Ukazuje se, že míra důvěry ve vědu souvisí s ochotou věřit v konspirace ohledně vědy…jak vysvětlit zdánlivý paradox?
V době, kdy důvěra v mnohé instituce celosvětově klesá, zůstává úroveň důvěry ve vědu poměrně vysoká. Současně je však široce rozšířena i víra v konspirační teorie týkající se vědy, jako jsou zamlčované účinky vakcín nebo takzvané „chemtrails“ z letadel, dočetli jsme se v textu Michela d’Errica a Taha Yasseriho pro The Conversation. Tento zdánlivý rozpor lze vysvětlit nikoli mírou důvěry ve vědu jako takovou, ale spíše tím, z jakých zdrojů lidé čerpají své představy o tom, co věda je a jak funguje.
Důvěra a konspirace koexistují
Nedávná studie provedená na vzorku 843 obyvatel USA odhalila, že lidé, kteří si vědecký pokrok představují jako dílo osamělých géniů a kteří se o vědu zajímají především prostřednictvím podcastů a dokumentárních filmů, mnohem výrazněji inklinují k přijímání konspiračních teorií, a to bez ohledu na úroveň svého vzdělání.
Tento poznatek zapadá do širšího kontextu, neboť například průzkum v 16 zemích ukázal, že 70 % respondentů věří alespoň jednomu nepravdivému nebo neprokázanému tvrzení o zdraví. Vysoká důvěra ve vědu a rozšířené konspirační přesvědčení tak mohou snadno koexistovat ve stejných populacích.
Když vědecký jazyk zavádí
Odborníci varují, že samotná důvěra ve vědu může být slučitelná s přijetím téměř čehokoli, pokud je to prezentováno zdánlivě vědeckým jazykem. To může vést k odmítání očkování, víře v zázračné léky či přehlížení varování o změně klimatu, a to vše při upřímném přesvědčení, že dotyčný má vědu na své straně.
Osamělý genius
Klíčovým problémem je takzvaný narativ „osamělého génia“, který je ve filmech a dokumentech často vykreslován jako nepochopený mudrc přicházející s převratným řešením. Toho konspirátoři zneužívají k tvrzení, že i oni jsou nadaní jedinci ve světě „naivních“ a „vymytých mozků“. Tento populární příběh však zcela opomíjí podstatu vědeckého pokroku, jímž je kolektivní a často zdlouhavý proces ověřování, recenzí, replikací a sporů, z něhož teprve vznikla spolehlivá fakta.
Důvěra a rozumění nejsou totéž
Lidé většinou důvěřují vědě, aniž by rozuměli jejím technickým detailům, a jejich důvěra tak může snadno podlehnout kulturním znakům „vědeckosti“, jako jsou odborné výrazy, grafy nebo působivé přístroje. Příkladem může být italský chemik, který v březnu 2025 s využitím satelitního radaru tvrdil, že objevil rozsáhlé podzemní město pod egyptskou pyramidou, ačkoli archeologové jeho závěry okamžitě vyvrátili s tím, že tento radar vidí jen několik metrů pod povrch. Přesto svou teorii prezentoval na jednom z nejposlouchanějších podcastů světa, kde sklidil miliony zhlédnutí. Analýza milionů příspěvků na síti X (dříve Twitter) navíc potvrdila, že odkazy na vědecké autority zvyšují šíření příspěvků, zejména u obsahu s nízkou věrohodností a u uživatelů s pravicovým politickým zaměřením.
Kdo častěji přijímá konspirace?
Studie publikovaná v časopise Current Psychology potvrdila, že lidé s výraznějším sklonem k „geniálnímu myšlení“ a preferencí neformálních vědeckých zdrojů častěji přijímají konspirace, přičemž tento vliv byl silnější než vliv vzdělání či politické orientace. Zajímavé je, že u lidí s nízkou až střední důvěrou ve vědce toto myšlení výrazně zvyšovalo konspirační přesvědčení, zatímco u těch, kteří vědcům důvěřovali nejvíce, nemělo téměř žádný efekt.
Fact-checking a výzvy k důvěře ve vědu nefungují: co s tím?
Výzkumníci proto upozorňují, že běžná řešení, jako jsou faktické kontrolní weby nebo výzvy k „důvěře ve vědu“, míjí hlubší podstatu problému. Domnívají se, že účinnější je zpřístupňovat veřejnosti samotný kolektivní mechanismus vědy – vysvětlovat, proč jsou debaty, recenzní řízení a pomalé budování konsenzu zdrojem její spolehlivosti, nikoli slabiny.
Cílem by podle nich nemělo být vychovat z každého vědce „kompetentního laika“, který umí posoudit původ a způsob tvorby znalostí. Školní výuka by proto neměla předávat jen hotové teorie, ale také každodenní fungování vědecké komunity, aby děti chápaly, že poznání vzniká spoluprací a vzájemným ověřováním, a že přeživší konsenzus je projevem jeho síly, nikoli skupinového myšlení. Teprve takový přístup by mohl ochránit před vznikem budoucích konspiračních teorií, spíše než aby jen korigoval ty už existující.