V novém seriálu se historik Jiří Malínský věnuje osobnosti a kariéře českoněmeckého politika a spoluzakladatele KSČ Karla Kreibicha (1883–1966).
Mezi průkopníky a zelenáči
Situace socialistických dělníků byla v posledních letech monarchie zejména po celá devadesátá léta předminulého století v řadě ohledů ošemetná. U levicového představitele přesto působí poměrně nečekaně pozitivní zmínka o dr. Kramářovi z debaty v Národním shromáždění: „… připomněl jim dr. Kramář právem, jak oni zacházeli s českým národem právě při volební reformě roku 1907 v Rakousku. S určitě poctivým rozčilením se tehdy přiznal, že přímo plakal, když se čeští politikové musili uspokojit s tak nespravedlivým přidělením mandátů českému národu.“ (s. 182) Současně se během devadesátých let sociálně demokratická strana výrazně profilovala ve své jak politické, tak v odborové organizaci. KK přitom připomněl význam průkopníka socialistického dělnického hnutí Antona Schäfra (1868–1945) oživením odborářských struktur právě na počátku minulého století. A popsal i své zkušenosti s těmito průkopníky: „Zvláštní vyprávění zaslouží ‚staří Liberečáci‘, kteří tu pracovali ještě v době mého prvního pobytu v tomto kraji. Byla to nejen generace, která vymírala, nýbrž i druh lidí, jakých už více nebude. Většina jich nepocházela z průmyslového dělnictva velkých závodů, nýbrž z malovýroby a řemesla. Zvláště svérázní byli bývalí tovaryši libereckých soukeníků. Ti byli od šedesátých do devadesátých let jedni z prvních průkopníků hnutí.“ (s. 185) Jak KK připustil, kus viny byl i na jeho mladicky netrpělivé až nedůtklivé straně.
V mnohém, jak KK uvádí a jak také vykládá historik dr. Jiří Kořalka, DrSc. (1931–2015) reprodukovali přežívající někdejší malovýrobní idylu (mistr, u kterého pracoval KK tchán Wilhelm Kiesewetter, se pyšnil tím, že jeho dělník, delegát III. kongresu Druhé internacionály, tu mluvil s Engelsem). V mnohém u nich přežívaly revolučně demokratické zbytky vnímání světa z r. 1848; co však u nich bylo bezvýjimečné, byla úcta a vážnost ke Karlu Marxovi a Friedrichu Engelsovi. Často více rozuměli přírodním vědám než národohospodářství; mimoto se podle KK vyznačovali krajní tvrdohlavostí. Současně se jednalo o nanejvýš nesnadné teoretické problémy, s nimiž se podle svých vlastních slov těžce vyrovnával i Kreibich. Autodidaktický chléb se vždy vyznačoval nahodilostí. A jak dodal, byli ale i jiní Staroliberečáci. Nejlepším z nich byl zakládající člen KSČ Anton Behr (1854–1931).
Kreibichovy zkušenosti z popularizace prací typu Manifestu a Kapitálu byly pro ně příliš teoretické; chybu však připouštěl i u sebe sama. Tíha objektivních i subjektivních nedostatků a množství materiálu i fatální nedostatek disponibilního času pro tehdejší socialisty byly fatálního rázu. Proto – zní to paradoxně – uvítal měsíc vězení v liberecké věznici; získal tak čas ke studiu. Posléze sám sebekriticky dodal: „Naše levice vznikala skutečně spontánně, samovolně, bez zvláštního úmyslu. A byla to naše a hlavně moje chyba – jak to u polointelektuálů a samouků bývá – že jsme přeceňovali své věcné a vědecké poznání, své znalosti a nedovedli navázat na nižší úroveň našich starých libereckých soudruhů, kteří přistupovali k učení s minimálním školním vzděláním.“ (s. 191) Toto Kreibichovo pozdní poznání zrcadlí bolestný fakt, že i v relativně zralém stádiu vlastně hnutí teprve začínalo nabývat prvních známek zralosti – jak subjektivní, tak strukturní, tak ideové.
Liberecký socialistický tisk měl v prvním desetiletí minulého století za sebou více než třicetiletou tradici (Arbeiterfreund, Sozialpolitische Rundschau). Od roku 1889 vycházel Schillerem redigovaný Freigeist (Volný duch). První seznámení s tiskárnou Kreibicha zaskočilo: zdálo se mu, že se ocitl o padesát let dozadu. Obdobně zaostalá byla i jeho administrativa. Navíc „starci“ odmítali cokoliv měnit. Naopak ve vzduchu bylo založení deníku. Snaha první liberecké levice o modernizaci byla zaznamenána i na zemském sjezdu strany r. 1907. Hybným duchem těchto snah se stal Václav Runge (1870–1932). Nové zařízení přispělo jak k modernímu tiskárenskému vybavení (Kreibichův otec přispěl 10 000 rakouských korun). První obsáhlejší (14stránkové) číslo vyšlo 18. září 1908; od r. 1911 vycházel Freigeist (přejmenovaný na Vorwärts /Vpřed!/) nákladem 6 000 výtisků, v neděli 10 000 výtisků.
