K čemu je vlastně BRICS?

Ilona Švihlíková na okraj posledního summitu skupiny BRICS odhalila hlavní smysl uskupení a celkový kontext jeho existence jako projevu nové dynamiky mezinárodních vztahů.

Už podeváté se sešli nejvyšší představitelé zemí skupiny BRICS – tedy Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky. Devět let je už docela slušná doba, aby se dal posoudit nejen pokrok, ale vůbec životaschopnost uskupení, které bylo dáno dohromady uměle – jako na počátku tisíciletí atraktivní zkratka pro investory shrnující v sobě (tedy původně bez Jižní Afriky) země, které jsou velké a v té době také rychle ekonomicky rostoucí.

Velká recese nabídla v roce 2009 možnost prvního setkání v ruském Jekatěrinburgu, které mělo osvětlit, jestli může „zkratka“ získat svůj vlastní život, agendu, priority a samozřejmě patřičné politické krytí.

Mnoho rozdílů

Ukázalo se, že určité spojovací linie jsou, jenže… je tu také mnoho rozdílů. Na ně od počátku upozorňovali kritici uskupení BRICS, kterých není zrovna málo. Země jsou opravdu velice odlišné, a to politicky, kulturně, ale i ekonomicky. Mají jiné základny růstu, z čehož plyne – jak se také pěkně ukázalo v dalších letech po Velké recesi – že mají velice odlišnou odolnost vůči výkyvům ve světové ekonomice. „Drží se“ Čína a Indie, naopak Rusko a Brazílie zažily problémové roky, nejen z důvodu pádu cen ropy, ale také vlivem sankcí (Rusko) a značnou domácí politikou nestabilitou (Brazílie).

Určité podobnosti bylo možno najít v prvcích tzv. státního kapitalismu. Jenže s „příchodem“ brazilského prezidenta Michela Temera, který se chystá na rozsáhlou privatizaci státních aktiv, už to moc neplatí. Ledaže by rozsáhlé korupční vazby byly také považovány za specifickou formu státního kapitalismu. A na rovinu řečeno, mezi ruskou a čínskou verzí kapitalismu je rozdílů víc než dost, což je na první pohled patrné na ekonomických výsledcích obou zemí.

Především v souvislosti s problémy Ruska a Brazílie, ale i korupčními skandály prezidenta Zumy (Jižní Afrika), nemluvě o katastrofálním pokusu o demonetizaci Indie (který jsme pro vás na !Argumentu sledovali), se začalo říkat, že BRICS by bez Číny nebylo nic.

Medvěd a drak

Osobně se domnívám, že to není přesné, protože se bere v úvahu příliš ekonomika, ale málo geopolitika. Není ale pochyb o tom, že osu BRICSu tvoří dnes už strategické partnerství medvěda a draka. Koneckonců podobně je tomu u Šanghajské organizace spolupráce. Jedna ruka je geopoliticky – vojenská, druhá ekonomická. I když jsou vztahy mezi Ruskem a Čínou v současnosti asi nejlepší co kdy byly, neznamená to, že musejí mít na vše stejný pohled. A je potřeba zmínit také to, co tak rádi uvádějí západní analytici – Rusové cítí k Číně podstatně menší afinitu, než je tomu obráceně. Mezi 143 miliony obyvatel a 1,3 miliardou je prostě rozdíl. Je ovšem potřeba také dodat, že právě Západ – i kvůli politice sankcí – udělal pro spojenectví obou zemí velmi mnoho. Rusko se dívá směrem na východ více než kdy předtím.

Vztahy mezi oběma zeměmi jsou i kvůli domácím politickým pořádkům stabilní.

Stejně tak je jasné, že Indie nebude tahoun takových uskupení, neboť její – nejen ekonomické – vazby k USA tvoří jiný manévrovací prostor pro její zahraniční politiku. V ní může mít premiér Indie Modi sice ambice, ale to se nerovná nutně uskutečnitelným projektům à la Jeden pás, jedna stezka.

