Politolog Petr Drulák píše o problémech sestavení vlády v Izraeli a o nebezpečném odcházení k téměř všemu odhodlaného premiéra Netanjahua.
Izraelský prezident Herzog pověřil sestavením vlády Gadyho Eisenkota. Volby přitom vyhrál současný premiér Benjamin Netanjahu přezdívaný doma i v zahraničí Bibi. Povolební jednání však ukázala, že i se svými spojenci je Bibi tak daleko od parlamentní většiny, že ani nemá smysl, aby zkoušel něco sestavovat. Eisenkotův blok čtyř stran je sice o pár křesel slabší, ale určitou šanci by mít mohl. Ovšem každá ze tří koalic, mezi nimiž dnes Eisenkot volí, sebou nese nejen obvyklou zradu programů ale i popírání toho, čím jednotliví hráči politicky jsou. Než se dohodnou, zůstává země v rukách Netanjahua odhodlaného téměř ke všemu.
Ideologicky nejjednodušší by byla koalice „národní jednoty“ s Likudem. Eisenkot nemá s Netanjahuem zásadní ideový rozpor, řadu let pod ním sloužil jako náčelník generálního štábu a před pár lety s ním i seděl ve vládě. Dva z jeho tří partnerů, Naftali Bennett a Avigdor Lieberman, politicky vyrostli v Likudu jako Netanjahuovi blízcí spolupracovníci, než si založili vlastní strany. Ale jakoukoliv spolupráci s Likudem vylučuje Eisenkotův další spojenec někdejší zástupce náčelníka generálního štábu, středolevicový Jair Golan.
Velká koalice by sice mohla vzniknout i bez Golana, ale Eisenkotův blok by spojením s Netanjahuem popřel, proč vzniknul – dostat z politiky mnohonásobného premiéra, mnohonásobně obviněného z korupce a zneužívání moci. Volby ukázaly, že Netanjahuových stoupenců je sice stále dost, ale ubývají, zatímco odpůrci přibývají. Pokud se s ním Eisenkot spojí, uváže si na krk kámen, který ho brzy stáhne ke dnu.
Rovněž se nabízí menšinová vláda „národní nouze“ podporovaná dvěma arabskými stranami, které ve volbách výrazně posílily. Jedna z nich zvažuje vstup do vlády, druhá podporu v parlamentu. V Eisenkotově bloku chce arabskou cestou jít právě Golan. Zatím si ji však nedokáže představit Lieberman, který dlouho představoval v izraelské politice protipalestinský extrém. Před pár lety však tohoto sekulárního sionistu narozeného v Sovětském svazu přebili v extrémismu náboženští sionisté Becal’el Smotrič a Itamar Ben-Gvir, kteří tvoří Bibiho blok.
Aby Eisenkot o Liebermana nepřišel, stanovil pro účast ve vládě několik podmínek. Dvě z nich Arabům vadí: uznání židovského charakteru Izraele a odsouzení Hamásu jako teroristické organizace. První podmínka odkazuje ke kontroverzní novele ústavního zákona před osmi lety. Netanjahuovi zákonodárci tehdy vymezili Izrael slovem „židovský“, což izraelští Arabové považují za diskriminační. Druhá podmínka vadí kvůli Gaze. I když strany izraelských Arabů považují Hamás za nepřítele, nechtějí ho jednostranně označit za teroristické hnutí, když teroristickým metodám izraelské armády padly v Gaze za oběť desítky tisíc Palestinců. Uspokojit Araby i Liebermana nebude jednoduché.
Eisenkotovi zůstává ještě třetí možnost: spojenectví s ultraortodoxními židy. Prioritou jejich dvou straniček je uchránit své stoupence před vojenskou službou, aby se mohli věnovat studiu Tóry. Dosud podporovali Netanjahua, ale politicky jsou dost flexibilní, aby podpořili kohokoliv, kdo jim zajistí, co chtějí. Spojenectví by však vydalo pouze 61 křesel, tedy velmi křehkou většinu jednoho hlasu. Navíc privilegia ultraortodoxních vadí Eisenkotově bloku a jeho sekulárním voličům stejně silně, jako jim vadí Netanjahu. Další z Eisenkotových podmínek pro účast v koalici je proto zavedení všeobecné branné či občanské povinnosti. Nerozšíří občanskou povinnost nakonec i o studium Tóry?
Eisenkotovi nyní běží na sestavení vlády 28 dní, které lze prodloužit o další dva týdny. Pokud do vánoc neuspěje, pověří prezident někoho jiného. A pokud ani další pokus nebude úspěšný, země půjde do nových voleb. Už zase. V letech 2019 až 2022 volili Izraelci celkem pětkrát. Že po roce 2022 vydržela vláda celé volební období, je výjimka. Bibi za ní vděčí Hamásu, který svým útokem v roce 2023 Izraelce téměř sjednotil.
Premiérem zatím zůstává Netanjahu. Těžko si představit, že by jen tak přihlížel, jak ho Eisenkot připravuje o volební vítězství. Pokud skončí mimo hru, čeká ho buď exil nebo vězení. Jelikož nejreálnější cesta, kterou ho Eisenkot může obejít, vede přes arabské strany, Bibi tvrdě útočí právě na ně. Označuje je za spojence teroristů a zpochybňuje jejich volební výsledek. Zpolitizovaná kontrarozvědka Šin Bet už začala na jeho popud vyšetřovat údajné zahraniční zásahy do voleb. Ale Netanjahu nemůže počítat, že by ho prezident či soudy v podobném pokusu podpořili.
Bibi také může ještě zkusit něco s Íránem. Těsně před volbami zamýšlel zaútočit a vyvolat tím íránský protiútok. Ale generální štáb politizaci války odmítl. Také se snažil přemluvit prezidenta Trumpa k jadernému útoku na Írán. Smysl? Asi jako když šachista řeší prohranou partii převržením šachovnice. Prostě čeká, že v nastalém chaosu se mu otevře nějaká nová možnost.
Proběhlé americké volby mu však moc nadějí nedávají. Ve Washingtonu dnes už obě strany chápou, jak moc jim vliv Izraele škodí. Demokraté to pochopili před dvěma lety, když jejich voliči při prezidentských volbách zůstali kvůli Gaze doma. Republikánům to došlo letos, když jejich naštvaní voliči kvůli Íránu přišli, ale aby volili demokraty. Žádný izraelský politik nedokázal s tímto vlivem pracovat tak jako Bibi. Jeho doba končí, ale nelze vyloučit, že ještě něco nezkusí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.
