Milan Daniel píše o tom, jak ČR ve skutečnosti hájí lidská práva a mezinárodní právo a jejich dodržování.
Představa, že by ministerstvo zahraničí mělo vyjadřovat suverénní postoje vrcholné reprezentace země, která se hlasitě hlásí k hodnotám lidských a národnostních práv, je iluzí. Od začátku devadesátých let, kdy byl ministrem zahraničí Jiří Dienstbier, se na tomto postu vystřídala řada i bezbarvých figur, kterou katastrofálně uzavřel jistý Jan Lipavský.
Občan, který očekával, že po volbách dojde na MZV ke změně kurzu a opravdové obhajobě lidských práv na mezinárodní scéně, je bohužel konfrontován s aktuální politikou, jejíž tváří je ministr Petr Macinka (Motoristé). Jeho největší starostí je v posledních dnech zabránit tomu, aby při účasti mladých ruských hokejistek do 18ti let na lednovém mistrovství v Ostravě zazněla – nedej Bože – ruská hymna. Důvodem je „hrubé porušování mezinárodního práva“ ze strany jejich mateřské země, čímž je myšlena válka na Ukrajině.
Hrubé porušování mezinárodního práva je bezesporu velmi vážný argument, je však otázkou, jaký vliv na politiku své země mají nanejvýš osmnáctileté holky, které hrají hokej. To pan Macinka nevysvětlil, stejně jako neodpověděl na nevyslovený dotaz, zda se v případě úspěchu mladých Američanek bude hrát americká hymna. Ty na turnaji rovněž startují. O hrubém porušování mezinárodního práva ze strany USA není totiž rovněž pochyb, jen pan Macinka o tom zřejmě neví, což je ovšem vzhledem k jeho pozici na pováženou.
A když jsme u toho pohrdání právem, je vhodné se pana ministra zeptat, co jím vedený rezort dělá ve věci velmi vážných podezření z hrubého porušování lidských práv na Ukrajině? Nejde jen o adoraci Bandery a UPA, či o násilnou mobilizaci, jejichž důkazy se hemží internet, ale i o nelegální věznice, jejichž kauza nedávno vyvřela v obci Petropavlivska Borščahivka poblíž Kyjeva, kde byl údajně vězněn i čtrnáctiletý chlapec (ukrajinské úřady případ vyšetřují). Tamní režimní média případ bagatelizovala, nicméně šéf prezidentské kanceláře Budanov připustil, že podobné věznice jsou i na jiných místech země. S tím koresponduje zjištění ukrajinské novinářky Diany Pančenko (kterou organizace Novináři bez hranic označila za „proruskou propagandistku“). Ta na svém účtu na sociální síti X oznámila, že obdržela více než tisíc dopisů od lidí, kteří prošli těmito zařízeními a zaslali jí adresy mučíren na Ukrajině. Ve svých svědectvích podrobně popisovali, jakému týrání byli v tajných věznicích vystaveni a jaká výkupná musí věznitelům platit, aby se z nich dostali.
Ukrajinský režim chce nyní z EU vyždímat dalších 70 miliard eur na to, aby mohl ve své praxi pokračovat. Co může české MZV v této situaci udělat, aby se tak vážná podezření a obvinění objasnila?
Ministr Macinka si samozřejmě může předvolat ukrajinského velvyslance a požádat ho o vysvětlení na základě konkrétně vznesených obvinění a dokumentovaných případů. ČR může téma otevřít v pracovních skupinách Rady EU (např. COHOM pro lidská práva). Protože je dodržování lidských práv a právního státu klíčovou podmínkou přístupových rozhovorů Ukrajiny do EU, má tento tlak značnou váhu.
V Radě OSN pro lidská práva nebo v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) může ČR klást Ukrajině dotazy v rámci Univerzálního periodického přezkumu (UPR), podporovat vyslání monitorovacích misí nebo aktivovat tzv. Moskevský mechanismus OBSE pro nezávislé vyšetřování. Ukrajina je vázána Evropskou úmluvou o lidských právech. Ačkoliv individuální stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva podávají sami poškození občané, ČR jako smluvní strana může v krajním případě podat i tzv. mezistátní stížnost nebo vstoupit do již probíhajícího řízení jako vedlejší účastník. A konečně se MZV může obrátit na Nezávislou vyšetřovací komisi pro Ukrajinu, která se zatím sice zabývá ruskými zločiny, ale třeba by se jí rozšířil obzor.
Nic z toho Petr Macinka nedělá, třebaže právě takové kroky by obyčejným Ukrajincům, souženým válkou a režimem adorujícím fašismus, nesmírně prospěly. Koule má jen na Rusy, pardon, na mladé Rusky.