Americkou zahraniční politiku s evropskou poměřovat nelze, říká Oskar Krejčí

Rozhovor: V dalším rozhovoru s politologem a expertem na mezinárodní vztahy Oskarem Krejčím jsme zjišťovali, proč je americká zahraniční politika nejednotná a co z této její „roztřepenosti“ plyne.

!Argument: Podíváme-li se na konflikt se Severní Koreou, vidíme tu značnou nejednotnost zahraniční politiky. Jak tyto rozpory interpretovat?

Oskar Krejčí: Upřímně neumím odpovědět. Vyjádření jsou velmi různá, ale časový horizont je krátký. Takže je možné, že se jedná o dohodnutou hru na „hodného a zlého policajta.“ A jak to tak v USA bývá, tak je prezident za toho zlého policajta. Hlavní problém v tomto konfliktu spočívá v tom, že se hraje především pro domácí publikum, proto také tak teatrální vyjádření.

!A: Jaké linie lze v zahraniční politice USA vystopovat?

O.K.: Rozhodnutí americké zahraniční politiky je přijímáno podstatně složitěji, než je tomu zvykem v evropských zemích. Tradičně je oddělena politická a vojenská část zahraniční politiky, což bylo vidět již za druhé světové války. Po ní se „roztřepení“ americké zahraniční politiky ještě posílilo tím, že byly založeny specializované zpravodajské služby. Vznikla Národní bezpečnostní rada, která má jednotlivé aktivity vládních institucí koordinovat. Za Cartera bylo dobře vidět, jak si jednotlivé instituce pod Národní bezpečnostní radou dělaly doslova, co chtěly. Například prezidentův poradce pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski a tehdejší ministr zahraničních věcí Cyrus Vance, ti se neshodli snad skoro na ničem. Zahraniční politika sehrála negativní roli a přispěla k tomu, že Carter nebyl podruhé zvolen.

!A: Jak je tomu nyní za Trumpovy administrativy?

O.K.: Ten problém se táhne už od Obamy. Pro ministerstvo zahraničí byly dohody s Ruskem o koordinaci akcí v Sýrii přijatelné, ale vojáci a zpravodajci postupovali konfrontační cestou. Navíc je tu i Kongres, který má pravomoc vyhlašovat válku – nikoliv prezident, ale Kongres. Senát schvaluje jak velvyslance, tak i mezistátní dohody. A prezident se často potýká s tím, že má v Kongresu menšinu, takže pak tato omezení obchází tím, že neuzavírá mezistátní, ale mezivládní dohody. Vzpomeňme ještě na Clintona, který uzavřel se Severní Koreou dohodu o likvidaci jejího vojenského jaderného programu, který ovšem Kongres – ovládaný republikány – nikdy neschválil.

Nelze zapomínat na americké poslance a senátory, kteří mohou zahraniční politiku formovat přijímáním zákonů – což je přesně ten aktuální případ sankcí proti Rusku. Ale není to nová věc, velké problémy s tím měl i Kissinger, který si často stěžoval, že se mu tak zužuje prostor pro manévrování v zahraniční politice především vůči Sovětskému svazu. A jak v takovéto situaci také činit strategická rozhodnutí? Roli strategie přebírají emoce poslanců a senátorů, kteří myslí především na domácí politiku, na znovuzvolení.

!A: Není ale přeci jen Trumpova administrativa poněkud odlišná od těch předchozích? Nevyvolává zmatek?

O.K.: Zmatení jsou všichni, nepřátelé i spojenci. Ale konstanta v Trumpově politice je – to je to America First. A můžeme jen dodat, že aktuální administrativa tuto politiku naplňuje velice neomaleným a neohrabaným způsobem – vůči Číně, Rusku, Venezuele….

Prosazuje národní izolacionismus, staví své pojetí národních zájmů nad zahraničně politické dohody a nad mezinárodní právo.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.