Milan Daniel píše v souvislosti s vysláním vojáků do Pobaltí o tom proč a jak se stává slovo mír sprostým.
Kolem zahrady u našeho domku proběhne občas po polní cestě četa vojáčků v polních uniformách. Mívají začerněné obličeje, jsou vybaveni černými flintami, ze kterých jde strach už při letmém pohledu a směřují do blízkého lesíka. Tam se schovávají za stromy a děsí houbaře.
Vojáčky jsou kluci, vlastně mladí chlapi, kteří se pro své platy stali ternem pro místní dívky. Mnohé vídávám před nedalekými kasárnami čekat, až jejich muži půjdou z rachoty. Některé přijíždějí s kočárky, jiné přicházejí s rýsujícími se bubínky, v nichž se možná schovávají vojáčci teprve budoucí. Stává se, že mamky někdy se směsí romantického obdivu a lehkých obav hledí k obloze, odkud se tátové jejich dětí snášejí na padácích.
Sto devatenáct českých poslanců, většinou také tátů od rodin, také však s odpuštěním českých mám usoudilo, že si kluci už nahráli dost. A že je třeba, aby odjeli na ruské hranice hájit zájmy těch, kteří je maskují demokracií. Dokonce pro to našli kulantní sousloví: kluci tam mají „posilovat přítomnost“. Faktem je, že za poslední čtvrtstoletí ztratila třeba Litva čtvrtinu obyvatel, kteří odešli kvůli extrémní chudobě. Český parlament ale zjevně nechce posilovat přítomnost NATO v Pobaltí kvůli tomu, aby se nevylidnilo úplně, či aby zbytek tamních občanů zbohatl.
Kdo ale bohatne zcela jistě jsou dobrodinci, kteří demokratům, jež si zprostředkovaně platí, dodávají materiál určený pro zabíjení. Kvalitní materiál, který se při používání – bohudík -nezhodnocuje. Je naopak třeba, aby byl stále nový. A bylo ho za víc peněz víc.
Zrovna nedávno jsem na starém ruském strojku odšťavňoval rybíz. Než jsem ho otrhal, visel z keře v bohatých a plných hroznech. Podobně, jako ti strakatí kluci, kteří se pod obláčky snášeli z oblohy. Z mašinky tekla na jedné straně krvavá kaše, dole vypadávala mrtvá hmota.
Vojáčky, na které čekávají před kasárnami manželky a milenky, poslali prý zástupcové toho našeho lidu také do takového strojku. Jen jim to asi nepřišlo. Dobře jim přece zaplatí. Jsou mladí, silní, vycvičení, udělali pro ně dost.
Ale což, možná jim to jednou dojde. Až z toho strojku poleze ta krvavá kaše a mrtvá hmota.
Mámám těch mladých chlapů, jejich sestrám, ženám či milenkám, natož jejich dětem asi osobně kondolovat nebudou. Kromě jiného by jich na to asi bylo také málo. Třeba se jim ale kdesi v podvědomí vynoří to eklhaft slovo, ze kterého se tak dobře žít nedá.
Mír.