Veronika Sušová-Salminen píše o dvojí kvalitě potravin v EU, která daleko víc než jen o EU vypovídá o nás i o podstatě globálního tržního hospodářství.

Kdysi platilo, že občanství je postavené na rovnosti a že demokracie je bojem o to se k tomuto ideálu postupně dopracovat. Jenže dnes se zdá, že celý tento osvícenecko-revoluční myšlenkový náčrt padá pod tíhou…no, tržní reality a postdemokratické politiky.

Žijeme v časech, kdy vládnou peníze, které pak s rostoucí měrou určují naše možnosti občanské i osobní. Čím méně se snažíme krotit draka peněz a trhu, postaveném na profitové kalkulaci, tím spíš se naše společnosti stávají sociálně nerovné. Vláda peněz platí jak pro Evropskou unii, kdysi etalon „chtěné“ společnosti prosperity a sociálního státu a cíl našich postkomunistických přeměn a evropských návratů, tak pro jednotlivé země a jejich vlády, které mají povinnost chránit občany své země před nejen hrozbami vojenského charakteru, ale i před riziky, které produkuje sám tržní systém. A k těm patří dosažení zisku za každou cenu a na něčí úkor.

Plať víc za menší kvalitu

Právě v našem regionálním kontextu najdeme určité deformace. Jednou z nich je skutečnost, že v rámci tržního hospodářství platíme za stejné výrobky více, zatímco místní platy jsou o dost nižší, než v západní a severní a dokonce i v jižní Evropě. Není to nic nezvyklého: je to historicky vzato projev toho, že jsme se stali, jak to poprvé v českém kontextu popsala Ilona Švihlíková, kolonií.  A já dodávám, že kolonie žije často v ideologickém rauši, který ji brání v tom si svojí koloniální podstatu vůbec připustit, dokonce ji vehementně popírá a s panikou potlačuje její symptomy.

Tato konkrétní deformace má ještě jeden háček, je to deformace na n-tou: výrobky, které mají vyšší cenu ve srovnání například Německo – Česko, nejsou ve skutečnosti stejné obsahově. Mají stejný název, mají stejnou značku, jsou ve stejném obalu, ale nejsou stejné svým obsahem a dokonce kvalitou. A týká se to potravin. Slyšíte dobře.

Už v roce 2011 bulharská vláda upozornila Brusel na skutečnost, že některé globální výrobky se na východoevropské trhy dodávají nebo prodávají s odlišnými a často také levnějšími přísadami. Příkladem je složení Coca-Coly pro západ a pro východ. V tom druhém případě se místo cukru přidávají umělá sladidla a další náhražky. Odpověď Evropské komise tehdy byla, že je to v pořádku a že společnosti (ehm transnacionální společnosti) nemají povinnost vyrábět a prodávat kvalitou stejné výrobky v různých částech či regionech EU.

Nyní se toto téma vrátilo na stůl s dalším výzkumem a srovnáním kvality potravin, který znovu potvrdil, že mezi západním křídlem EU a východním křídlem existují rozdíly ve složení i v kvalitě. Pokud už hned zákazník na východě nejí obsahem horší výrobky, potom je minimálně klamán, že kupuje stejný výrobek jako jeho západní evropský spoluobčan. Dvojí potraviny se staly politikem v rámci V4, díky iniciativě Slovenska. K ní se nyní znovu připojilo Bulharsko. Kritizované společnosti se přitom hájí tím, že svoje složení přizpůsobují místnímu vkusu. Ostatně jim to už před pár lety odkývala sama EU, respektive Evropská komise. Co se myslí pod místním vkusem se dá jenom domýšlet…třeba, že nám chutná méně masa, ale rádi si za to připlatíme?

Není tak divu, že se celá věc obrací vůči Evropské unii a že tak sílí její kritika, a to především na východním křídle. Mluví se tu, nikoliv zcela bez důvodu, o Evropanech druhé kategorie. Těmi občané států středovýchodní Evropy reálně jsou díky tomu, že nejen Východ nedokázal překročit stín minulosti, ale nedokázal to ani Západ se svým otcovsko-misionářským přístupem k „dětem postkomunismu“.

Evropský supermarket? Vysoké ceny, nízké platy a nekvalitní jídlo

Je potom poněkud úsměvné, když francouzský prezident Emmanuel Macron kritizuje východní křídlo za to, že vnímá EU jako supermarket. Zřejmě netuší, že supermarkety v této části Evropy jsou plné dražšího a často méně kvalitního zboží a že nakupovat v nich není pro velkou část Poláků, Čechů nebo Maďarů, Slováků (v eurových cenách s východními platy) nebo Rumunů a Bulharů procházka růžovým sadem. Za chudé platy a skandální důchody, platí vyšší ceny a dostávají za to potraviny horší kvality, prošpikované éčky a levnějšími náhražkami prý podle „místní chuti“. Obracení každé koruny vede k tomu, že lidé musejí snižovat nároky na zdravou výživu, protože ta je pro ně zkrátka nedostupná cenově. I když jistě se dá tvrdit, že ta souvisí také s životním stylem a sociálním statusem. Jinak řečeno, je a není to otázka výběru. Ten nám totiž diktuje na prvním místě příjem.

