Politolog Petr Drulák píše o tom, jak zástupné války Západu mu zdaleka nezajištují bezpečnost. Jaká hrozba může přijít z Ukrajiny?
Azylant, který se legálně zdržoval v USA, zaútočil poblíž Bílého domu na příslušníky národní gardy, jednoho zabil, druhého těžce zranil a sám byl těžce zraněn. Pachatelem byl bývalý příslušník afghánských milic, které ve spolupráci s americkými zvláštními silami a zpravodajskými službami likvidovaly tálibánské povstalce a jejich podporovatele. Jeho současný zločin připomíná, jak falešná je teze, že Západ si zástupnými válkami zajišťuje bezpečnost tím, že drží možné hrozby co nejdál od svých hranic. Je také varováním před hrozbou, která do střední Evropy přijde z rozdrcené Ukrajiny.
Západní intervence proti afghánskému Tálibánu byla obhajována argumentem, že pokud se USA a Evropa utkají s islamisty ve střední Asii, zastaví tím jejich expanzi na západ a odvrací hrozbu střetu doma na evropské či americké půdě; jako hrozivé memento sloužily útoky 11. 9. 2001 na newyorská dvojčata. Západ chtěl také šetřit vlastní síly tím, že do boje zapojí místní. Německý ministr obrany Struck tehdy vysvětloval, že za bezpečnost jeho země je třeba bojovat „pod Hindukúšem“ a NATO získalo zalíbení v operacích „out of area“, tedy mimo severoatlantickou oblast.
Nic z toho nebyla pravda. Především Tálibán neměl žádné expanzivní úmysly. V Afghánistánu sice zavedl tvrdý islamistický režim, ale o jeho vývozu neuvažoval, za svými hranicemi neohrožoval nikoho, tím méně Evropu či USA. Je pravda, že Tálibán odmítl Američanům vydat Usámu bin Ládinu, jehož Al-Kajdá podle Washingtonu spáchala útok na New York.
Nicméně autorství a okolnosti tohoto útoku jsou mnohem méně jednoznačné, než jak tvrdila tehdejší americká propaganda. Zapojeni do něj nebyli žádní Afghánci, nýbrž především Saúdští Arabové, popřípadě občané dalších arabských států. Navíc, jak nedávno připomněl Tucker Carlsson, strůjci atentátu se v USA pohybovali pod ochranou amerických zpravodajských služeb; role amerického hlubokého státu kolem atentátu zůstává otevřenou otázkou.
Západní intervence také v Afghánistánu podobně jako jinde rozesela nenávist do všech stran. Místní obyvatelstvo rozdělila na úzkou privilegovanou skupinu, která pracovala pro USA a další okupační mocnosti, a většinovou společnost vystavenou útrapám okupace. Dost se napsalo o tom, že si Západ srdce okupovaných nezískal; dokladem jejich odporu byl rychlý nástup Tálibánu v posledních měsících americké přítomnosti.
Ale nenávist k Západu zasahuje i jeho někdejší spolupracovníky. Dost jich bylo ponecháno napospas novému, vůči nim nepřátelskému režimu. Ale Západ často ztratil loajalitu i těch, kterým se odměnil azylem.
Jedním z nich je i pachatel washingtonského útoku. Jako příslušník zvláštních jednotek „Nula“ patřil k několika tisícům vyvolených, jimž CIA zajistila přednostní místa v evakuačních letadlech. Tyto jednotky nepodléhaly ani afghánské vládě, ani standardnímu americkému velení, šlo o místní „speciální síly“ pod dohledem CIA a amerických „speciálních“ jednotek.
Slovo speciální zde odkazuje k lidem vyznačujícím se mimořádnou odolností a zvláštním tréninkem v umění zabíjet; starší generace si vzpomene na filmový příběh Ramba. V Afghánistánu jednali mimo zákon a jakákoliv pravidla, často likvidovali pouhé podezřelé a nepohodlné; z příkazu amerických šéfů nebo prostě proto, že chtěli. Pachatel washingtonského útoku byl v Afghánistánu krátce a bez výsledku vyšetřován pro vraždu afghánských policistů.
Pokud však vůbec prošel náročným výcvikem příslušníků speciálních jednotek, při vražedném útoku na národní gardisty se to neprojevilo: vytáhl pistoli, vystřelil, utíkal a byl postřelen. Šlo o čin zoufalého člověka. Byl na drogách a jako kurýr pro Amazon jen těžko živil svoji velkou rodinu.
Nejspíše chtěl skoncovat sám se sebou a cestou někoho přibrat. Někoho, kdo představuje zemi, která mu poskytla útočiště potom, co mu vzala duši.
Vzala duši? Psychologie nabízí odbornější termíny, jako třeba posttraumatická stresová porucha, ale podstatou je, že mnozí se bez terapeutické či duchovní péče nedokáží vyrovnat s extrémními bojovými prožitky. Návrat není jednoduchý ani pro americké veterány a ti se přitom vracejí do života a společnosti, které znají. Jak je pak na tom Afghánec, který se svými traumaty přichází do společnosti, které nerozumí a která mu neumí poskytnout důstojné postavení?
Amerika opakovaně zažívá, jak se někdejší spolubojovníci po příchodu do Ameriky mění na zločince a teroristy, což však americkým zpravodajským službám nebrání je využívat na nejšpinavější práci. Tentýž scénář se opakuje od Kubánců (Operace 40, Alfa 66) přes Vietnamce (K-9 a gangy vedené bývalým jihovietnamským generálem), Salvadořany (gang MS-13 vedený „speciálem“ vycvičeným v USA) k mudžahedínům (organizace jako Al-Kajdá byly natolik prolezlé americkými agenty, že není často zřejmé, v čím zájmu bojovaly). Dnes ho přehrávají Afghánci, kteří původně bojovali s mudžahedíny, než se sami stali hrozbou amerických a evropských velkoměst.
Až si Západ přizná, že na Ukrajině prohrál, mohou se stát takovou hrozbou Ukrajinci. Pohrdání liberálním Západem, které je dlouhodobě vlastní banderovským skupinám, bude umocněno zradou, kterou budou cítit ze strany Západu po slibech veškeré možné pomoci až do konečného vítězství nad Ruskem. Na rozdíl od situace před deseti lety mají dnes tyto skupiny moderní zbraně, bojové zkušenosti a teroristický výcvik od Britů a Američanů. Na pozadí jejich nenávisti vůči západním zrádcům a rozsáhlé ukrajinské diaspory, která těmto bojovníkům může v Evropě poskytnout zázemí, jde o hrozbu prvního řádu. Hrozbu, kterou pocítíme i ve střední Evropě a kterou jsme si sami vytvořili.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!