Ekonom Jaroslav Ungerman píše o některých problémech přechodu k „zelené“ energetice, které jsou obvykle přehlíženy navzdory jejich sociálním a ekonomickým dopadům.
Generální ředitel ropné společnosti Saudi Aramco Amin Nasser dospěl k názoru, že nynější strategie energetického přechodu se nedaří a bude nutné se oprostit od „fantazií“ o postupném odchodu od ropy a zemním plynu.
Podle jeho názoru je současná strategie přechodu neúspěšná, neboť se setkává – podle jeho názoru – s tvrdou realitou. Je to názor a respektujme i to, že člověka podnikajícího v onom „ohroženém odvětví“.
Podle něho je první chybou očekávání, že vrchol poptávky po ropě, zemním plynu a uhlí přijde kolem roku 2030. Taková je prognóza Mezinárodní energetické agentury zpracovaná ještě v minulém roce. Ovšem Nasser si myslí, že poptávka nebude mít svůj vrchol ani v roce 2030 a ani v dalších letech. MEA se ovšem soustřeďuje ve svých úvahách jen na USA a Evropu, ale vůbec nevidí vývoj v rozvojových zemích. Proč asi?
Další chybou je představa, že alternativní zdroje energie mohou zaměnit uhlovodíky ve velkém rozsahu. Reálně se to dosud nestalo, navzdory tomu, že v posledních dvaceti letech svět investoval do obnovitelných zdrojů energie (OZE) více než 9 500 mld. dolarů, stejně větrná a sluneční energetika nezabezpečuje více než 8 % světové energie, a počet elektromobilů je kolem 3 % celkového světového parku automobilů.
Za další: úvahy Západu o snížení poptávky na ropu a zemní plyn jsou jen fantazie. Ve skutečnosti se podíl uhlovodíků ve světové energetice prakticky nezměnil, neboť od roku 2000 se nepatrně snížil z 83 % na 80 %. Ovšem světová poptávka vzrostla na 100 milionů barelů ropného ekvivalentu denně a rekordu bude dosaženo v letošním roce. Růst cen u zemního plynu o 70 % od roku 2000 také dokazuje, že roste poptávka po tomto druhu energie.
Světová těžba ropy roste, i když v posledních letech závisí také na fázi ekonomického cyklu. V roce 1980 těžba dosahovala 3088 mil. t, v roce 2000 to bylo 3614 mil. tun a v roce 2021 dosáhla zatím vrcholu 4220 mil. t.
Za čtvrté: snížení dlouhodobých investic do těžby uhlovodíků. Rozvojové země globálního Jihu – a tam se koncentruje 85 % světového obyvatelstva – budou zvyšovat poptávku po ropě a zemním plynu tak, jak poroste jejich životní úroveň. Dnes tyto země realizují jen kolem 5 % světových investic do OZE.
Pátý problém: přijatá strategie postupného a úplného odchodu od spotřeby ropy a zemního plynu.
Podle názoru Nassera by bylo lepší soustředit se na něco jiného – na zvýšení efektivnosti spotřeby těchto zdrojů a snížení emisí z ropy a zemního plynu. Podle analýz zvýšení efektivnosti za posledních 15 let vedlo ke snížení růstu poptávky na energii v ropném ekvivalentu zhruba pětkrát větším, než byl přínos z využití větrné a sluneční energie. Proto je nutno hledat nové zdroje energie a zavádět nové technologie, pokud jsou skutečně ekonomicky konkurenceschopné a mají zajištěnu odpovídající infrastrukturu. OZE dosud nejsou schopny nahradit v celosvětovém měřítku tradiční zdroje energie.
Podle některých expertů, urychlený přechod na OZE, na který vsadila EU, se ukazuje jako mnohem složitější, než se očekávalo. Vyžaduje mnohem více financí, než se slibovalo. Zpočátku přece evropští politici ujišťovali obyvatelstvo, že přechod proběhne téměř nepozorovaně, bezbolestně až si toho nikdo ani nevšimne. Přinese jen samé klady – vzduch bude čistší, rozvoj OZE umožní obejít se bez dovozu uhlovodíků. Ve skutečnosti se však ukázalo, že náklady na využití OZE jsou vysoké a v realitě je zaplatí byznys a obyvatelstvo. Ceny energií rostou, tarify rostou a životní úroveň klesá.
