Peskovat a trestat aneb Rusko a my

Veronika Sušová-Salminen se ptá, proč je Rusko stále nástrojem sebepotvrzujícího vypravování, zatímco na jiných frontách, například v případě menšin, se s ním bojuje jako součást liberální demokracie. Kde se stala chyba?

V Rusku (v SSSR) narozený a do normalizačního Československa se přestěhovavší Alexandr Mitrofanov dal Českému rozhlasu rozhovor, ve kterém se svěřil mimo s tím, že v něm dnešní Rusko budí odpor, doslovně „Rusko mě odpuzuje“, a že tam nejezdí, protože „co by tam dělal“.  Na povrch se prý vydralo to „nejodpudivější“ co v ruském národě je, což Mitrofanov vidí z dálek českých luhů a hájů. Jako osobní názor to plně chápu, nicméně váhám, jestli je něco takového hodné výroků novináře, který se o Rusku autoritativně vyjadřuje pro veřejnost. Je odpudivost informace a má vysvětlující smysl? Nebo je to zase další hodnotový soud? Tak či onak, skutečností je, že takové výroky mnohem více informovaly posluchače o českém mediálním diskurzu než o samotném Rusku.

Bez hněvu a předsudků?

Sine ira et studio je zásada, kterou aktivistická žurnalistika zavrhla a netýká se to jenom současného Ruska a bohužel už jen novinářů.  Místo toho novináři i někteří odborníci svorně bojují politické bitvy, ve kterých si vybírají ty „správné“ strany a prodají to jako boj za univerzální ideál (nebo už jen fatu morganu?) liberální demokracie.

Přitom na povrch vycházejí stále větší rozpory liberálního (neoliberální je asi přesnější) diskurzu, který na jedné straně ruší jinakost některých menšin, na druhé má ty nejhorší předsudky k jinakosti Ruska, a umím si představit, že i k jiným nezápadním společnostem. S eurocentrismem se v Česku prostě nebojuje.

Jedním dechem se odmítá rasismus a xenofobie vůči islámu a západní orientalismus. Konfliktní dějiny vztahů s islámským světem se hází do koše jako historické mýty a předsudky, kterých se je třeba zbavit. Na druhou se Rusko stalo terčem orientalizujících hodnocení ba předsudků, kde dějiny vzájemného soupeření jsou adekvátním důkazem toho, že Rusko patří za novou evropsko-hodnotovou železnou oponu jako „odporný“, a hlavně nebezpečný soused, se kterým žádné soužití není možné (i když je z hlediska zeměpisu nutné). V případě vztahů k islámu a muslimskému světu napravujeme naše „chyby“, v případě Ruska k žádným chybám nikdy nedošlo. Pochopili jsme ho dobře a víme. Odkud se tahle očividná kognitivní disonance bere?

Odpověď je samozřejmě složitá (a dlouhá). Pokud zjednodušeně vyberu jeden moment je to otázka moci či lépe panství. Muslimský uprchlík se za současných okolností stal obrazem, který pomáhá udržovat příběh o tom, že liberální Západ je globalizované a univerzální místo, které ze své vůle zrušilo mytologie, narativy, hranice politických společenství a další omezení sociálních konstruktů. Je stejně odtržené od místa a času jako je nomádský kapitál, který tu slouží jako nevědomá předloha.

Na druhou stranu Rusko je spíš místem krachu neoliberálních reforem v 90. letech, neúspěchem pozápadňujícího dovozu neoliberálního kapitalismu/demokracie a dnes už zemí, která aspoň rétoricky a symbolicky odmítá západní hegemonii. Rusko tvrdí, že (zjednodušeně) Západ nepotřebuje (zatímco uprchlík ho z definice potřebuje). Konzervativní a zároveň rebelující Rusko prostě není potvrzujícím zrcadlem, ale tím otevřeně zpochybňujícím.

Současná angažovaná liberální kritika se dá jen těžko chápat jinak než neskrývané pokračování politiky jinými prostředky. To je samozřejmě nakonec každá informace či vědění, nicméně tato verze otevřeně upřednostňuje černobílý kýč, hru na dobro a zlo,  utváření nepřítele, ostentativní bytí na „správné straně“, které odmítá sebereflexi a tváří se přitom „objektivně“. Potlačuje tím pádem všechny nesoulady, dilemata, protiřeči, protiklady i vnitřní konflikty subjektu, za který ve skutečnosti mluví. O poznání tu vlastně ani nejde.

Od hodnotových soudů k antropologii

Americký antropolog Clifford Geertz vypracoval dva pojmy, které měly pomoci při poznávání cizí kultury. Geertz mluví o emickém (emic) a etickém (etic) popisu. Ten první je popisem zevnitř kultury a ten druhý zvnějšku. Oba jsou důležité. První pohled je snažením se na jinou kulturu podívat jejíma očima, prostřednictvím významů pro jejího aktéra. Na druhé straně etický popis je popisem či studiem jiné kultury a společnosti na základě mezikulturního srovnání pomocí univerzální typologie kultur. Současný převládající liberálně-kritický výklad Ruska je jednoznačně etnocentrickým a axiologickým popisem – takovým, který povyšuje pozitivní hodnoty o nás samých za základní hodnotící měřítko a jejich (zdánlivou či skutečnou) absenci za nedostatečnost či důvod k odpornosti těch druhých. Argentinský historik Ezequiel Adamovsky si všiml toho, že Rusko je v liberálním pojetí fakticky „zemí absence“ či nedostatečnosti. Stále jí něco chybí. A problémem liberální kritiky je, že staví svoje hodnoty na univerzální piedestal. Jenže hodnoty západoevropské společnosti prostě nejsou univerzální, což je něco, co postmoderna přijala za své. V případě Ruska to ale neplatí.

