Historička a publicistka Veronika Sušová-Saminen píše o tom, jak za diplomatickým sporem stojí hlubší střet o podobu jihoamerické integrace, geopolitickou orientaci regionu a staronová rivalita dvou největších zemí Jižní Ameriky.
Když brazilská vláda označuje současné napětí ve vztazích s Argentinou (psali jsme zde) za největší diplomatickou krizi za více než čtyřicet let, nejde jen o silné prohlášení. Naznačuje to, že mezi dvěma nejdůležitějšími zeměmi Jižní Ameriky se znovu otevírá problém, který regionální integrace nikdy zcela nevyřešila. Krize vypukla kvůli slovním výpadům argentinského prezidenta Javiera Mileie, který se v rámci své podpory krajně pravicového kandidáta v brazilských prezidentských volbách, Flávia Bolsonara, vyjadřoval nevybíravě. Prezidenta Lulu nazval „delikventem“ a „zlodějem“ a soudce brazilského Nejvyššího soudu zase „odpadem“. Nejde jen o nediplomatické ladění slov, ale především o to, že tak zasáhl do vnitřních věcí sousední země. Později Milei obvinil bez uvedení důkazů brazilskou vládu, mexickou vládu a americké demokraty z toho, že financují „protiargentinskou kampaň“. Nelze to vidět jinak než jako další eskalaci. Mileiho styl představuje odklon od tradiční argentinské diplomacie, která se obvykle snažila udržovat korektní vztahy s Brazílií bez ohledu na ideologické rozdíly mezi vládami. A v Brazílii si toho všímají.
Brazilská reakce
Slova hlavního zahraničněpolitického poradce prezidenta Lula da Silvy, Celsa Amorima, že jde o nejvážnější krizi od období brazilské demokratizace, nelze v dnešním kontextu chápat pouze jako diplomatickou nadsázku. Podobně smýšlejí i další představitelé brazilské diplomacie, včetně ministra zahraničí Maura Vieiry a velvyslance v Buenos Aires Julia Bitelliho. Vše nasvědčuje tomu, že Brasília vnímá současný spor jako strukturální problém, nikoli jako přechodné ochlazení vztahů.
Historické srovnání s rokem 1973, kdy došlo k poslední velké diplomatické krizi mezi oběma sousedy, je výmluvné. Tehdy Brazílie (kde v té době vládla vojenská junta) s Paraguayí podepsala smlouvu o výstavbě přehrady Itaipú na řece Paraná. Argentina ostře protestovala proti využívání přeshraničních vod. Argentina totiž projekt vnímala jako geopolitické oslabení vlastní pozice v regionu, protože Brazílie tak získala strategickou kontrolu nad vodami, které obě země sdílejí. Buenos Aires se pokusilo projekt vyvážit plánem vlastní elektrárny Corpus, ten však nikdy nebyl realizován. Spor ukázal tvrdou soutěž o strategické zdroje a regionální vliv mezi oběma sousedy.
Rivalita se jen na čas schovala za jazyk integrace
Vztahy mezi Brazílií a Argentinou byly v moderní historii vždy zatíženy zvláštní směsí spolupráce a soupeření. Obě země se navzájem potřebují, ale zároveň se dlouhodobě vnímají jako přirození kandidáti na regionální vedení v rámci Jižní Ameriky. Tato ambivalence se projevovala v otázkách energetiky, obchodu, geopolitické orientace i postavení v mezinárodních institucích.
Krize kolem Itaipú byla v tomto smyslu modelovým příkladem. Spor o vodu byl zároveň sporem o moc, prestiž a budoucí podobu jihoamerického prostoru.
Pozdější vznik Mercosuru v roce 1991 a rozvoj bilaterálního dialogu vytvořily dojem, že stará rivalita mezi oběma sousedy byla překonána. Mercosur byl ostatně historicky důsledkem brazilsko-argentinského dialogu v letech 1985–1990, který umožnila demokratizace v Argentině (a předtím v Brazílii). Ve skutečnosti však byla tato rivalita spíše institucionalizována a dočasně tlumena společnými zájmy a obecně duchem doby, která přála globalizaci a integraci. Integrace pomohla zabránit otevřeným střetům, ale nedokázala odstranit základní otázku: kdo má být regionálním lídrem v Jižní Americe?
Nedávné napětí v letech 2019–2022 mezi brazilským prezidentem Jairem Bolsonarem a argentinským prezidentem Albertem Fernándezem působilo spíš jako osobní a ideologická epizoda. Jejich názory byly téměř opačné, komunikace ochladla a vzájemná důvěra se oslabila. Přesto tehdejší spor ještě nevypadal jako zásadní zpochybnění celého bilaterálního vztahu obou sousedů ani jako posun k obnovené rivalitě. Současná situace je jiná právě v tom, že se osobní a ideologická rovina propojuje s hlubšími strategickými rozdíly, proměnami globalizace, vzestupem Číny a jejího vlivu v regionu a také návratem amerického zájmu o celý kontinent Latinské Ameriky. Stačí připomenout, že současný argentinský prezident Javier Milei má velmi dobré vztahy s Donaldem Trumpem a USA považuje za hlavního strategického partnera. Argentina se s USA výrazně geopoliticky sbližuje. Vztahy Lulovy Brazílie s Trumpovými USA jsou už měsíce velmi napjaté a značně odcizené.
Krize odráží strukturální problémy
V současné době se ideologické rozdíly propojují s konkrétními geopolitickými a ekonomickými rozhodnutími, která mají přímý dopad na regionální stabilitu. Vláda prezidenta Luly da Silvy vnímá některé kroky argentinské administrativy jako narušení zavedených principů spolupráce, což posiluje dojem, že nejde jen o politickou neslučitelnost, ale o hlubší rozpor v tom, jak oba státy chápou regionální integraci v rámci Mercosuru, vztahy s jinými zeměmi (především s USA a také Čínou), obchodní strategie, postoje k infrastrukturním projektům a vzájemné závazky. Ideologie tak funguje jako katalyzátor širšího napětí, které se tentokrát dotýká ve složitém regionálním kontextu samotných základů bilaterálního vztahu.
Brazílie a Argentina dnes vidí velmi odlišně, jak by měl vypadat postglobalistický regionální řád v Jižní Americe. Argentina sází na pevné ukotvení v západním táboře a orientuje se na USA. Naopak Brazílie pokračuje v tradici autonomního budování regionální spolupráce a pragmatického vyvažování mezi velmocemi (hlavně USA a Čínou).
Vzájemná ekonomická závislost Argentiny a Brazílie bude nicméně významnou brzdou pro radikálnější reakce obou stran na současnou krizi. Ta je nicméně znakem toho, že dynamika vztahů v Jižní Americe se znatelně proměňuje a že doba, kdy jihoamerickou agendu určovaly integrační projekty autonomního rázu jako byl Mercosur, Unasur nebo ALBA, zřejmě skončila.