Oldřich Sládek píše v souvislosti s pozváním sdružení sudetských Němců do Brna o historických traumatech 20. století a o rozdílné historické paměti i sporech o výklad poválečných dějin.

Média nám minulý rok na podzim oznámila, že se ve dnech 22.– 25. května letošního roku na základě pozvání brněnského spolku „Meeting Brno“ uskuteční historicky první oficiální sraz Sudetoněmeckého Landsmannschaftu (dále SL) na území České republiky. Bude to první setkání tohoto druhu na naší půdě od roku 1950, kdy vzniklo sdružení.

Stalo se zvykem posledních let, že se v Německu konajících každoročních setkání SL začali účastnit vládní představitelé různorodých českých vlád a politických stran. Netřeba vyjmenovávat Hermanny, Bělobrádky aj. Posledních dvou setkání v letech 2024–2025 se mimo jiné zúčastnil český ministr školství Mikuláš Bek.

Ředitel brněnského festivalu „Meeting Brno“ pan Petr Kalousek, který je současně též hybatelem tzv. „zvacího dopisu“, na srazu SL v roce 2025 v Regensburgu (česky Řezno) prohlásil, že je třeba začít novou kapitolu ve společné historii, a přítomné pozval k uskutečnění jejich výročního 76. srazu v roce 2026 na moravskou půdu do Brna. Tuto událost hodnotí samotný Landsmannschaft jako dějinně přelomovou a nejvýznamnější v dějinách tohoto sdružení. Sedmdesát šest let scházení, politické proslovy, pečování o tradice a zvyky, písně a tance, po celou tu dobu se táhnoucí smutek po ztracené domovině a majetcích začíná nést své ovoce.

Výše popsaný „zvací dopis“ je formulován jako „Pozvánka pro Sudetoněmecké krajanské sdružení od českých intelektuálů a umělců“. Za touto pozvánkou stojí přímo pan Mojmír Jeřábek a Milan Uhde. S tímto pozváním se ztotožnilo a zvací dopis podepsalo 36 českých „tvůrčích osobností“. Mimo jiné: Tomáš Halík, Pavel Kosatík, Daniel Kroupa, Mikuláš Kroupa, Petr Pithart, Bolek Polívka, Petr Pospíchal, Pavel Rychetský, Břetislav Rychlík, Olga Sommerová, Jiří Suchý, Jan Šabata, Anna Šabatová, Kateřina Tučková, Milan Uhde a jiní. Spolek Meeting Brno k tomu nabízí platformu pro samotné uskutečnění tohoto setkání.

Na letošní sraz má mimo jiné zavítat i bavorský ministerský prezident Markus Söder z CSU a propůjčit mu mezinárodní punc. Tato bavorská partaj je od roku 1950 hlavním ochráncem a sponzorem Landsmannschaftu a ten jí v oplátku garantuje zavázané voličstvo. Předpokládá se též politické zastoupení ze stran opozičních politiků bývalé české vlády. Zda-li se pak zúčastní také Panevropan a přítel Posselta „Ka-Brňák“ Petr Fiala?
Na svých stránkách Meeting Brno samo přiznává ošemetnost celé problematiky a popisuje vědomé nezveřejnění záměru pozvání SL před parlamentními volbami 2025 a sice kvůli tzv. nacionalistům v Česku. Stojí tam: „Na doporučení některých z osobností jsme zveřejnění odložili na dobu po 5. říjnu 2025, aby se nestalo záminkou pro zesílenou předvolební kampaň nacionalistů. Pomocí šíření této iniciativy nám nyní nabídli přátelé z festivalu Meeting Brno, kteří sudetoněmecké krajany pozvali do Brna již v červnu.“