Ona nedostatečnost může být důsledkem naší vlastní „nedostatečnosti“ – potlačení jakéhokoliv antropologického přístupu při hodnocení Ruska. Tedy takového, které by se snažilo o to, aby Rusko mělo jako objekt zájmu svojí autonomii a kde by se nekladl důraz jenom na absenci pozitivních hodnot liberálního pohledu. Nebo o to, aby informování nebylo ideologickou rozcvičkou ale konkrétním a pokud možno objektivním poznáváním. Mitrofanov krásně ukázal, že ho Rusko jako aktér nezajímá: co by tam dělal? On přece i bez toho ví, jak to s Ruskem je a o žádnou autenticitu mu nejde. On Rusko reprezentuje takříkajíc bez Ruska. Což je letitá mocenská praxe Západu: brát jiným jejich vlastní hlas a mluvit za ně. Dělal to lidem jiné barvy pleti, jiného náboženství, národům „bez dějin“ i ženám…

Postmoderní liberální diskurzy brojí proti normativitě většinové společnosti, ale co si počít s normativou liberální demokracie v kulturně různorodém světě? Jde dělat jedno bez druhého? Pokud Rusko nedostojí našim představám o dobré společnosti a smysluplném řádu věcí veřejných co s ním? A co když Rusko nepotřebuje liberální demokracii a samo pro sebe si vytváří vlastní koktejl, vzory si prostě autonomně „lokalizuje“? To, že takový koktejl nechceme pít je celkem pochopitelné. Jak se nakonec říká právě v Rusku, Что русскому хорошо, то немцу — смерть. Co je pro Rusa dobré, je pro Němce smrt. Právě tady by měla vést jasná hranice, kterou bohužel nekritický obdiv (založený na negaci jednostranného mediálního diskurzu) často naivně narušuje.

Peskovat a trestat

Převládající řešení tohoto dilematu je prozatím hlavně peskovat a trestat. To první je v českém prostředí mimo jiné projevem psychologické kompenzace. Bývalý hegemon je terčem hyperkritiky, která jakoby mimochodem ustanovuje naší vlastní liberálně-demokratickou a západní příslušnost. Figurativně se stáváme Západem aspoň v našich očích, i když posilováním konfliktu s Ruskem si fakticky řežeme větev, na které sedíme. Naopak to „zlé“ v nás je residuem minulosti („bolševismu v nás“) či dílem ruského „vlivu“, který se skrývá za snad jakýmkoliv jiným názorem.

Trestání je nástrojem nadvlády a jejím dalším potvrzením západní moci, i když se jedná do značné míry o rituály moci. Rebelující Rusku je za svoje absence trestáno, slovně i skutky (sankce), protože je jako každá anomálie (jinakost) výzvou „řádu“. Čím méně spravedlivý takový řád je, tím spíš je nutné trestat výjimky a udržet jednotnou linii.

Shora řečené neznamená, že Rusko není možné vidět kriticky. Kritika se nerovná peskování, ponižování či potvrzování ideologických předsudků, které bohužel dnes ulehčují práci novinářům a dobře se prodávají v rámci infotainmentu.

V dnešních vztazích mezi Ruskem a Západem se odhaluje nedemokratická a neliberální podstata mezinárodních vztahů, kterou se česká mediální scéna snaží líčit jako hru na „hodné“ a „zlé“ velmoci. Tato angažovanost není angažovaností za mírové soužití a hledání rovnováhy nebo za demokracii v mezinárodních vztazích. Nejde tu ani o to demaskovat velmocenský konflikt, popsat jeho projevy a varovat před jeho důsledky (Ukrajina budiž příkladem). Je to angažovanost za konflikt, který se schovává za nebezpečný obraz „hodné velmoci“, zosobňující hodnoty, které sdílíme.  Také proto se tak velký důraz klade na „otázku režimu“ v dnešním Rusku, která umožňuje popírat oprávněnost v podstatě jakýchkoliv zájmů Ruska pro jeho neliberální charakter.

Nakonec, poznávání je dnes až moc často degradováno na něco jako souhlas s Hitlerem. Nevadí, že Vladimir Putin má k Hitlerovi daleko a ruský politický chameleon je na hony vzdálený fašistickým předlohám ze 30. let 20. století. Za to takové přirovnání zabetonuje spolehlivě jakékoliv možnosti dalšího porozumění a pro některé je rovnou příčinou pro třetí tažení z Evropy na Rus.

Nevím, jestli je dnes ještě možné se aspoň trochu snažit o hledání pravdy, stavění mostů, weberovské verstehen spolu s geertzovským emickým/etickým popisem. Přestat se sebepotvrzovat a místo toho víc naslouchat. Pohled nejen na česká média a na jejich „kotvy“, ale také na jejich šklebící se „děti“ v podobě některých „mediálních alternativ“, zatím o něčem takovém nesvědčí.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.