Od voleb r. 1907 socialisté naivně očekávali demokratické prosazení svých dlouhodobých programatických i ideových bodů. Sociálně demokratický Berlín imponoval liberecké levici oproti Vídni znatelně víc. Přes vzestup vlivu se objevil nový jev: sjednocování nesocialistické části tehdejšího politického spektra. V Žitavě zažil Kreibich poprvé a naposledy živě Augusta Bebela; vynikající řečník silného hlasu i v něm zanechal nesmazatelný dojem. Vítězná nálada nezeslábla ani po volbách. Schylovalo se k mimořádně pustošivému válečnému konfliktu. Vlna předvolebních schůzí dále prohloubila Kreibichovu politickou zkušenost i obtížně získávatelnou a uchopitelnou politickou odbornost. V Hejnicích se utkal s průkopníkem nacismu (velkoněmeckého šovinismu) Karlem Herrmannem Wolfem (1862–1941).
Jalové konstitucionalistické iluze poznamenaly obě sociální demokracie – německou i austroněmeckou. Došlo k revizi hainfeldského programu a průvodním diskusím na téma přímého setkání s císařem (1903), účasti 12 rudých poslanců na císařově trůnní řeči v Hofburgu (1907) a dalším podobným kontaktům a účastím. Na sjezdu strany r. 1907 tyto posuny poetizoval poslanec Franz Schuhmeier (1864–1913): „nedáme si nikým bránit v účasti … nám se musí také přiznat právo jít tam, kde je tato trůnní řeč přednesena. Právě dnes je sociální demokracie už tak silná, že před ní nemohou být zavřeny ani dveře poslední chýše a že se před ní musí naopak otevřít i brány císařského hradu.“ (s. 202, Hofburgu) Obdobně tehdy promlouval i dr. Viktor Adler. Je nutné dodat, že tato etatizace hnutí a posilování jeho postavení nebylo – a není – bez obdobných kroků možné; platí ovšem staré rčení znát míru.
Obdobná příhoda se r. 1908, když František Josef přijal místopředsedu poslanecké sněmovny říšské rady Engelberta Pernestorfera (1850–1918), vyvolala na libereckém sjezdu austroněmecké sociální demokracie dmutí, vyvolané Strasserem, jemuž čelil dr. Viktor Adler: „cesta od staré habsburské tradice až k přijetí socialistického viceprezidenta je také kusem cesty, kterou se musilo projít.“ (s. 203) Zkrátka není šprochu, aby na něm nebylo alespoň pravdy trochu. První kroky nové poslanecké sněmovny se mohly opřít o rozpočtový přebytek, kterým skončil r. 1906, i o zestátnění tří hlavních železničních tratí monarchie i o schválené zákony o starobním pojištění soukromých zaměstnanců a o obchodních zřízencích. Klerikální protiútok následníka trůnu Františka Ferdinanda následoval. Neshody v pozdním mocnářství rozhodně neustaly.
Před válkou
Začalo stále silnější ochromování české zemské samosprávy. Rozvážná císařova stanoviska vyzývající k pochopení a vzájemné toleranci byla oslyšena; německé obstrukce na zemském sněmu a naopak neopanslavistický kramářovský kongres v Praze (1908) nastolily vývoj, který vyvrcholil pověstnými anenskými patenty 26. července 1913; Čechy tak byly nouzově spravovány až do r. 1918 správní komisí. Mezi sociálními demokraty se šířila Parlamentsmündigkeit (únava ze stále neplodnější říšské rady). Kreibich podobný vývoj zažil osobně během boje v doplňovací volbě na Jablonecku r. 1910. Proti primitivnímu nacionalismu německých šovinistů „Postavili jsme proti tomu svůj internacionalismus bez jasného stanoviska k národnostní otázce, ke způsobu jejího řešení.“ (s. 207) Mlhavost brněnského programu kulturně národnostní autonomie pomíjela krizové jevy posledních předválečných let. Iluzornost předlitavského parlamentarismu tu stála odhalena v nedbalkách. Předlitavská sociální demokracie podle Kreibichova názoru žila v bahnu lhostejnosti.
