Václav Hořejší polemizuje s postojem českých katolických biskupů k válce na Ukrajině a tvrdí, že ochrana lidských životů a důsledné využití diplomatických možností mají mít přednost před pokračováním války.
Před nějakým časem jsem se dozvěděl o existenci Rady Iustitia et Pax Česká republika, která působí při České biskupské konferenci a věnuje se „podpoře spravedlnosti, pokoje, lidské důstojnosti a solidarity ve společnosti ve světle sociálního učení katolické církve“.
Tato Rada, jejímž předsedou je plzeňský biskup Tomáš Holub (někdejší hlavní kaplan Armády České republiky), před několika dny vydala prohlášení s názvem „Nepodléhejme dezinformacím, stůjme na straně obětí ruské agrese“, ve kterém se znepokojením uvádí, že v české společnosti sílí hlasy, které zpochybňují odpovědnost Ruska za válku na Ukrajině a přejímají proruské dezinformace. Upozorňuje na obrovský rozsah utrpení způsobeného ruskou agresí a zdůrazňuje, že Ukrajinci potřebují naše modlitby, konkrétní pomoc, solidaritu a oporu. Uvádí dále, že ruská agrese naplňuje kritéria nespravedlivé války, na rozdíl od ukrajinské obrany, kterou lze s morální jistotou nazvat spravedlivou podle kritérií uvedených v Katechismu katolické církve.
Jakožto příslušník katolické církve mám k tomuto prohlášení jednu zásadní výhradu. Samozřejmě bezvýhradně souhlasím s humanitární pomocí Ukrajincům, zvláště pak uprchlíkům, kteří se k nám uchýlili. Je také bohužel pravda, že mnozí naši občané schvalují ruskou agresi a nekriticky věří různým dezinformacím.
Myslím ale, že daleko více je nás, kteří sice tuto agresi odsuzují jako jasné porušení mezinárodního práva, ale nezavírají oči před skutečností, že této válce bylo možno předejít, kdyby NATO konflikt neprovokovalo pro Rusko nepřijatelným záměrem přijmout do této aliance Ukrajinu. Problematické jsou proto podle mého názoru naše dodávky zbraní, které de facto tento konflikt jen marně prodlužují, protože ruský agresor svých cílů (obsazení celého Donbasu) velmi pravděpodobně stejně dosáhne.
Všem osmnácti českým katolickým biskupům jsem proto poslal e-mail, ve kterém jsem tento problém připomněl, a zvláště pak zdůraznil, že trestuhodně podceňujeme hodnotu, která by podle mě měla být nejvyšší – lidské životy.
Nemohu tedy souhlasit s implicitně vyjádřeným názorem biskupů, že menším zlem jsou pro ně zřejmě statisíce mrtvých a zmrzačených vojáků a civilistů v pokračující spravedlivé válce, než nespravedlivá ukrajinská ztráta oblasti Donbasu plné zničených měst a vesnic, zaminovaných polí a opuštěných lidmi, z nichž většina se hlásila k ruské etnické identitě.
Na můj e-mail nesouhlasně odpověděl biskup Holub a sdělil mi, že moje názory jsou v rozporu s učením církve. Doprovodil to poněkud ambivalentními citacemi několika svatořečených papežů uznávajícími právo na obranu před agresí.
Ano, je pravda, že nejen katolická církev, ale i velká většina občanů, včetně mě, souhlasí s názorem, že napadený stát má právo se bránit a použít sílu k zastavení nespravedlivého agresora. Ale patří tam jeden zásadně důležitý dodatek – pokud selžou všechny ostatní prostředky!
A já tvrdím, že ty ostatní prostředky, tedy ty politické a diplomatické, ani zdaleka nebyly vyčerpány.
Zopakujme si to:
1) Představitelé Západu po vítězství ve studené válce, rozpuštění Varšavské smlouvy a rozpadu Sovětského svazu sice původně slibovali sovětskému a později i ruskému prezidentovi, že obranné společenství NATO se nebude rozšiřovat směrem na východ, ale jak známo, tyto sliby nedodrželi (obvyklou, ale morálně pochybnou výmluvou bývá, že tyto sliby byly jen ústní). Rusko sice dávalo čím dál intenzivněji najevo, že je to pro něj nepřijatelné, ale bylo to ignorováno.
2) Dalším stupněm v eskalaci tohoto problému byl „majdanský“ puč v únoru 2014, jehož výsledkem byla více než roční občanská válka na Donbase a anexe Krymu. I zde byla dobrá možnost mírového urovnání – tzv. minské dohody, které mohly situaci pokojně vyřešit. Nestalo se tak, protože Ukrajina ani Rusko zjevně neměly dostatečnou motivaci. Obě strany zřejmě věřily, že nakonec v budoucím konfliktu vyhrají.
3) Ještě těsně před ruským útokem na Ukrajinu v únoru 2022 bylo možno hrozící konflikt zažehnat jednoduše tím, že by byl odvolán záměr přijmout Ukrajinu do NATO; připomeňme, že až do poloviny února 2022 Rusko ani neuznávalo samostatnost dvou donbaských separatistických „lidových republik“ (které pak byly Ruskem anektovány až koncem září) a formálně je považovalo nadále za součást Ukrajiny.
4) Během několika týdnů po zahájení ruské agrese probíhala intenzivní a velmi nadějná jednání. Ta posléze skončila, když Západ dával ukrajinskému vedení najevo, že může počítat s masivní všestrannou podporou a reálnou nadějí na ukrajinské vítězství. Tato fatální chyba vedla k nynější situaci, vskutku tragické jak pro Rusko, tak ještě daleko více pro Ukrajinu.
V nynějších stále vzrušenějších diskusích o ukrajinské válce se nejčastěji objevují vágní floskule a la „jsem zásadně proti válce, ale výsledný mír musí být spravedlivý“. Ve skutečnosti je potřeba, aby se Západ rozhodl pro důslednou podporu jednoho ze dvou konkrétních stanovisek:
(1) Ukrajina musí ve vlastním zájmu přijmout ruské podmínky – odvolat záměr vstoupit do NATO a ukončit válku uzavřením mírové smlouvy (nejen dočasného příměří) i za cenu ukrajinské ztráty donbaských oblastí.
(2) Podstatně zvýšit intenzitu západní vojenské i ekonomické pomoci Ukrajině a docílit porážky Ruska – a to za jakkoli vysokou cenu z hlediska lidských i ekonomických ztrát.
Byl bych rád, kdyby nejen naši biskupové, ale i politici a další veřejně angažované osobnosti takto otevřeně a bez výmluv vyjádřili. Obávám se ale, že dají přednost bezpečnému mlčení nebo řečem o spravedlivém míru… Pokud se přikloní ke stanovisku č. 2, měli by být důslední a snad i navázat na někdejší tradici žehnání zbraní a vojáků (benedictio armorum) posílaných na Ukrajinu.
Jen bych dodal, že já preferuji alternativu č. 1.