Pokud by se naši státní představitelé nejezdili plazit a omlouvat na jejich srazy. Pokud by na jejich slavnosti neputovaly zdravice prezidenta Petra Pavla, například: „Pan prezident je velmi potěšen směrem a dynamikou, se kterou se naše vzájemné snahy vyvíjejí.“ K jakému cíli se vyvíjí, pane prezidente? Prezident, který v roce 2025 údajně uvažoval o udělení státního vyznamenání předáka Bernda Posselta v den státního svátku 28. října. Vím, byla to jen vlaštovka vyslaná do informačního pole. Teď ne, tak snad příště.
Kdyby Češi na popud kohokoli nehráli roli viníka, který se musí omlouvat. Kdyby se u nás nestal módou lidskoprávní aktivismus, jehož novodobou kolébkou je právě Brno. Kdyby už od září roku 1989 po 36 let nezvali předáka SL Bernda Posselta do Čech a na Moravu. Nedávali mu prostor v médiích. Kdyby neposílali pozvání na historicky první sraz SL od roku 1945 (respektive 1950), kterým je pobídli k něčemu, co i pro ně samé bylo doposud neuskutečnitelným snem, tak by po nich neštěkl ani pes. Češi opět umožňují, aby si tu někdo zahrál na Smolíčka pacholíčka.
Nejsem pro zamlčování skutečností a faktů, nemám nic proti lidské výměně názorů a pohledů, nevadí mi, že sem sudetští Němci od roku 1989 jezdí na návštěvy a mimo jiné pečují o své hřbitovy a mrtvé. Nevadí mi lidskost.

Vadí mi však, když pár osob jednostranně mluví a jedná za celý národ. Vadí mi, když se v takto citlivé otázce někdo osamostatní a oficiálně zaštítí něco, co do našich končin bez obecného referenda nás všech nepatří. Kdo za celý národ dal těmto lidem mandát pro takto zásadní a historicky bezprecedentní pozvání? Zase se to někdo snaží dělat o nás bez nás. A zase se to děje na popud z vlastních řad.

Jedna věc je pozvat pár jedinců na debaty k tématu, jiná věc je však pozvat celý cirkus. Na stránkách SL již od posledního srazu v roce 2025 oslavně oznamují historickou událost roku 2026 v Brně jako jedinečné vítězství.

Je třeba si uvědomit, že každoroční srazy trvají celé tři dny. Programem je oficiální řeč a zahájení. Následují sudetoněmecké tance v tradičních krojích. Přerozdělují se různá kulturní vyznamenání. Probíhají debaty a politická prohlášení. Projde tradiční pochod v sudetoněmeckých krojích se standartami a erby českých měst a vesnic v původní němčině. Na stáncích je všemožná tematická literatura týkající se opouštěné domoviny, kalendáře s českými městy jakoby německými, probíhá diskuse a podává se občerstvení. Tři dny. Věřím, že to hostitelé jistě ještě okoření nějakými připravenými prohlášeními, omluvami a budoucími výzvami. Fantazii už se po tomto pozvání nekladou meze. Vznikne tradice? Bude to u nás každý rok? Nebo každý druhý rok? Máme si zvykat?
Sudetoněmecké téma zůstává nadále rozporuplné a konfliktní. Tak jako v minulosti, tak i v dnešní době se u Čechů a Němců jedná o dvě zcela mentálně rozdílná etnika, z čehož mimo jiné vyplývají i dva rozdílné pohledy na společnou historii. Náš národ historicky patří na stranu vítězů druhé světové války. Dodnes platí, že historii píše vítěz, nikoli poražený. Dnes se pěstuje logice se vymykající názor, že by se měl vítěz omlouvat poraženému za to, že ho porazil. Někomu se líbí doba plná protimluvů a paradoxů.
Dnešní mladá generace nemá šanci zpětně hodnotit energii a fluidum té konkrétní doby natolik, aby si udělala objektivní obrázek. Snahy o jednostranné vysvětlování dějin a jejich přizpůsobování se staly současným trendem. Skutečností je, že vymírají poslední pamětníci, což nám opět připomíná skulinu, která se nabízí pro novodobé interpretace a přepisování dějinných faktů. Žijeme v době, kdy se beztrestně likvidují pomníky osvoboditelům z druhé světové války. V době, která se stejně tak nikoliv náhodou nabízí k revitalizaci další historické události ze stejné doby – tedy poválečného odsunu německého etnika.