V devadesátých letech předminulého století se i ve Cvikově urychlil nástup modernity tažený prvním průnikem elektřiny. Objevil se telefon. Dokončovala se základní železniční síť. V prvním desetiletí minulého století začal nástup drahoty. Předmětem sporů byly ceny potravin, nejprve masa pak např. cukru, mouky, petroleje. 17. září 1911 došlo k dělnickým bouřím ve Vídni. K drahotě přibyly nové daně. Krizové jevy však byly také střídány projevy konjuktury. V zesílené míře se objevovalo stávkokazectví. Ještě třaskavějším tématem byla již zmiňovaná národnostní otázka. Hlavními mluvčími hnutí v této výzvě byli Karl Renner (1870–1950) a Otto Bauer (1881–1938). Mladý KK se sice s jejich austromarxistickými pracemi seznámil, ale nebyl s to dohlédnout dále (v polemice s posuzovateli jeho vzpomínek zdůraznil, že r. 1906 je jako marxistické posoudil, jak uvádí, Franz Mehring). 12. listopadu 1912 na stránkách Pravdy Lenin charakterizoval jednoznačně Bauera jako rakouského marxistu. První liberecká levice přispěla k jejich kritice brožurou Josefa Strassera (1870–1935) Dělník a národ (Der Arbeiter und die Nation).
V případě českých škol v Liberci a výuky obou zemských jazyků oživil tento letitý spor starý demokratický požadavek volného pobytu a stěhování. Nedostatkem této práce podle názoru KK byla absence požadavku na úplné sebeurčení až do odtržení. Maximalistické hranice jsou jedno, ale hospodářská a sociální stabilita a prosperita ve většině případů to druhé a podstatnější včetně priority dialogu a druhořadosti násilí. Za dané situace čeští sociální demokraté nemohli mít na vybranou. Po roce 1905 se vztahy mezi německými a českými sociálními demokraty dále zhoršily: roku 1908 museli před libereckým soudem oba čeští advokáti mluvit německy. Jak KK podotkl: „Utlačené české menšiny na německém jazykovém území byly většinou dělnické, kdežto německé menšiny v českých oblastech většinou nedělnické; měly výsadní postavení.“ (s. 218) Tato skutečnost křičela do očí i v oblasti bezprostřední působnosti první liberecké levice. KK se českých soudruhů opakovaně zastával. Platilo to i pro školskou otázku. Rok 1910 byl rokem oficiální vnitrostranické prezentace libereckých levičářů. Ve Vídni, kde působily austroněmecké školy se značným počtem českých žáků, byly tyto instituce tehdejšími Čechy dobově výstižně nazývány přelejvárny.
Nacionalismus v soudobém dělnickém hnutí
Internacionalismus byl na osm předlitavských etnik slabý, i když doopravdy šlo o dva vůdčí národy: Austroněmce a Čechy. V odborářském případě mnoho zla způsobila vídeňská povznesenost. Zásada Internacionály, že v každé zemi může být pouze jedna ústředna, se prosadila také na kodaňském kongresu Internacionály r. 1910. Nakonec došlo k rozpadu ČSSDSD na výrazně většinové autonomisty a na do počtu jsoucí separatisty (centralisty). Bohužel vídeňský anacionalismus měl silný germanizační potenciál. Neznalost českých poměrů byla u jejich německočeských a austroněmeckých druhů až nepochopitelná. Volby r. 1911 proběhly proto ve znamení citelných sociálně demokratických ztrát. Závěrečné zhodnocení KK se dotklo i liberecké levice: „Myslím, že část viny padá i na nás, na levici. Naše zdůrazňování internacionalismu, naše sympatie pro národní požadavky českých menšin, naše protesty proti národnostnímu útisku stupňovaly nacionalistickou štvanici celého buržoazního tábora proti nám. K tomu všemu jsme vystupovali velmi rozhodně proti plánům na rozdělení Čech buď odtržením pohraničí, anebo zavedením krajského zřízení.“ (s. 225) Byl to vlastně i nedeklarovaný konec malé rakouské sociálně demokratické internacionály.
Spor o sebeurčovací právo jednoznačně pojednal r. 1907 Otto Bauer: „Především tedy předpokládáme, že rakouské národy zůstanou v témže státním svazku, ve kterém nyní žijí spolu, a tážeme se, jak si národy zařídí vzájemné vztahy mezi sebou a svůj poměr ke státu tohoto svazku!“ (s. 227) Jednoznačnější popření sebeurčovacího práva si nešlo ani představit. Důsledkem toho všeho byla sílící vnitřní krize mocnářství (perzekuce Slováků a ostatních Nemaďarů v Zalitavsku.) Obdobně se chovala česká sociální demokracie, v níž Adlerovu úlohu zastával tehdy velmi mladý dr. Bohumír Šmeral. Stranou pozornosti obou stran zůstával podle Kreibichova názoru rychle nastupující imperialismus.
