Historik Jiří Malínský se tentokrát věnuje osobnosti ruského revolucionáře Vladimira Iljiče Lenina, a to především v kontextu jeho doby.
Vedle bojů občanské války byl tedy Lenin nucen zabývat se situací v dalších evropských státech a současně se zamýšlet i nad prvními kroky nového režimu, který jako předseda Rady lidových komisařů (Sovnarkomu) ztělesňoval i symbolizoval zároveň. Proto významná část jeho díla je soustředěna na moment rozhodujícího mocenského střetu (mezní vteřiny historického procesu) tj. právě na pětiletí poválečného politického a hospodářského zlomu (1918/19–1923/24) a jeho socialistické prosazení v globálním měřítku. V horečném chvatu výkonu svých funkcí a koncentrované kumulaci státního a stranického dění na publikační činnost Leninovi zbývalo minimum času (např. každoroční sjezdy KSR (b), obdobně rozvržená jednání Nejvyššího sovětu i Rady lidových komisařů, kongresy Komunistické internacionály, nápady palčivých agend ze zemí Západu, hospodářské problémy, občanská válka, protikomunistická rolnická povstání). Jako v kapce vody se tyto potíže zrcadlí v jeho knize (spíše knížce) Dětská nemoc „levičáctví“ v komunismu (napsána v dubnu 1920), která byla před listopadovým zvratem vydávána i s přílohami, zpravidla obsahově souvisejícími dopisy, ale i novinovými články, jimiž Lenin reagoval na průběžné korespondenční zásilky tisku, dopisů, telegramů ze západní Evropy. Doba jejich doručení do Moskvy byla značná; pohybovala se zpravidla v řádu týdnů až měsíců.
Úvod knihy (vydání z r. 1972) směřuje k tomu, co u Lenina téměř nebylo zdůrazňováno: k jeho rusství. Autor v úvodu podotýká: „Mohl-li bolševismus v letech 1917–1920 za neslýchaně těžkých podmínek vytvořit a úspěšně zavést nejpřísnější centralizaci a železnou kázeň, pak to bylo dáno prostě řadou historických zvláštností Ruska.“ (s. 41). Onou zvláštností byla jednak tehdy více než století stará ruská revoluční tradice, jednak sedmnáctiletá, vesměs ilegální činnost bolševického křídla ruské sociální demokracie. Exilové pobyty řady ruských revolucionářů v Evropě byly otevíráním oken do domácí zatuchlosti a opožděnosti; ruské revoluční hnutí, v jehož rámci r. 1883 vznikla ve švýcarském exilu jak první marxistická skupina Osvobození práce (Osvobožděnije trúda), tak o patnáct let později v Minsku Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (1898); to umožnilo začlenění ruského socialismu do Marxovy Socialistické internacionály. Autorova další detailnější periodizace (léta přípravy revoluce 1903–1905, léta první ruské revoluce 1905–1907, léta reakce (stolypinského režimu) 1907–1910, léta vzestupu 1910–1914 vyznačující se zesilováním postavení bolševického křídla uvnitř ruské sociální demokracie spojováním legálních a ilegálních možností politické činnosti během trvání dumské monarchie i první světové (podle Leninovy terminologie imperialistické) války vrcholí druhou únorovou /březnovou/ a třetí ruskou revolucí října /listopadu/ 1917) jen dokreslují ruskou národní a státní podmíněnost jeho chápání radikální (proletářské) sociální revoluce. Současně také naznačují i obsah a dosah globální inspirativnosti těchto ruských revolučních let.
Kniha vznikala za stále vzestupné vrcholící revoluční vlny v první polovině roku 1920. Evropou jezdili agitátoři Třetí internacionály a snažili se jednak o zakládání komunistických stran, založených na shora popsané ruské revoluční zkušenosti, jednak o vytváření alternativní sítě sloužící k vytlačování socialistických stran Druhé a vznikající Socialistické dělnické internacionály, jednak o průnik ruské sovětské zkušenosti do veřejného života těchto zemí. Teorie slabého článku, uvažující v Leninově koncepci o návratu centra dělnické revoluce do vyspělých zemí Západu, nedávala jinou možnost. Základním mocenským prostředkem, který měl tuto možnost převést do skutečnosti, bylo západní tažení Rudé armády zpočátku do Polska a později Německa v průběhu roku 1920. Metamorfované realizování basilejského konceptu z r. 1912 i výsledky jednání Zimmerwaldu a Kientalu byly integrovány do 21 podmínek pro vstup do Kominterny, které schválil třetí kongres této socialistické nadnárodní ústředny v létě 1920 (19. července–2. srpna). Hledáme-li kvalitativní mezník, který rozhodl o omezení komunistické revoluce na budoucí SSSR (oficiální název bolševického státu v leninské době zněl Ruská sovětská federativní socialistická republika), je jím nepochybně rusko–polská válka (25. dubna–12. října 1920) a konkrétně Piłsudského „zázrak na Visle“ (12. srpna 1920, začátek polské protiofenzívy), který byl ukončen kompromisním Rižským mírem (podepsán 21. března 1921).
