Politolog Petr Drulák píše o znepokojivých zprávách z války na Ukrajině a o tom, zda nakonec nepovedou k budoucímu míru.
V posledních dvou týdnech se na veřejnost dostaly dvě závažné informace o Ukrajině ze světa zpravodajských služeb. Americký deník The New York Times přišel s odhalením dlouhodobé spolupráce mezi ukrajinskými a americkými zpravodajci, o několik dní později se na sociálních sítích objevila konverzace vysokých německých důstojníků plánujících útoky německých raket na ruské cíle. Zprávu přejala ruská RT a udělala z ní velké téma. Oba úniky jsou znepokojivým svědectvím o probíhající válce. Z hlediska širších okolností však mohou být dobrou zprávou pro budoucí mír.
Co znepokojuje? Americký únik ukazuje, jak se ukrajinské zpravodajské instituce staly za majdanského režimu filiálkami amerických zpravodajských složek. CIA v posledních deseti letech financovala a řídila nejméně čtrnáct špionážních základen na východní Ukrajině, dvanáct operativních a dvě odposlechové. Také školila ukrajinské zpravodajce, celkový počet se blíží tisíci, kteří postupně zaujímali rozhodující místa v ukrajinském bezpečnostním aparátu. Na oplátku CIA dostávala od Ukrajinců zpravodajské informace z ruského prostředí, kam neměla přístup.
Američané v tom nebyli sami, do této spolupráce se zapojili také Britové a Nizozemci. Je zajímavou historickou shodou, ale nikoliv náhodou, že tyto tři státy představují současného vůdce globálního námořního impéria, jeho předchůdce a předchůdce. Američané a jejich nejatlantičtější spojenci byli na Ukrajině přítomni v míře daleko přesahující to, co bylo oficiálně připouštěno. Odhaluje se licoměrnost západních tvrzení, že Ukrajina je svrchovaný stát, který nechtějí nijak ovlivňovat v jeho rozhodování. Co další zůstává skryto? Ruský útok před dvěma lety to neomlouvá, ale vysvětluje.
Únik z německých zdrojů ukazuje, jak moc se generalita států NATO přiblížila válce s Ruskem. V Německu se dnes vede veřejná debata, zda by měl Berlín dodat na Ukrajinu rakety Taurus. Kancléř Scholz je proti, ale silná je i koalice příznivců. Odposlechnutá diskuse ukázala, že se nejedná o nějakou abstraktní otázku, nýbrž rozhodnutí, které nese naprosto konkrétní důsledky. Němečtí důstojníci se bavili o zničení kerčského mostu spojujícího Krym s Ruskem. Tedy německá raketa, nejspíše s německou obsluhou, má být využita k útoku na ruskou civilní infrastrukturu. Znamená to, že jsou Němci připraveni na odvetný útok Ruska proti infrastruktuře německé? Bude to znamenat regulérní válku, nebo si to pak obě strany nějak vysvětlí?
Banalizace války s Ruskem a odpovědnost Západu za eskalaci situace na Ukrajině v letech předcházejících ruskému útoku nás vedou k válce. Ale z jiného úhlu pohledu mohou oba úniky ukazovat směrem opačným. Pokud utajovaná informace zpravodajských služeb unikne do médií, je třeba se ptát nejen, co informace říká, ale také proč unikla. Vyjma řídkých případů opomenutí či různých zpravodajských nehod se totiž jedná o úniky řízené, které mají posloužit konkrétnímu mocenskému zájmu. Zpravodajci nejsou novináři. Nezveřejňují své přísně střežené a často těžce získané informace, aby se pochlubili tím, co vědí či jen tak informovali veřejnost. Většinou nemají zájem, aby kdokoliv mimo jejich službu věděl, co vědí či nevědí.
