V aktuálním seriálu se historik Jiří Malínský obšírně věnuje dějinným osudům československého druhého odboje.
Ideový půdorys
K. J. Beneš charakterizuje odbojové organizace prvního období (do roku 1941) viděl hlavní rozdíly mezi Politickým ústředím a Petičním výborem „Věrni zůstaneme!“ ve vedení, formě i odlišnosti jejich působení. Oproti zpravodajským aktivitám PÚ PVVZ měl svou ideovou i osobnostní i etickou kontinuitu již od poloviny třicátých let. Bezprostřední podnět k vytvoření programu pocházel z let 1940–1941 z prostředí akčního výboru PVVZ, kontaktů s další odbojovou ilegální důstojnickou organizací Obrana národa a z propracovaných vazeb výboru na externí odborníky. Prvotní verzi programu vytvořil doc. Josef Fischer. Jeho textové redakce procházely interními diskusemi. Z tohoto hlediska je zajímavé motákové sdělení dr. Karla Bondyho z pankrácké věznice r. 1943: „Chtěl bych zdůraznit, že prvé formulace programové, ale tuším i poslední byly provedeny dávno před tím, než se SSSR zúčastnil aktivně na válce a než si socialistické zásady zcela otevřeně začaly dobývati uznání v celém světě. V době, kdy ještě mnoho lidí pochybovalo o existenci základní vývojové tendence lidstva, bylo nám naprosto jasné, že tato tendence je socialistická, že jak to řekl Masaryk, svět jde doleva, a přímo, že tato druhá světová válka je jen konečnou fází veliké světové sociální revoluce, která začala již prvou válkou světovou, a že z ní vyjde nové, lepší, spravedlivější – socialistické uspořádání světa.“ (s. 126) Protože byl současně položen důraz na akčnost programu, měl být jeho shrnující text doplněn řadou sub(ko)elaborátů (dnes z větší části nedostupných nebo zničených). Socialismus se podle tohoto konceptu měl organicky prolínat s demokracií a vlastenectvím.
Rekapitulace předválečného vývoje
V úvodu programu Za svobodu autorské seskupení zdůraznilo: „Sloužíce myšlence, která je nejdražší celému národu, shrnujeme v těchto listech všechny jednotící zásady osvobozovacího boje i směrnice pro opětné vybudování státu a předkládáme tento program vám všem, kteří jste nikdy nepřestali být občany Republiky československé.“ (s. 130) V první části Od včerejška k zítřku (s. 131–164, podčásti 1–22) se s odvoláním na TGM a jeho knihu Světová revoluce rekapitulují závěry a podoba mezinárodního uspořádání, jak se vytvořily první světovou válkou. „Nikdo nepochopil tak hluboce jako T. G. Masaryk revolučnost vývoje takto zahájeného i závaznost těchto začátků.“ (s. 131, podčást 1) Její vyznění však nakonec bylo polovičaté. „Ovšem, politická demokracie, neměla-li podlehnout, vyžadovala zajištění demokracií hospodářskou a sociální.“ (s. 132, podčást 2) Hospodářská síla následně vedla k oživení pravicových radikalismů včetně národních fašismů. To posléze spělo k vývojové demontáži demokracie. Tak vznikl i také dnes (r. 1941) fašistický válečný tzv. „nový řád Evropy“. Jeho nejvydatnějším spojencem byla velká hospodářská krize třicátých let.
Ruku v ruce s reakcí politickou a sociální nastoupila reakce kulturní.“ (s. 135, podčást 5) Propaganda místo vědy, tvořivost a sentimentalita na místě uměleckých a mravních hodnot – v obou evropských totalitních státech to znamenalo přerušení kontinuity v kulturní tvořivosti. O klíčových chybách západních demokracií i do značné míry demokracií vůbec byla řeč. Známky degenerace se objevily i v demokratických státech.