Fakticky tak socialisté usilovali o zachování další existence mocnářství. Právě tento rys tehdejších sociálních demokratů, resp. jejích národnostních levic, byl jejich největší slabinou. Snaha o prosazování levicových hledisek vedla k jejich poučení během první světové války; naopak mladší Liebknecht a Luxemburgová se stávali předmětem pozornosti a ostrého nesouhlasu dobových ústředních (říšských) i zemských a krajských vedení obou německých sociálních demokracií. Mimořádně trapné byly zlomyslné výpady Arbeiter-Zeitung proti pacifistce hraběnce Bertě Suttnerové-Kinské (1843–1914); staré socialistické heslo Proletáři všech zemí, spojte se! neslo jasně násilný – ne vždy nejsnadnější – revoluční kontext.
Připustit si světovou válku nikomu – ani Kreibichovi – nenapadlo ani v nejmenším. V novém libereckém bytě – v (Dolním) Růžodole I – se dvěma dětem KK žilo báječně. Když dorostly školního věku, staly se formálními údy starokatolické církve. KK byl předsedou růžodolské místní organizace; z tohoto titulu se stal členem „růžodolského“ místního „parlamentu“. V boji proti jungmannům bylo uznáno za potřebné vybudování mládežnické organizace; šovinistická konkurence (Jungmannschaft) nepříjemně tísnila. Pro první libereckou levici byl vzorem Karl Liebknecht (1871–1919). 25letý „stařec“ se z dopuštění krajského výboru SDAP stal její vůdčí osobností. Současně poznal další vůdčí osobnost liberecké levice Aloise Neuratha (1886–1955). Mládežnická organizace se rychle rozrůstala po prvních dobrých zkušenostech v celém libereckém kraji. Neurath se stal jejím krajským tajemníkem. Obdobně se situace vyvíjela i v karlovarském kraji; utěšeně stoupal i odběr orgánu Dere jugendliche Arbeiter (Mladý dělník). Pronikavým a působivým prvkem byla hojná účast dívek a mladých žen. Z dětství si KK vybavil i Adelheid Dworak-Poppovou; s touto mámou strany sváděl proti dobové prudérii těžký boj o ženské zastoupení v mládežnické organizaci kraje. Tento nechtěný souboj skončil objektivním patem (vlk se nažral a koza zůstala celá). Faktické sympatizanství bylo doplněno neformálním, ale plně respektovaným členstvím sociálně demokratických zejména mladých žen.
Pro jinak protiprávní boj proti militarismu se KK a Strasserovi podařilo založit krajský vzdělávací výbor (podle KK vlastně „agitprop“). Východiskem pro jeho práci byly publikace říšských „levých“. Jako příklad KK uvedl práci Rudolfa Hilferdinga (1877–1941) Das Finanzkapital . 10. srpna v pavlovickém Koloseu a 11. srpna v Jablonci nad Nisou vystoupil Karl Liebknecht (1877–1919). Jen shoda okolností zabránila v obdobném vystoupení Rose Luxemburgové (1871–1919). Svou rodící se zkušenost z mládežnického hnutí Kreibich vtělil do brožury Slovo k dělnické mládeži! (Ein Wort an die Arbeiterjugend!) vydané ve Vídni roku 1910 (Kreibichovi bylo tehdy 26 let). V témže roce navštívil Liberec Leninův spolupracovník, pozdější sovětský lidový komisař zahraničí Georgij Vasiljevič Čičerin (1872–1936); během jeho několikatýdenního pobytu se s ním KK pravidelně stýkal.
Kodaňská rozluka znemožnila libereckým pravidelné kontakty s českými soudruhy. V letech 1911 –1912 nastal čas rozloučení se Strasserem: mezi těsným Libercem a dvoumilionovou Vídní to byla pro něj volba snadná a jednoznačná. KK se s ním rozešel v dobrém. Nahradil ho dr. Otto Hahn (1888–1946). Vrcholem práce s mládeží se stal Den mládeže 31. května 1914, který se konal v Liberci. Definitivně sešlo z vystoupení Luxemburgové. V posledním mírovém roce první liberecká levice usilovala s českými soudruhy o prosazení všeobecného, rovného, přímého a tajného práva ve volbách do zemského sněmu a stavěla se proti územnímu rozdělení budoucích Čech. Ani sjezd předlitavské sociální demokracie ve Vídni 31. října 1913 nepřekonal revoluční pasivitu strany.
Strasserovým odchodem první liberecká levice nezeslábla; to se ale dálo již počátkem roku 1914. SPD (budoucí SPÖ) však i nadále tonula v prohabsburskolotrinském obalu a naprosté apatii vůči stále horečněji se vyhrocující národnostní otázce. Úspěšná byla i činnost liberecké organizace Přátel přírody (Die Naturfreunde). KK se na ní podílel jako vypravěč pohádek dětem, recitátor apod. Obdobně se tehdy vyvíjela i činnost ČSSDSD (autonomistů).