Americký únik byl očividně řízený. Část struktur amerického hlubokého státu chtěla, aby se tyto přísně utajované informace dostaly na veřejnost. Jejich vyznění je dvojí. Ve světle těchto informací se Putin nejeví jako maniak nebo šílenec, který chce ovládnout Evropu, ale jako bezohledný leč racionální hráč reagující na západní expanzi. Z článku také vyplývá, že Američané se snažili Ukrajince neustále brzdit od útoků na ruské cíle či od záškodnických akcí na ruské půdě. Jinými slovy Američané dávají najevo respekt k nepříteli, čímž otevírají cestu k jednáním o Ukrajině. Naznačují odklon od falešné mantry posledních let, že s Putinem nelze jednat a že o Ukrajině musí rozhodovat sami Ukrajinci.
Jistě že ne všichni Američané. Ve Washingtonu jsou minimálně dvě strany: neokonzervativní strana války a reálpolitická strana jednání. Neokonzervativní strana je napojena na Bílý dům a ministerstvo zahraničí. Joe Biden jako senátor i viceprezident podporoval všechny neokonzervativní projekty vývozu demokracie a na Ukrajině se se svým synem angažoval i obchodně. Náměstkyně ministra zahraničí Victoria Nulandová byla až do své náhlé rezignace před několika dny, hlavou neokonzervativní sítě na ministerstvu zahraničí; za Obamy patřila k architektkám majdanského režimu, za Bidena k hlavním podněcovatelům války.
Reálpolitiky najdeme mezi generály, náčelník generálního štábu Miley opakovaně dával najevo skepsi k ukrajinskému vítězství, či ve zpravodajské komunitě, jejíž představitelé s Rusy nikdy kontakt nepřerušili a která stojí za diskutovaným mediálním únikem. S rostoucími problémy Ukrajiny a s očekávanou změnou v Bílém domě neokonzervativci ztrácejí. Svědčí o tom nejen únik, ale i rezignace jejich veřejně nejznámější tváře Nulandové.
Původ německého úniku je méně jasný. Mohou za ním stát Rusové, jak tvrdí západní mainstream, ale může také pocházet přímo z Německa. Německá elita je podobně rozdělena jako ta americká, na hlasité atlantisty hájící Bidenův kurz a spíše mlčící reálpolitiky. Jde o praktiky německé Ostpolitik (často z řad vládní SPD) ale také lidi v různých částech bezpečnostních složek, kteří odmítají konflikt s Ruskem. Reálpolitici, k nimž patří i kancléř Scholz, se v posledních týdnech dostali pod obrovský tlak, který vrcholil na neslavném pařížském summitu Macronovou výzvou k přímé vojenské angažovanosti na Ukrajině. Únik rozhovoru německých důstojníků, kteří na Scholzově straně rozhodně nebyli, kancléři dobře posloužil, ať už za ním stojí ti či druzí. Ukázal jeho oponenty jako nebezpečné vlastní zemi, když připravují vojenskou operaci proti Rusku, a nezodpovědné, když si ani nedokázali zabezpečit komunikaci.
Určitý mírný optimismus, který je snad odůvodněný okolnostmi mediálních úniků, může tlumit nedávný válečnický obrat francouzského prezidenta. Ale ten netřeba přeceňovat. Macron založil celou svoji politickou kariéru na vášnivém prosazování naprosto neslučitelných pozic, tedy za několik měsíců se může bez problémů situovat do role apoštola míru. A i když mu jeho válečnictví vydrží, je třeba vzít v úvahu, že francouzská zahraniční politika posledních desetiletí se vyznačuje velkými slovy a malými činy.
Časem to pochopí třeba i současná česká vláda. Dnes je natolik zaslepená válečným štváčctvím, že nevidí probíhající obrat k realismu, adoruje Macronovy výstřelky, a dokonce kvůli Ukrajině rozbíjí vztahy i se svým nejbližším partnerem Slovenskem. Příští vláda v Praze bude mít co napravovat.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Článek není určen k šíření na další weby.