Kostav Tsivos rozebírá poslední vývoj kyperské otázky, její historické peripetie a konečně také souvislost s nalezišti plynu.

Kyperská otázka se za uplynulé půlstoletí stala synonymem vleklých, bezvýsledných jednání, něčím jako mezinárodním „gordickým uzlem“, na kterém si několik desítek mezinárodních vyjednavačů vylámalo zuby, aniž by dosáhli kýženého efektu: definitivního vyřešení kyperského problému. Nebylo tomu jinak ani v novém kole jednání, které pod záštitou OSN probíhalo do 7. července ve švýcarském letovisku Crans-Montana. Přitom tyto rozhovory mezi nejvyššími představiteli obou ostrovních komunit, tj. řecké a turecké, za účasti ministrů zahraničních věcí obou mateřských zemí, tj. Řecka a Turecka, se jevily jako velmi nadějné a mezinárodní pozorovatelé jim dávali reálnou šanci, která měla vést ke znovusjednocení ostrova na základě obnovení bikomunálního unitárního kyperského státu.

Stručná historie konfliktu

Kyperská otázka existuje téměř od doby, kdy tento středomořský ostrov získal svoji podmíněnou nezávislost na Velké Británii (1960). Omezená nezávislost Kypru nebyla jen kompromisem mezi Tureckem a Řeckem, který měl poskytovat bezpečnostní záruky a zajišťovat rovnoprávné postavení obou ostrovních komunit, ale především představovala záruku toho, že Kypr v době studené války zůstane nadále v západní sféře vlivu. Ostrov po získání své nezávislosti zažil různé eskalace konfliktu mezi dvěma hlavními ostrovními komunitami, tj. převažující řeckokyperskou, která před tureckou vojenskou invazí (1974) představovala asi 80 % ostrovní populace, a menšinovou tureckokyperskou.

Po vyhlášení nezávislosti byla země nadále zmítána rozpory. Nově zvolený prezident Makarios se nemínil podvolit vnějším tlakům a snažil se uplatňovat samostatnou kyperskou politiku. Nesouhlasil se vstupem Kypru do Severoatlantické aliance, protože NATO ještě nedávno předtím zastávalo nepřátelské stanovisko vůči kyperskému národněosvobozeneckému hnutí. Problémy přetrvávaly i mezi oběma etniky. Kyperští Turci se nedokázali zbavit nedůvěry a strachu z většinových Řeků, a u Řeků zase narůstal pocit, že byli oklamáni a poškozeni, protože ačkoli Turci představovali 18 % ostrovní populace, měli získat v nově vytvořeném státním aparátu, v justici, ve vládě a především v armádě mnohem silnější zastoupení (ve státních orgánech byl poměr dle národnostního klíče 70 ku 30 ve prospěch Řeků, v armádě pak 60 ku 40).

Napětí mezi oběma ostrovními komunitami vyvrcholilo v roce 1963, kdy prezident Makarios vystoupil s návrhem na schválení třinácti doplňků k ústavě, které jednoznačně směřovaly k odbourání dosavadních výsad turecké komunity a k její přeměně v národnostní menšinu unitárního kyperského státu. Tato iniciativa vyústila v ozbrojené konflikty mezi řeckým a tureckým etnikem, jež po nějaké době utichly i díky intervenci mírových jednotek OSN, které na ostrově působí až dodnes. Makarios také počítal s tím, že se mu díky jeho popularitě nejen na Kypru, ale i v zahraničí podaří získat podporu většiny členských států OSN. Jakožto výrazná politická osobnost s pověstí bojovníka proti kolonialismu a angažovaného činitele hnutí nezúčastněných zemí usiloval o vyproštění z „koloniálních okovů“ tzv. curyšsko-londýnských dohod. Na základě těchto dohod ostrov sice získal svou nezávislost, dohody ale byly stvrzeny jen podpisy reprezentantů garančních mocností, tj. Řecka, Turecka a Velké Británie, nikoliv však podpisy reprezentantů kyperských etnik.

Působení Makaria se stalo trnem v oku nejen americkým politikům, ale i plukovníkům řecké junty, která vládla Řecku od dubna 1967. Junta se proto rozhodla v červenci 1974 uskutečnit na Kypru státní převrat, jenž měl ostrov zbavit nepohodlného prezidenta a následně otevřít cestu k jeho sjednocení s Řeckem. Pučisté svrhli prezidenta Makaria a dosadili na jeho místo svého člověka. Turecko využilo tahu řeckého vojenského režimu a pod záminkou ochrany kyperských Turků se dne 20. července 1974 turecké jednotky vylodily na severovýchodním pobřeží Kypru a obsadily severní část ostrova o rozloze 37 % jeho území. Čára nejzazšího postupu tureckých jednotek, tzv. Attilova linie, která v délce 180 km protíná ostrov od západu k východu a prochází i Nikósií, tvoří od té doby geografickou hranici, jež od sebe územně odděluje obě kyperská etnika. Asi 200 000 řeckých obyvatel ostrova během bojů uteklo anebo bylo násilně vypuzeno ze severní části do jižní. Naopak z jihu na sever uteklo asi 50 000 tureckých ostrovanů.