Jenže jsou tu společné důsledky: nekvalitní strava se dříve nebo později musí promítnout do zdraví společnosti, což vede k navyšování zdravotních výdajů v ještě pořád tak tak solidárních systémech zdravotní péče. I proto by měly vlády i EU, která utváří pravidla společného trhu, teoreticky domýšlet svoje kroky. Nadnárodní korporace tyto „účty“ platit nebudou, ty shrábnou zisky, zaplatí, pokud možno co nejmenší daně, a zbytek je nezajímá. Je to externalizace nákladů v podobě lidského zdraví, zničené přírody a často likvidace domácích kulinářských tradic.

Jako v Americe?

Nejsme v tom ale zase až tak úplně sami a nejde tu jen o EU. Kdo četl knížku Erica Schlossera The Fastfood Nation, ztratil veškeré iluze o tom, jak vypadá masový potravinářský průmysl a jakou stravu nabízí dle tržních zákonů v zemi, ke které řada lidí ve středovýchodní Evropě pořád vzhlíží jako ke vzoru. Počínaje nehumánním vražděním zvířat na jatkách, prekarizovanou prací nelegálních imigrantů při porcování masa (přičemž ztráta různých částí končetin při této činnosti není díky špatné bezpečnosti nic neobvyklého) a dalšímu vykořisťování při prodeji v nejrůznějších řetězcích až k chemickému průmyslu, který vymýšlí pro potravinářský průmysl nové a hlavně levné „chutě“ (například chuť jahod, namísto jahod či aroma smažení v loji, namísto smažení v loji), až ke zdravotním důsledkům (obezita, diabetes, nemoci srdce), je knížka dost příšernou obžalobou masového potravinářského průmyslu v USA.  Dobře, v EU jsou snad ještě přísnější normy, ale přesto bych si nedělala velké iluze a vzpomenula si na smlouvy typu TTIP…

Přitom v USA platí velmi jasná sociální stratifikace ohledně kvality jídla – například původní fastfoodová „restaurace“ McDonalds‘ nebyla nic jiného než levnější náhražkou restaurace pro dělníky, kteří na to jít do klasické restaurace prostě neměli. Tohle platí dodnes. Kulinářská hvězda Jamie Oliver se před lety pokusil o „potravinovou revoluci“ v USA a například stav školních obědu v obyčejném a obezitou prolezlém americkém maloměstě ho dovedl k pláči.

Nerovnosti a konec snění

Dvojí metry pro potraviny v EU, a to navzdory údajně jednotným pravidlům trhu, jsou dnes jenom jedním z projevů nerovností v rámci celého společenství. A právě tyto nerovnosti a stále patrnější prozření na východním křídle, že EU opravdu nebude cestou k prosperitě centra, ale spíš zacementováním okrajového až neokoloniálního postavení „jinaké“ Evropy, vedou k rostoucímu napětí.

Montovny a odpadkové koše Evropy prostě přestávají snít „evropský sen“ a procitají se do reality. Ovšem problém je znovu její politické uchopení: romantické a dost nezodpovědné představy o Czexitu jdou ruku v ruce s demagogii konzervativní pravice, která fakticky věří a dál chce reprodukovat tržní principy – jistěže nově a lépe, neregulovaně. Někteří vám dokonce budou tvrdit, že EU je socialistická, a v tom, že je ten problém. Levice má plné ruce principiální obhajoby liberální demokracie, které se ale – bohužel – stává stále více bojem s větrnými mlýny. V současné postdemokracii mají hlavní slovo nadnárodní korporace a politický marketing, který překreslí jakýkoliv problém k nepoznání.

V českém prostředí je problém kvality potravin dnes relevantní ještě jinak. Souvisí s potravinovou soběstačností země, což je otázka národní strategie a toho, co všechno chceme a můžeme ovlivnit my sami za sebe. Je tu souvislost s družstevnictvím, svépomocí, místním trhem, rehabilitací zemědělství a také s občanským postojem například v podobě bojkotu určitého zboží. Souvisí ale rovněž s perspektivami, že to může být majitel zemědělsko-potravinářského koncernu Andrej Babiš, kdo se stane příštím premiérem. On má totiž, obrazně řečeno, povinný odběr piva z panského pivovaru v naší zemi dlouhou tradici, dokonce ho lze vidět jako „národní“ prvek našeho periferního kapitalismu.

A konečně otázka kvalitních potravin a práva na ně souvisí nepochybně s postkomunistickým vzýváním svobody jednotlivce bez odpovědnosti k ostatním a bez spravedlnosti. Zkrátka, tohle naše probouzení z rauše bude ještě hodně bolet.