V politickém ohledu je to spojeno s převraty v zemích jako Polsko nebo Španělsko, italským přepadem Habeše-Etiopie nebo japonskými útoky proti Číně. Po nezdaru nacistického Německa následovalo pokračování hitlerovské ofenzívy včetně mnichovanského mezníku, který znamenal konec nadějí na vojenskou porážku Berlína. „Pravda, nebyli to demokraté, kdo se chopili zbraně. Jejich vina je opačná: tak dlouho ustupovali, až fašisté sáhli ke zbrani, tak dlouho chlácholili lid, až se vládci hospodářského života domnívali, že nadešla chvíle k zabezpečení jejich panství otevřeným bojem.“ (s. 139, podčást 7) Autoři ocenili opakovaně prognostické schopnosti prezidenta Edvarda Beneše. Soulad fašismu a velkokapitálu není úplný; ale ani tak se nelze klamat v tom, že oba vůdčí evropské fašismy-lžisocialismy stojí na straně protirevoluce (kontrarevoluce). Nicméně se maskovali: v hitlerovském Německu byl První máj oficiálním svátkem. Odstraňování krizových projevů vystupňovaným zbrojením podle programu ovšem není řešení, protože dříve či později vede k ničivé válce.
Hlad po válce – to byl skutečný cíl chaotického nacistického plánování (fakticky rozpadlé göringovské čtyřletky) – jeho spojencem byla různá regresívní opatření, mj. propouštění žen v domácnosti z pracovních poměrů – neměnil nic na sociální struktuře; vedle stávajících velkokapitalistů se naopak objevila vrstva nových zbohatlíků. „Skutečný socialismus je založen na nejširší a důsledné demokracii, na svobodě a rovnoprávnosti politické i hospodářské, nacismus a fašismus však jsou nástroje diktatury a spočívají na porobě a bezprávnosti. Potlačují nejzákladnější občanské svobody i doma.“ (s. 143, podčást 9) Stavební látkou fašismu idejí je prostá lež, absence skutečné programatiky i alespoň elementární mravnosti. Nacismus je přímým pokračovatelem konstantního německého (velko)šovinismu. Nahlížet tyto jeho znaky konečně začíná i demokratický Západ. Evropa má před sebou jasné alternativy: zotročení nebo válku. „Politické koncepci dr. Ed. Beneše dostalo se naopak vývojem pomnichovským tak dokonalého a tak rychlého zadostiučinění jako snad žádnému státníku v dějinách.“ (s. 145, podčást 10) Československá státnost byla podle autorů programu pilířem evropské svobody. Program potvrzuje zásady, na jejichž základě byly obnoveny česká a slovenská suverenita. Je ovšem potřeba, aby tyto hranice (potvrzení versailleského míru z r. 1919) byly utvrzeny. Čistě národní (prosté národnostních menšin) hranice byly a jsou neuskutečnitelnou metou. Odklizení německého problému je všeevropským zájmem.
Druhá republika
Důsledná demokratizace hospodářského života je zárukou vylučující opakování meziválečného vývoje. Propojení demokracií hospodářské a sociální je programovou poválečnou perspektivou. „Nám pak zůstanou pohromy z 30. září 1938 a z 15. března 1939 pro všechny časy nezapomenutelnou výzvou, protože ohrozily národ v samém kořenu.“ (s. 148, podčást 13) Proti některým regresívním prvorepublikovým tendencím bylo možné včas zasáhnout. „Bylo v naší moci zmenšit zbytečně veliký počet stran, učinit přítrž vládě klik, aparátnictví a úzkoprsého sobectví.“ (s. 149, podčást 13) Absurdní byla podpora sudetoněmeckých tendencí na úkor více či méně demokratického německočeského aktivismu. Byly to tendence srovnatelné se západoevropským appeasementem. Současně to znamená vynést soud nad Druhou republikou. Snaha vysvětlit na základě berlínských pokynů, že hlavní příčinou pozářijových pohrom roku 1938 jsou TGM a EB, tuto domnělou obrodu národa, byla cestou do propasti úpadku a budoucího zániku.