Prolomení Benešových dekretů

Přes veškeré novodobé česko-německé papírové dohody a slovní prohlášení stále platí to, co bylo prezidentem Benešem deklarováno na základě předešlého svolení vítězných mocností na konci druhé světové války, tedy takzvané „Benešovy dekrety“. SL poprvé zasedal v roce 1950 a od té doby „Sudeťáci“ žádají prolomení těchto Benešových dekretů. Po stejné období je Češi žádají, aby už konečně bezpodmínečně akceptovali naše zákony, naši územní celistvost a svrchovanost, s tím, že se tyto dekrety nebudou prolamovat. To však neznamená, že se zde do budoucna nenajde politická formace, která se o to bude snažit. Dost možná, že jsme tomu utekli o fous, protože se nepodařilo opět zvolit Fialovu vládu?

To, že na začátku roku 2015 došlo ke změně ustanovení SL o navrácení majetku, ještě neznamená, že v mnoha přeživších nebo u jejich rodinných potomků toto přání dál nepřežívá. Majetek je pořád majetek. Jeho nárokování můžete vyškrtnout ze stanov organizace, nikoli však z lidských duší.

Lidé se nemění. Pokud vyrůstáte v rodině s tzv. historickou újmou, tedy pokud jste vychováváni v atmosféře, že vašim předkům bylo způsobeno bezpráví a krádeže, vaši předci byli protiprávně zbaveni občanství a majetku a byli vyhnáni, aniž by někomu ublížili. Pak je logické, že se bez uvedeného pravdivého kontextu tato vysvětlení a atmosféra automaticky přenášejí dál a vytvářejí pocity bezpráví.

Současná generace potomků sudetských Němců vychází z často jednostranného výkladu dějin. Jasně, jsou to jejich dějiny. Žili tu stovky let, všechno bylo v klidu, všechno harmonické až do doby… Než přišlo, co? Hitler? Mnichovská dohoda? Volání po návratu do Říše? A pak se něco pokazilo? Češi se zbláznili? Přeskočilo jim, a nás nevinné vyhnali a připravili o všechno? Jaká nespravedlnost, tak krásně jsme si dohromady žili. Ale nechme ironie a pohádky.

Založení Sudetoněmeckého Landsmannschaftu

V roce 1950 vznikla organizace SL, aby si vyhoštění Němci a jejich potomci mohli společně zazpívat, zatančit, zavzpomínat, popovídat, smutnit a tiše doufat v návrat. Je známo, že pokud by jakýkoliv lidský spolek neudržoval kulturní a historické zvyky a dědictví v paměti budoucích generací, byl by jednoznačně odsouzen k zániku. V tomto ohledu je SL opravdu zarputilý a vytrvalý. To se německé mentalitě musí nechat. Nám očividně historicky chybí tato vytrvalost a kontinuita.

Oboustranná snaha o odpuštění a hledání cest pojmenování a urovnání probíhá dnes na úrovni povětšinou historicky osobně nezúčastněných. Předák spolku Bernd Posselt před pár lety prohlásil, že ztráta domoviny a práva na pobyt byla dlouhodobě a chladnokrevně plánovanou etnickou čistkou, protože se odehrávala ještě na konci roku 1946. V tu dobu již Evropa obnovovala zničené území. Skoro dva roky trvající odsun však ne zcela odpovídá narativu o zbrklém a divokém odsunu. Jen málokdo se na obou stranách zmiňuje o předchozích skutečnostech. Kdyby tam tehdy, na pár výjimek, nebylo to obecné, i když skrze Henleinovce podporované „Heim ins Reich“ (Domu do Říše), tak by tenkrát třeba nikdo nemusel přicházet o domov a dnes ho chtít zpět.

V komunálních volbách v roce 1938 volilo Henleinovu partaj něco přes 90 % německé menšiny. Sudetských Němců bylo něco kolem 3 milionů. Pokud byl domov viděn jinde a po něm bylo voláno, dnes se doslova brečí na špatném hrobě. Jak se v Čechách říká, kdo chce kam, pomozme mu tam.
Na Googlu najdeme jednoduchou definici jejich poválečného odsunu a jeho odůvodnění: „Na základě předválečné zrady došlo v letech 1945/46 k vyhnání sudetských Němců.“ To je vše.
Euforie odsunu se Čechům vyčítá, avšak na euforii z návratu do říše a prvotní divoký odsun Čechů do českého vnitrozemí skrze sudetské Němce se zcela opomíjí. Naši tehdejší němečtí spoluobčané jako první donutili přes tři sta tisíc Čechů opustit své domovy a vyhnali je do českého vnitrozemí. Všechny děje mají nějakou příčinu a z různorodých osobních interpretací pak vznikají rozdílné dějinné události.

Je známo, že bez dohody a příkazu vítězných spojenců prezident Edvard Beneš nikdy nemohl svévolně vydat žádný dekret. Mimo jiné deportace Němců probíhaly v dalších zemích – vysidlovala se například velká část Polska a Pobaltí. Je také třeba zmínit, že ve velmocenském rozkazu k odsunu jasně zaznělo, že odsun má probíhat humánně a bez zbytečného násilí. Tak tomu však většinou nebylo.
Těžko se hodnotí poválečná nenávist k národu, díky jehož politice a rozhodnutím jsme přišli o demokracii, o život ve vlastním dvacetiletém státě a o budoucnost, která by se jistě bez okupace Německem odehrávala zcela jinak. Za oběť padlo asi 300–350 tisíc životů. Nálada a nenávist vůči okupantům a sudetským kolaborantům se ventilovaly mnoha různými způsoby, které jsou těžko souditelné z dnešního pohledu. Lidé žili v protektorátu s omezenou autonomií, pod vlivem stresu, strachu a teroru, omezeni v osobních svobodách po dobu šesti let pod vládou nacistické okupační správy. To se zapíše hluboko do podvědomí jako zbytečné utrpení a ztracený čas, který si podle svého charakteru hledá svůj ventil.

Spoustu let zastávám stanovisko a tvrdím, že problémem odsunu byla, mimo zbabělé činy určitých Čechů, nedbalá selekce názorového spektra odsunutých. Mezi Němci se nacházela určitá část sociálních demokratů a lidí, kteří zůstali nestranní a bezpartijní. Vysídleni byli i lidé, kteří za své antifašistické myšlení prošli koncentračními tábory, a dokonce i Židé, jejichž jediným prohřeškem bylo, že mluvili německy. Nikdo se nezabýval tím, že by je pečlivě oddělil. Byl také velký rozdíl mezi odsunem ze západních Čech směrem do Bavorska a třeba odsunem Němců z Brna a okolí směrem do Rakouska, který probíhal v duchu mnoha násilností. V této souvislosti nechápu, proč zve spolek Meeting Brno do České republiky německý SL, a ne výhradně pozůstalé brněnského odsunu do Rakouska?

Zpět ke srazu Sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně

Po počátečním polistopadovém strachu z návratu „Sudeťáků“ a po Havlově německo-české deklaraci se mnoho Čechů začalo stavět do pozice viníka, který se musí za historický odsun Němců omlouvat. V pomatené době posledních dnů jsem dokonce slyšel interpretaci, že nás Němci chránili před Rusy a měli bychom jim být vděční.
Absurditu posledních let na mnoha úrovních netřeba komentovat. Nicméně by bylo dobré zmínit text slov prezidenta Beneše, která jsou zvěčněna na bronzové pamětní desce, jež byla před několika lety veřejně přístupná v Českém Krumlově v areálu hotelu Růže. Detaily a historii lze dohledat na internetu. Deska s textem, včetně jeho německého překladu, byla mimo jiné odstraněna rovněž na základě stížností a na žádost Rakušanů a Němců. V současné době je pamětní deska s bustou prezidenta Beneše v soukromé sbírce v Českých Budějovicích a je veřejnosti nepřístupná. Na desce se píše:

„14. prosince 1945 řekl o svých dekretech: Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až budou přednášet tyto své nové lži. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všechno zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste nám všem řekli o svém trápení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s tou svou „očišťovací“ kampaní… Že začnou – o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou… Vrchnímu veliteli vděčně veteráni II. světové války.“

Bernd Posselt je zarytým odpůrcem poválečných Benešových dekretů, které podle něj už nemají praktický význam a patří na „smetiště dějin“. Loni se ale vyjádřil v tom smyslu, že Češi dekrety stejně zruší sami; není prý možné je k tomu nutit. Očividně se, přesně jako u Lichtenštejnů, hraje na vymření pamětníků, přeprogramovanou mladou generaci a tu správnou „lidskoprávně“ smýšlející politickou garnituru a justici. Hraje se tedy na čas.

Mnichovská dohoda a my

Dovolím si závěrečnou a zcela subjektivní úvahu. Pokud se apeluje na trauma sudetských Němců z nuceného odsunu, bylo by velice záslužné podívat se na historické trauma Čechů, Moravanů a Slezanů, které jim způsobila takzvaná mnichovská zrada. Ta našemu národu a každému jedinci způsobila tak velké historické trauma, že ho povětšinou na nevědomé úrovni všichni nosíme v sobě dodnes.

Toto trauma ze zrady, zakázaného odporu, odvolané mobilizace, trauma ze ztraceného projektu rodící se jedinečné evropské demokracie, trauma z porobení, znásilnění a teroru se stalo pevnou součástí naší poválečné mentality. Dodnes ovlivňuje naše chování k sobě samotným i sobě navzájem. Má dodnes co dělat s národním uvědoměním, hrdostí, vzájemností a mnoha pojmy a hodnotami, jako jsou bratrství, vlastenectví, sounáležitost, pokora a zároveň hrdost – pojmy a hodnoty, které s sebou neodvratně odnesla pomnichovská první republika a komunismus se pak postaral o zbytek. Hodnoty, které nám zatraceně chybí.

Mnichovská zrada zcela změnila veškeré naše následující dějiny, změnila nás a je stále živá v každém z nás, aniž bychom si toho uvědomovali. Není třeba pro usmíření otevírat staré rány událostmi převlečenými do lehce stravitelných slov a gest v podání liberální demokracie. Rány a traumata minulosti se znovu neotvírají, i kdyby to bylo myšleno sebelépe. My a sudetští Němci po osmdesáti letech nemáme žádnou společnou budoucnost, žádnou smysluplnou perspektivu ani tu evropskou.

Závěrem

Poslední pamětníci pomalu odcházejí. Jaké postoje z vlastních prožitků po nich chceme převzít? Jakou budoucnost by si Meeting Brno a „tvůrčí osobnosti“ představovaly? Předávání stavebních pozemků? Prolomení Benešových dekretů? Seznamku pro smíšená manželství? Dvojité občanství? Nebo jen nekonečné debaty? Ne, po osmdesáti letech není na co navazovat. Nové generace nemají co požadovat ani se nemají za cokoli, co učinili jejich předci, omlouvat. A to platí i pro českou stranu.
Ať oni, potomci Sudetských Němců, pro sebe pěstují a udržují své zvyky a tradice, ale ať nevyváží svá zděděná traumata, přání a představy tam, odkud byli jejich rodiče a příbuzní ve své době za zradu a kolaboraci po právu odejiti. I když všeobecně čas obrušuje hrany vyhraněných historických událostí, neznamená to, že jsme na ně zapomněli. Na mnoha pomnících z té doby je napsáno „Nezapomeneme.“ Rány zacelil čas, vstřícnost a omluvy byly projeveny a tím to končí. Vše bylo řečeno. Část našich spoluobčanů to vidí jinak a třeba i v dobré vůli zaujímají jiné postoje. Výstižně tuto inklinaci vyjádřil Karel Kryl: Zaujímáme postoje, místo toho, abychom stáli!