Ceny zemního plynu od roku 2021 vedou k deindustrializaci a ztrátě pracovních míst. Spotřeba zemního plynu v EU v roce 2023 dosáhla 325 mld. m3 a za dva roky se snížila o více než 100 mld. m3 tj. o čtvrtinu.
Podle názoru některých expertů, bylo by výhodnější ohromné investice vynaložené na OZE raději použít na zvýšení efektivnosti existující energetické infrastruktury a snížit emise. Bylo by například možné přeměnit stávající uhelné elektrárny na paroplynové, které pracují s vyšší celkovou energetickou účinností a také jsou v provozu schopny pružně reagovat na zatížení sítě. Uvádí se, že třeba Čína v současné době staví moderní uhelné elektrárny s podstatně zlepšenými systémy zachycování zplodin. Je to však pro ni patrně jediná relativně rychlá cesta, jak řešit rostoucí potřeby po elektrickém výkonu.
Je třeba také vidět, že ostatní svět – vedle EU a USA – je v jiné situaci. Západ žije v představě, že ostatní svět ho bude následovat a bude urychleně budovat OZE. Tak to však není, neboť tyto státy nemají dostatek investic pro takové nákladné projekty. Africké státy, které potřebují elektrickou energii pro svůj rozvoj, musí budovat uhelné elektrárny a nemohou čekat na OZE. Proto půjdou, podle těchto expertíz, rozvojové země po klasické cestě – začnou s uhelnými elektrárnami, pak budou využívat zemní plyn a možná souběžně i OZE a možná i jaderné elektrárny.
Nakonec některé úvahy afrických států může charakterizovat článek o energetice v Etiopii. Podle něj tamní vláda dospěla k rozhodnutí zakázat dovoz aut se spalovacími motory a povolit pouze dovoz elektroaut. Článek to hodnotí jako přelomové rozhodnutí, které by měly následovat i další země. Kritici však tvrdí, že je to proto, že v zemi je nejdražší benzin v Africe a proto země nemůže pokrýt jeho rostoucí dovoz.
Autor přesto dochází k závěru, že Etiopie v posledních dvaceti letech skutečně masivně investuje do rozvoje energetiky, ve vodních elektrárnách má instalovaný výkon 6 500 MW a přibližuje se tomu, aby 97 procent veškeré elektřiny vyráběla z obnovitelných zdrojů. Takové podmínky prý skutečně mohou vytvořit podhoubí pro fungující a udržitelnou elektromobilitu. Etiopie by se tak mohla stát nejen první zemí, která zakázala dovoz aut se spalovacími motory, ale i první zemí, která by stoprocentní elektromobility dosáhla.
Tento nesmyslný závěr autora jen doplňme několika fakty. Etiopie má 120 mil. obyvatel a v zemi je registrováno kolem 1,2 mil aut, v naprosté většině ojetiny. Instalovaný výkon elektráren bude odhadem patrně kolem 10 000 MW (je-li 6500 MW ve vodních elektrárnách).
Pro srovnání: v ČR s 10 miliony obyvatel je registrováno kolem 6,6 mil aut. V ČR je instalováno kolem 20 800 MW v elektrárnách různého typu.
Jak může země zajistit své potřeby v energetice jinak než rozvojem klasické energetiky využívající fosilní paliva? Pokud by mělo dojít ke skutečně výraznému ekonomickému růstu, který může být iniciován zahraničním kapitálem – v tomto případě čínským – pak potřeba rozvoje energetiky bude velmi vysoká. Stejně jako automobilizace v tak rozlehlé zemi: je zde jediná železnice z přístavu v Džibuti do hlavního města. Před touto zemí je dlouhá etapa industriálního rozvoje. Uvažovat o tom, že takový rozvoj mohou zajistit obnovitelné zdroje energie a elektromobilita je mimo hranici zdravého rozumu.
Bohužel, takový článek je patrně jen dalším z těch, které mají dokázat, že odchod od klasické energetiky je ten jediný správný směr. Prostě názor generálního ředitele Saudi Aramco o tom, že celý globální Jih musí volit jinou cestu – klasickou cestu rozvoje energetiky, která pravděpodobně jako jediná je schopna pokrýt jeho rostoucí potřeby elektrifikace, než je urychlený rozvoj OZE, je bližší pravdě než taková laciná propaganda.