„Proto také jdeme a půjdeme s každým, kdo proti němu bojuje důsledně a nekompromisně. Náš zápas je už včleněn do obecného a zásadního boje evropských národů o právo na život, naše budoucnost závisí na budoucnosti celé Evropy. Uznání dr. Edvarda Beneše a prozatímní vlády za hranicemi je symbolickým vyjádřením tohoto stavu.“ (s. 151–152, podčást 16, zvýraznění PVVZ). Fašistická zrada nedospěla nikde tak daleko jako ve Francii. Tato zrada však jen upozornila na moderní francouzskou kontinuitu vyvozovanou z Velké francouzské revoluce. Evropský státní pluralismus je velkou nadějí malých a středních národů kontinentu pro futuro. Osvobození bude s nejvyšší pravděpodobností dobojováno na československém území. Revoluční výbuch závisí na globálním vývoji mezinárodní válečné situace. Z tohoto východiska se bude odvíjet i budování osvobozené republiky. „Shrnujeme zde zásady pro tuto budovatelskou práci. Jsou jednoznačné i pevné a při tom sdostatek pružné i široké, aby byly s to zvládnouti různé eventuality konkrétního průběhu.“ (s. 153, podčást 17, zvýraznění PVVZ).
Druhá světová válka má stále hlubší ideový význam. Ani zdaleka není „pouze“ bojem dvou imperialistických bloků. Na tom dvojí vynucená kapitulace (30. září 1938 a 15. března 1939) nemůže nic změnit. Ze společné věci středních a menších států zejména střední a jihovýchodní Evropy ve smyslu a směru, který načrtla proslulá Masarykova práce Nová Evropa, se rýsuje jejich demokratická budoucnost. „Budiž tu řečeno obecně a zásadně, že slovem ‚pracující lidé‘ rozumíme nejen dělníky, úředníky a jiné zaměstnance, nýbrž všechny lidi, kteří se skutečně živí svou prací tělesnou nebo duševní, tedy stejně zemědělce, živnostníky, řemeslníky, obchodníky, drobné podnikatele, příslušníky svobodných povolání a vrstev středních vůbec.“ (s. 155, podčást 20, zvýraznění PVVZ, tj. středoburžoazie – JM) A současně se dodalo, že ne každé soukromé podnikání je zavržení- a vyvlastněníhodné: „Co musí být odstraněno, je to, že výroba se řídí a o pracovní příležitosti se rozhoduje z hlediska soukromého zisku a jeho hromadění, rozhoduje moc finančního kapitálu, místo aby rozhodovaly skutečné lidské potřeby a zvyšování spotřební síly.“ (s. 155, podčást 20) To, co by mělo být kolektivizováno, je to tedy velkokapitál ve všech svých formách vytvářejících vrstvičku velkoburžoazie.
Cílem demokracie je uspořádání společnosti na netřídním (rovnostním) základě a na vyvrácení líbivých frazeologií evropských fašistů. Není možné připustit nezaměstnanost; obnova republiky s sebou přinese řadu nových zadání a úkolů a zvýšenou poptávku po lidech práce. Rozhodující význam bude mít součinnost se středoevropskými státy. Cesta ke vzkříšení blahobytu s překlenutím chudinských problémů by měla vést k utvoření státu právní jistoty, duchovního pokroku a životního blahobytu. Od hlásání ideálů je-bude nutné přikročit k jejich uskutečňování. Příroda tu tvoří rámec, v jehož rámci se pohybuje člověk a společnost. Tuto systémovou proměnu je nutné vnést do odborného myšlení a odborné práce. Lidský svět vzniká prací člověka. Boj o demokracii trvá již od Velké francouzské revoluce půldruhého století. Vítězství v tomto komplikovaném zápase je předpokladem budování nového světa.
Předchozí díly: