – konfrontováno se vztahy nového typu: „Západ by měl pochopit, že na miliardu muslimů neučiní žádný dojem Západ, který je vnímán jako společnost, jež jim káže konzumní hodnoty, přednosti nemravnosti a požehnání ateismu. Západní (a zvláště americké) poselství mnoho muslimů odpuzuje.“ (s. 201). Věcně je jasné, že v budoucnosti budou pokračovat konflikty nejrůznějšího typu a pokud nebude upřednosťována diplomacie a její možnosti včetně tzv. lidové diplomacie (Gorbačevův termín), nebude jich, jak jsme toho občas svědky, ušetřena ani Evropa. Zásada určitého předstihu Západu („Bude proto povinností demokratického, stabilnějšího a bohatšího Západu, aby podporoval vznik takových podmínek, v nichž by se snižovala pravděpodobnost politických návratů a mravních úpadků.“, s. 207) bude postupně pomíjet.
Negativní rysy Západu se ovšem zdají být takřka neodstranitelné, jak dokazují události posledních třiceti let. Žádoucí změny může navodit nová historická vlna, která by eliminovala jeho hlavní nectnost: „Během tohoto procesu se Západ bude muset zbavit nadřazenecké zaslepenosti, která je jeho kulturní nemocí, a to nejen kvůli tomu, že její duchovní prázdnota ho zbavuje možnosti vcítit se do chutí po sebeuspokojení tužeb převyšujících potřebu.“ (s. 211). K uskutečnění těchto postulátů už nebude stačit rámec tradičních národních států, které do budoucna budou moci působit především v rámci existujících nebo vznikajících regionálních sub- nebo superkontinentálních struktur.
Obsah a východiska možné budoucnosti světa
Praktickým východiskem jsou podle ZB „Obroda Ameriky a sjednocení Evropy jsou tedy dva základní předpoklady globálně odpovědnější a historicky účinnější trojstranné spolupráce.“ (s. 214). Vývoj posledních třiceti let, jak už také v této úvaze bylo podotknuto, dává těmto předpokladům plně za pravdu v tom ohledu, že směřuje k postižení preferencí právě v opačném slova smyslu. A to z řady již popsaných důvodů. Tyto souvislosti nejsou v žádném případě zásadně, natož objektivně nové. V řadě případů by bylo možné zvolit jiné autory, alternativní fakta a souvislosti, ale v zásadě směrem a orientací, na kterých je tato úvaha založena; spíše je tu na místě varovnost než optimismus, definované vědomím, že o úspěch a vzestup je nutné trvale bojovat a že jejich dialektické dosahování (nikoliv metafyzické dosažení) je vždy dočasné a nestálé a jejich zachování klade zásadní důraz na požadování maximální dosažitelné kvality ve všem, oč náš člověčí druh usiluje.
Toto období potenciální globální revoluce rozebrala již před lety publikace Římského klubu autorů Alexandra Kinga (1909–2007) a Bertranda Schneidera (nar. 1929) První globální revoluce / Svět na prahu nového tisíciletí (vydána r. 1991). Rozvoj vědy a nástup rychle se emancipujícího Jihu (někdejšího třetího světa) před lidstvem rozestřel celou řadu kvalitativně nových možností umožňujících i zvládnutí prudkého planetárního růstu natality při zaručeném redefinovaném růstu ekologizované životní úrovně a předpokládajícího potřebu postupné integrace národních států do regionálních nadstátních celků. Po třiceti letech jsou dosažitelné výsledky rozporuplné: pokroky vědy i technologií jsou nesporné, prosperující Sever se rozrůstá o asijský Jihovýchod a Východ, rýsují se nové regionální velmoci typu Brazílie, Indonésie, Nigérie a některých dalších srovnatelných států. Současně však byly obnoveny závody ve zbrojení a snahy o humanizaci a zkulturnění životního prostředí se potýkají z jedné strany s utopickými projekty, pro něž největším problémem je vedle nedostatečného vědeckého poznání, z něhož vyrůstají, sociální průchodnost a často i výchozí elementární soudnost, ze strany druhé narážejí na neustávající trend nesankcionovaného vývozu zplodin a odpadu do někdejšího třetího světa.
Z tohoto hlediska se lze ohlédnout na zpět k citovanému Benešovu výroku ze září 1937. Zatím posledním slovem je vývojový globální multilateralismus, který vrací světu historické civilizační různočasí (asynchronnost) a tlačí na prioritu osvěty a dialogu, tj. na masarykovskou a benešovskou vývojovost, která staví na shodě a kompromisu v dialogu, v němž pozice jednajících stran jsou rovné a přijaté závěry jednoznačně závazné (je také pravdou, že je to vždy počínání lidských lidí). Tento přístup (byl typický i pro Evropská společenství osmdesátých, devadesátých a nultých let) tvoří také základ pro kultivovanou adaptaci Západu na nevyhnutelný pokles jeho planetární váhy, v jehož základu stále přetrvávají prvky a relikty někdejší koloniální éry (ve vzduchu je i otázka případných reparací Západu zemím Jihu za následky, které po sobě kolonialismus 17.–20. století zanechal) spolu s přijetím faktu pluralitních přístupů, ekumenického šíření i jiných náboženství, než je křesťanství (nejvíce hinduismus a islám), ale také odlišných redefinicujících se civilizačních a kulturních zvyklostí s vícegeneračním výhledem.
V podstatně větším měřítku by se tak odehrál – a odehrávat bude – proces přibližně srovnatelný s přeměnou starořeckého středomořského světa na svět helénistický nebo obdobný dovoz odlišností z Afriky do Číny dynastie Ming v první polovině patnáctého století. Revoluci ve společnosti bude za těchto okolností odpovídat i revoluce v technologiích a životním stylu, která spolu s počínající globální kosmickou érou bude vývojově sjednocovat lidskou civilizaci na této planetě do jednoho celku, jenž se bude vyznačovat podobně jako přírodní ekologické systémy velkou vnitřní rozmanitostí i v budoucím světě 21. a 22. století.