Politolog Petr Drulák píše o třech důvodech, proč je odpor Slovenska a Maďarska vůči bruselské politice smysluplný.
Spory o bruselské peníze pro Ukrajinu a ropovod Družba opět ukázaly oboustrannou frustraci ve vztahu Maďarska a Slovenska k EU. V Bruselu považují premiéry Orbána a Fica za populisty a nacionalisty, kteří komplikují evropská řešení naléhavých problémů. Naopak v podunajských metropolích vadí, že se jich EU nezastane a nutí je do nevýhodných kroků. Střetávají se s Bruselem nejen kvůli Ukrajině, jde také o migraci, genderu a dalším otázkám. Obě vlády za to platí: čelí sankcím, zásahům do domácí politiky i pokusům o mezinárodní izolaci. Zda se jim takový odpor vyplácí, závisí na způsobu měření. Ale je legitimnější než konformistická alternativa.
Připomeňme, že tyto střety nebyly na obzoru v roce 2004, když obě země vstoupily do EU. Jak Orbán, tak i Fico, tehdy coby opoziční lídři, vstup podporovali stejně jako výrazná většina slovenských a maďarských voličů. Ani dnes členství svých zemí v EU nezpochybňují, ale jsou k Bruselu o poznání kritičtější než tehdy. EU se totiž podstatně změnila. Jistě, již přijetím maastrichtské smlouvy se centralizuje do míry, kterou mnozí Evropané odmítají. Ale ještě v roce 2004 je těžko představitelné, že by Brusel členským státům nařizoval, že nemají chránit hranice před nelegální migrací, že mají podporovat válku ve východní Evropě, či kdekoliv jinde na světě, nebo co mají učit na základních a středních školách v otázce genderu či jakékoliv jiné otázce.
Dnes je to evropská realita. Postoje členských států se různí. Některé, jako Německo či Francie, jedou na stejné vlně s Bruselem a nevadí jim působení ani posilování bruselských institucí, které do velké míry ovládají a které z jejich hlediska prosazují dobrou věc.
Jiným bruselská politika vadí a dělí se do tří skupin. V první jsou ti, kteří jsou natolik znalí a uznávaní, že si v bruselské džungli vyjednají zvláštní zacházení, které je ušetří nejhorších dopadů. To umí Belgie a jiné staré členské státy. Jiní se se skřípěním zubů podřizují v naději, že jim újmu z vynucených politik kompenzují bruselské dotace a přízeň Komise; což je typické pro východní Evropu. A pak jsou nemnozí, jako dnes Maďarsko a Slovensko, kteří jdou do frontálního střetu s komisí a s Německem, za což si získávají pověst vyvrhelů.
Jejich odpor má smysl ze tří hledisek. Za prvé, nové členské státy z východní části Evropy většinou nemají v Bruselu nárok na zvláštní zacházení. Buď proto, že se nestihly naučit jak na to, nebo proto, že musejí bojovat s předsudky proti východní Evropě. Jde o jediné předsudky, které si dnešní politicky korektní, antinacionalistický, antirasistický a antipatriarchální Brusel může dovolit. Náš region chápe jako nedostatečně civilizované sousedství, jehož námitky proti politikám Bruselu nejsou výsledkem demokratické vůle, nýbrž nedokončené europeizace. Ztráty Maďarska či Slovenska z bruselských politik budou v očích evropské elity vždy nižší a zanedbatelnější než ztráty Německa či Beneluxu; a to i tehdy, když jsou ve skutečnosti vyšší. Odpor vůči Bruselu je potom odporem vůči této postkoloniální šabloně.
Za druhé je rovněž odporem periferní demokracie vůči byrokracii centra. V Maďarsku a na Slovensku si společenská většina nepřeje masovou migraci či genderovou indoktrinaci a nechce platit za pokračování prohrané války na Ukrajině. A jejich politická reprezentace je schopná tyto preference politicky formulovat a demokraticky hájit. Rovněž je demokratické, pokud představitelé států s jinak orientovanou politickou většinou, například ve Francii či Německu, hájí stanoviska opačná. Ale není demokratické, pokud je skrze evropské úřady vnucují jiným.
A konečně ve střetu s Bruselem často jde o zcela hmatatelné a vyčíslitelné potřeby. Pokud dnes Budapešť a Bratislava blokují v Bruselu peníze pro Ukrajinu kvůli ukrajinskému zablokování ropovodu, dělají to proto, že tu ropu prostě potřebují. Pokud odmítají migranty, činí tak proto, že si spočítali, že by jim přinesli velké náklady a malé výnosy.
Výpočet se však komplikuje tím, že Evropská komise se snaží členským státům podobný odpor různými měkkými či tvrdými sankcemi pořádně prodražit; Orbán by mohl vyprávět. Naopak těm loajálním umí přilepšit. Když v Polsku nastoupil po ostrakizovaném PiSu bruselský oblíbenec Donald Tusk, kohoutky na evropských penězovodech se otevřely navzdory tomu, jak zatočil s médii a soudy. Brusel dělá vše proto, aby konformista odcházel s pozitivní výsledovkou a kverulant počítal ztráty.
Nicméně EU se v posledních desetiletích natolik vzdálila realitě, že náklady jejích rozhodnutí jdou do astronomických výšin. Její náplasti na kompenzaci zdaleka nestačí. Nejenže je odpor proti bruselským nesmyslům správný, ale také se vyplatí. Sebevědomá politika Maďarska a Slovenska nevede k jejich mezinárodní izolaci, jak by si v Bruselu přáli, naopak otevírá dveře ve Washingtonu, Moskvě či Pekingu. Snad si toho v Praze a jinde ve střední Evropě také všimnou.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!