Vstup do EU

Kypr od té doby představuje de facto rozdělenou zemi. Navíc v roce 1983 došlo k jednostrannému vyhlášení Severokyperské turecké republiky, kterou na rozdíl od mezinárodně uznávané Kyperské republiky neuznává žádný jiný stát s výjimkou Turecka. Mezitím Kyperská republika podala do Bruselu žádost o vstup do Evropské unie.  V roce 2003, zatímco probíhala vstupní jednání, se OSN znovu pokusila projednat s představiteli obou ostrovních komunit plán na sjednocení ostrova. Kompromisní výsledek těchto jednání, která vedl tehdejší generální tajemník OSN Kofi Annan, mělo posvětit referendum, jež se konalo 24. dubna 2004. Zatímco 65 % tureckokyperských občanů vyjádřilo souhlas s navrhovaným řešením, přes 76  % řeckokyperských občanů s ním nesouhlasilo. Následně se, i přes veškerý nátlak a protesty Turecka, Kyperská republika spolu s dalšími sedmi evropskými zeměmi, včetně ČR, dne 1. května 2004 stala členským státem Evropské unie. V roce 2008 proběhl další významný krok k uvolnění napětí mezi oběma etnickými komunitami na ostrově: tehdejší představitelé obou komunit se dohodli na slavnostním otevření hraničního přechodu na ulici Lidras, který rozděloval hlavní město Kypru a téměř půlstoletí zůstával uzavřen. V následujícím období bylo tisícům obyvatel ostrova, kteří v době konfliktů utekli ze svých domovů, umožněno znovu navštívit svá původní sídla.

Současná jednání

Poslední kolo jednání začalo před dvěma roky a prošlo různými fázemi. Jednání byla podpořena nejen ze strany OSN, dokonce i osobní účastí generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese na finální fázi rozhovorů, ale i Evropskou unií a Spojenými státy americkými. Nový impuls k zahájení švýcarských jednání daly nové skutečnosti, jak ostrovní, tak mezinárodní. Představitelé obou ostrovních komunit si uvědomují, že po půlstoletém rozdělení budou nové generace Kypřanů brát stávající situaci ostrova jako neměnnou skutečnost. Řeckokyperská reprezentace si je vědoma toho, že čas nehraje v její prospěch a výhoda jejího mezinárodního uznání nemůže trvat věčně. Stejně tak tureckokyperská reprezentace chápe, že nemůže věčně existovat v podmínkách mezinárodní izolace a naprosté závislosti na Turecku. Půlstoletí po turecké invazi se velmi razantně změnily demografické ukazatele ostrova, zejména v jeho severní (turecké) části. Ostrovní Turci, kteří po staletí koexistovali spolu nebo paralelně s ostrovními Řeky, se stávají menšinou ve „svém“ vlastním státě, zatímco většinu začínají tvořit tzv. kolonisté, tedy Turci pocházející z kontinentálního Turecka. Obě komunity chápou, že postupně mizí generace, která měla vzpomínky z dob společného (i když ne zrovna idylického) soužití. Proto se tato nová iniciativa setkala se širokou podporou veřejnosti, a to z obou stran ostrova.

V zahájení nových jednání však nejdůležitější roli zejména v případě Spojených států a Evropské unie rozhodně nehrály humanitární důvody. Jejich angažovanost ve prospěch řešení kyperské otázky lze vysvětlit poněkud prozaičtějšími motivy, především vidinou těžby z obrovských nalezišť zemního plynu, která byla nedávno objevena v teritoriálních vodách Kypru. Koncesi na průzkum a těžbu získala například americká ropná společnost Exxon Mobile, zatímco řada dalších společností z Francie, Itálie, nebo Kataru jeví silný zájem o průzkum ložisek dalších nerostných surovin v kyperských vodách. Existence tak slibných nalezišť představuje také výzvu pro samotné Turecko, které v rámci tzv. výlučné ekonomické zóny považuje rozsáhlé oblasti kyperských teritoriálních vod za součást svého kontinentálního šelfu a činí si nároky na průzkum a využívání přírodních zdrojů.

Co dál?

Obě ostrovní reprezentace svádí vinu za neúspěch jednání na neústupnost druhé strany. Toto kolečko obviňování se dalo očekávat a je zaměřeno především na získání bodů ve vnitropolitické sféře. Je to však poprvé, kdy tolik diplomatických aktérů, především evropských, označuje právě Turecko za hlavního viníka krachu kyperských jednání. Turecko je viněno z toho, že se nechce vzdát koloniálních „garančních záruk“, které jemu, stejně jako Řecku a Británii zaručují dohody z roku 1960. Tyto dohody mu garantují intervenční práva na ostrově, který se však mezitím stal členským státem Evropské unie a zřejmě nepotřebuje bezpečnostní záruky země, jež se o vstup do Unie teprve uchází. Dále turecká reprezentace odmítla jakýkoliv závazek ohledně stahování svého čtyřicetitisícového vojenského kontingentu z ostrova. Je to však poprvé, kdy Turecko přislíbilo snížení své vojenské přítomnosti na Kypru a přehodnocení svých garančních práv po uplynutí patnácti let.

Nový krach představuje velké zklamání a rozladění pro umírněnou část veřejnosti obou ostrovních komunit, která hodně investovala do vize znovusjednoceného Kypru. Otázka je, zda ten nešťastný konec jednání neutvrdí u většiny Kypřanů představu, že otázka sjednoceného ostrova představuje iluzi a obě komunity musejí tuto novou skutečnost akceptovat. Anebo zda již dosažené kompromisy nebudou představovat další příslib pro nová jednání za účelem nalezení vhodnějšího kompromisu. Jistým testem v tomto směru bude i provedení průzkumného vrtu jižně od Kypru ze strany francouzsko-italské korporace TOTAL – ENI, které bylo naplánováno na druhý červencový týden. V reakci na tento postup Turecko oznámilo svůj záměr postupovat stejně v oblastech, na které podle mezinárodního práva nemá nárok, a zvyšuje svou vojenskou přítomnost v oblasti Kypru.