Proto lze lépe pochopit Leninův vzrušený polemický tón ve stylu knihy. V Dětské nemoci „levičáctví“ komunismu je např. příznačná tato formulace: „Menševici a ´sociální revolucionáři´ si v několika týdnech skvěle osvojili všechny metody a manýry, argumenty a sofismata evropských hrdinů II. internacionály, ministerialistů (socialistů-ministrů – JM) a všechno se nám zdá (a ve skutečnosti je) nudným opakováním, omíláním známé a staré písničky. To všechno jsme již viděli u menševiků. Historie si ztropila žert a nechala oportunisty zaostalé země předběhnout oportunisty některých vyspělých zemí.“ (s. 45). Vyhrocená stresová – a navíc dlouhodobá – situace, vzpomínka na nezřídka tragické osudy dřívějších revolucionářů zejména narodnické éry i osud staršího bratra Alexandra (1866–1887) i sílící pocit spoluodpovědnosti za stav země tolik kontrastující s výchozím velkoryse pojatým bolševickým mírovým programem stupňovaly naléhavost a rozhodnost Leninových vyjádření i činů. To však u tohoto ruského státníka neznamenalo rezignaci na věcné kritické myšlení.
Anarchistický socialismus a brestlitevský mír
Jasně se vymezil oproti anarchistickému socialismu: „Něco jiného je třeba říci o jiném nepříteli bolševismu v dělnickém hnutí. V cizině se ještě velmi málo ví, že bolševismus vyrostl, vznikl a zocelil se v dlouholetém boji proti maloburžoaznímu revolucionářství, které nemá daleko k anarchismu nebo od něho leccos přejímá, které se ve všem podstatném odchyluje od podmínek a potřeb důsledného proletářského třídního boje.“ (s. 47). Pro Lenina je anarchismus „trestem“ za poklesky dělnického hnutí. Dnes také víme, že tímto trestem byl rovněž pravicový radikalismus konzervatismu, který se transformoval do pestré ideové směsice rasistického (pseudo)socialismu. Mussoliniho pochod k moci Lenin ještě zažil v posledních týdnech svého aktivního života na podzim 1922. Spolu s oživením individuálního terorismu, který tolik potíral ve svých polemikách se stranou sociálních revolucionářů (eserů).
Zabýval se také německou sociální demokracií a připomněl, že již v letech 1900–1903 zakladatelská osobnost ruského marxismu Georgij Valentinovič Plechanov (1857–1918) žádala vyloučení představitele revizionistické linie Eduarda Bernsteina (1850–1932) z SPD. Právě v návaznosti na teorii slabého článku však i zde našel silné místo v jejím působení: „Nyní roku 1920, po všech hanebných bankrotech a krizích válečného období a prvních poválečných let, je jasné, že ze všech západních stran právě německá revoluční sociální demokracie vychovala nejlepší vůdce a také se zotavila a znovu zesílila dřív než jiné strany.“ (s. 49). Nejzajímavější jsou v knize právě ty pasáže, které jsou věnovány projevům ultralevých. Lenin tu zmiňuje dvě klíčová data v krátké historii bolševického směru: r. 1908 (spor o účast v prvním ruském dumském parlamentu) a r. 1918 (brestlitevský mír). Zprvu oprávněný bojkot dumy po vydání carova říjnového diplomu byl problematický v roce 1906 a škodlivý v letech 1907, 1908 i později. Lenin k tomu podotýká: „Není moudrý ten, kdo nedělá chyby. Takoví lidé nejsou a ani nemohou být. Moudrý je ten, kdo dělá chyby nepříliš podstatné a kdo je dovede snadno a rychle napravovat.“ (s. 51). Z toho vyplývá leninská teze o spojování metod legální i ilegální politické činnosti a, logicky domyšleno, radikální (převratové) i vývojové revoluce; tj., dále domýšleno, pohybovat se v podstatně širším rámci sociálně revolučních cyklů sociální revoluce. Zatímco v roce 1908 došlo k vnitrosměrovému rozkolu, v roce 1918 se konflikt omezil na vznik vnitrostranické platformy. Jinak řečeno podle Lenina není kompromis jako kompromis a není možné ho absolutně zamítat jako naprosto nepřípustný. Je to nedialektický postoj.
Vysvětlování brestlitevského míru věnoval Lenin bližší pozornost. Upozornil, jak na začátku první světové války bolševici v duchu basilejské rezoluce proklamovali heslo porážky carismu a současně odmítli se stavět na „obranu vlasti“ v imperialistické válce, ale strana „Když uchopila politickou moc, nenechala kámen na kameni ani ze statkářského, ani z kapitalistického vlastnictví.“ (s. 53). Obdobně KSR(b) jednala i v již připomenutém případě brestlitevského míru, zatímco obě zbývající ruské socialistické strany dospěly (tady Lenin nebyl zcela práv skutečnosti) ke kompromisu s tehdejším imperialistickým kapitalismem.
Předchozí díl: