Válka o Hormuz a Rudé moře přerůstá v globální šok, v němž se mísí symbolický smysl pohřbu Chameneího, ropná krize i mocenské hry Washingtonu, píše politolog Petr Drulák.
Krátce poté, co obnovená americko-íránská válka uzavřela Hormuzskou úžinu, oznámili jemenští Hússíjové, že uzavírají Rudé moře pro vývoz saúdské ropy. Válka se tím dále vyhrotila a světový trh zažil další šok. Hússijskému kroku předcházely tři události, které jsou západním mediálním mainstreamem překrucovány: pohřeb ajatolláha Chameneího, návrat hússijské delegace z pohřbu a americko-íránský spor interpretaci memoranda o porozumění.
Chameneího pohřeb sice západním médiím neušel, jeho význam se jim však podařilo úspěšně vymlčet. Připomeňme, že po sedm dní od 3. do 9. července nejen Íránci, ale globální šíitská komunita uctívali památku šíitského duchovního vůdce, zavražděného i s částí rodiny koncem února americko-izraelským útokem, jímž tato válka začíná. Pohřeb byl globální událostí prvního řádu, která má význam mezinárodní, lidový i ryze íránský.
Mezinárodní účast ukázala šíři solidarity, o níž se Írán může alespoň symbolicky opřít. Oficiální delegace vyslalo asi třicet států. Na vysoké politické úrovni se zúčastnili představitelé států v širším íránském sousedství: Irák, Turecko, zprostředkovatel mírových jednání Pákistán a také všechny státy Kavkazu (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie) a střední Asie (Tádžikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán, Turkmenistán). Z Perského zálivu dorazily nejen delegace neutrálního Ománu, nýbrž také delegace z Kataru a ze Saúdské Arábie, které přitom mají na svém území americké cíle, jež jsou terčem íránských odvetných útoků; krátce po pohřbu zničily íránské rakety v Saúdské Arábii několik amerických vrtulníků. Nikdo samozřejmě nečekal Kuvajt, Bahrajn či Emiráty, které se orientují výlučně na USA a nesou největší díl íránské odvety. Hned dvěma delegacemi byl zastoupen Afghánistán (tálibánský ministr zahraničí i protitálibánské opozice) a Libanon (ministr obrany i vysocí představitelé hnutí Hizballáh).
Ale vysocí představitelé dorazili také z Běloruska, Srbska, Myanmaru, Bangladéše, Indonésie, Malajsie, Nikaragui, Egypta či Burkiny Faso. Na nižší úrovni se účastnily Rusko (bývalý prezident Medvěděv), Čína a Indie. Na druhou stranu chyběly Brazílie a Jižní Afrika, které se jinak rády prezentují jako hlasy globální alternativy k západní hegemonii. Jinými slovy, během sedmi dnů prokázali úctu nejprominentnější oběti americké agrese představitelé podstatné části nezápadního světa včetně těch, kteří udržují intenzivní vztahy s USA jako Irák, Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Egypt či Arménie.
Pohřeb byl také událostí lidovou. Shromáždění a průvodů v několika íránských městech, kam ajatolláhovy ostatky putovaly, se podle íránských médií zúčastnilo přes čtyřicet milionů lidí. Jen teheránského programu se podle Al Jazeery účastnilo kolem dvanácti milionů. Těm, kteří tvrdí, že Íránci byli do ulic režimem nahnáni, lze namítnout, že něco takového by bylo možné v řádu statisíců či snad milionů, nikoliv však desítek milionů. A pak je tu také sousední Irák, kde íránský režim nikam nikoho nahánět nemohl, a přesto zde zaznamenali stejně masovou účast. Když předposlední den pohřbu přistálo letadlo s rakví v posvátném šíitském městě Nadžáfu, na letišti čekal irácký premiér s částí vlády. Na obřady v Nadžáfu a Karbale pak dorazilo až deset milionů truchlících. Jen pro srovnání: každoroční poutě do Mekky se účastní zhruba půldruhého milionu poutníků a na právě ukončené mistrovství světa ve fotbale dorazilo necelých sedm milionů fanoušků.
Sedmidenní událost byla triumfem íránského režimu. Vláda, o níž počátkem roku západní média tvrdila, že je svým lidem nenáviděna a při ráně zvenčí bude snadno svržena, prokázala, že se dnes opírá o domácí legitimitu a mezinárodní podporu, o níž se většině jejích západních i arabských nepřátel ani nesní. Skandování „smrt Americe“, „smrt Izraeli“, volání po odvetě či kamenování portrétu Donalda Trumpa mohlo být režimem připravené, ale jistě také vyjadřovalo náladu účastníků. Jakoby to Američané nemohli vydržet a poslední den pohřbu, kdy byly ostatky uloženy v Mašhadu, bombardovali železniční spojení mezi tímto městem a Teheránem.
Ale šlo o něco jiného. Američané zahájili útoky potom, co Írán 7. července, dva dny před ukončením pohřbu, zasáhl v Hormuzské úžině katarský tanker se zkapalněným plynem. Ve Washingtonu to vzali jako porušení memoranda o porozumění, které v půlce června s Íránci dojednal viceprezident Vance. Američané reagovali okamžitě a disproporčně. Zaútočili na osmdesát íránských cílů a znovu uvalili sankce na íránskou ropu, čímž spustili současnou vlnu útoků a protiútoků.
Ukazuje se, že se s Íránem neshodnou na interpretaci článku 5 memoranda, který říká:
„Po podepsání tohoto memoranda o porozumění přijme Íránská islámská republika veškerá opatření a vynaloží maximální úsilí k zajištění bezpečného průjezdu obchodních plavidel, a to bezplatně pouze po dobu 60 dnů, z Perského zálivu do Ománského moře a opačným směrem. Provoz obchodních plavidel bude zahájen okamžitě a s ohledem na nutnost odstranění technických a vojenských překážek a odminování ze strany Íránské islámské republiky bude plně zprovozněn do 30 dnů.“
Írán chápe svoji odpovědnost za bezpečný průjezd tak, že se u íránských úřadů budou lodi registrovat a ty jim následně určí trasu a potvrdí, že mohou projet. Chce si tím udržet kontrolu nad provozem v úžině. Kontrola nad úžinou se ukázala jeho nejdůležitějším strategickým aktivem v probíhajícím konfliktu, srovnávaným s jadernou zbraní, a do budoucna by mu měla umožnit zavést průjezdní poplatky, z nichž chce financovat rekonstrukci zničené země.
To USA nechtějí připustit. Íránskou odpovědnost za bezpečný průjezd si vykládají tak, že se věci vrátí před letošní únor, kdy Írán dopravu v úžině nereguloval. Aby Američani íránskou interpretaci podkopali, vyzývali lodě, aby se íránským úřadům vyhýbaly a plavily se v části úžiny přiléhající k Ománu. Zasažený tanker měl vypnutá komunikační zařízení a na íránské výzvy nereagoval.
Síla americké reakce však naznačuje, že veslo ve Washingtonu přebrali sionističtí jestřábi, kterým se memorandum vyjednané viceprezidentem od začátku nelíbilo a útok na tanker využili jako záminku k jeho roztrhání. Koneckonců sám Vance si veřejně postěžoval, že část izraelské vlády chce nekonečnou válku s Íránem a že tyto síly vedou ve Washingtonu velmi účinnou vlivovou kampaň. Nelze ani vyloučit, že samotný útok na tanker byl dílem íránských jestřábů, kteří chtěli Američany vyprovokovat. Jejich touhu po odplatě nemohlo memorandum uspokojit a udržování Američanů ve válce mohou vidět jako cestu k jejich oslabování i k vlastnímu mučednictví. Po pohřbu a dalších amerických útocích jsou silnější než dříve.
Íránu jistě nevadí, že do konfliktu vstupují jejich hússijští spojenci a je možné, že je i o to požádali. Pokud je žádali, tak íránské žádosti napomohli sami Saúdové. Když se hússijská delegace vracela z pohřbu, rakety odpálené ze saúdského území poškodily letiště v Sanná, kde mělo její letadlo přistát. Nakonec přistálo za nouzových podmínek jinde. Hússijové reagovali útokem na Saúdskou Arábii a uzavřením Rudého moře pro saúdské exporty ropy. Útok na jemenské letiště byl z hlediska Saúdské Arábie natolik kontraproduktivní, po ztrátě jedné exportní trasy ztrácí i druhou, že se spekuluje, zda měla vláda v Rijádu věci pod kontrolou či zda za saúdským útokem nestáli vnější hráči.
Klíčem však nakonec může být čerstvé oznámení o americko-saúdské jaderné spolupráci. Má Saúdům umožnit, aby si vytvořili kapacity na obohacování uranu, což je důležitý krok na cestě k vlastním jaderným zbraním. Není pochyb, že za něco takového museli ve Washingtonu tučně zaplatit. Lze jen spekulovat, čím platili.
Mimo spekulace jsou však rostoucí ceny benzínu a nafty, klesající strategické zásoby, rostoucí averze Američanů k válce a blížící se podzimní volby. Trump reaguje jako obvykle výlevy nadávek a výhrůžek. Jen už ho nikdo nebere vážně.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!