Brazilský impeachment

Skutečnou ránou na solar plexus ovšem byl pro uskupení impeachment, spíše parlamentní puč, Dilmy Rousseffové. Zatímco ta do sestavy dobře „zapadla“, o Temerovi se to říct nedá. Ten by spíš mohl být „pověřen úkolem“ celou sestavu rozbít. Koneckonců jeho hospodářská politika směřuje k negaci všeho, co pro Brazílii udělali Lula da Silva i právě Dilma Rousseffová. Vykonstruovaná obvinění da Silvy slouží navíc k tomu, aby se kormidlo politické moci Brazílie, nejsilnější ekonomiky Latinské Ameriky, dostalo zpět pod vliv USA.

Zklamáni budou ti, kteří v BRICSu hledali prvky jakési radikálnější ekonomické alternativy. Tedy, indická demonetizace byla radikální dost, ovšem zároveň tedy dosti nepovedený pokus, jak se vypořádat s rozsáhlou šedou ekonomikou země.

Všechny země navíc spojovala v ekonomice snaha o klasické „dohnat a předehnat“, k čemuž v různé míře a s různou efektivitou používaly stát a státní nástroje. Rozhodně je ale nebylo možné vnímat jako nějaký předvoj nekapitalistického uspořádaní, které by se stejně mělo spíše vyjevit ve vyspělých zemích, ne v těch dohánějících. A nadšení z toho, jak ty rozvíjející se ekonomiky táhnou celý svět (což je mimochodem aktuálně zase pravda), v minulých letech spolu s pádem cen primárních komodit upadalo.

Nespokojenost s dnešním uspořádáním světa

To, co mohlo země BRICS nejvíce spojovat (neboť současná politická situace v Brazílii je s velkým otazníkem) je nespokojenost s mocenským uspořádáním světa. Ne všichni členové BRICS mají ruský geopolitický „tah na branku“, ale je nesporné, že se cítí v organizacích jako je MMF či Světová banka pod-reprezentovány. Dominance amerického dolaru je vlastně dalším mocenský prvkem, u něhož se ovšem míra toho, jak jednotlivé členy irituje, liší –  u Ruska je vysoká, u Brazílie spíše nižší.

Reformy MMF, který vznikl po II. světové válce a neomylně v sobě zakotvuje dominanci USA, nejsou považovány za dostatečné. I proto došlo k vytvoření jiných struktur – například Nové rozvojové banky (NDB). Založení institucí se sice podařilo – což už je ve spolupráci vyšší krok, než „jen“ setkání, byť na vysoké úrovni, ale zbývá to nejdůležitější – naplnit je obsahem, projekty, konkrétními plody spolupráce. Ani částky v NDB nejsou prozatím masivní a je vidět, kolik času a úsilí je potřeba a že tedy žádná změna v tomto ohledu nemůže být rychlá.

Naopak, tam, kde se jedná o projekt jasně tažený jednou zemí – Čínou jako v případě Asijské investiční a infrastrukturní banky, která má vlastně financovat Hedvábnou stezku, (resp. projekt Jeden pás a jedna stezka) je situace odlišná.

Hledá se alternativa (nejen) dolaru

Samotná nechuť k americkému dolaru nestačí, pokud nebude představena životaschopná alternativa, která ale opět potřebuje nejen čas, ale především důvěru. Může to být čínský yuan, i když Indové by z toho asi tak velkou radost neměli, ale i nějaká z kryptoměn, které jsou nyní tak v módě (byť zde jsou rizika bublin podle mého názoru značná). Ruské zlaté blouznění se, jak psal Escobar, zase dostává do módy. Což může znamenat jedno: že země BRICS očekávají značné problémy globálního finančního systému, při nichž zlato slouží jako bezpečný přístav.

Je bezesporu zajímavé, jak západní analytici zdůrazňují, že Čína žádný BRICS nepotřebuje. Čína sama a její představitelé si to ovšem nemyslí. Tam, kde si Západ představuje buď konfrontaci o budoucí hegemonii (Čína X USA), nebo naopak spojenectví (G2 = Čína plus USA, což byla idea zesnulého Brzezinského), uvažuje Čína jinak. Potvrzují to i úvahy o BRICS+ (Tedy platforma rozšířená o Mexiko, Thajsko, Egypt a další země).

Pokud se rozvíjejí jiné struktury a jiné platformy než ty, které fungují po desetiletí, značí to jedno: systém mezinárodních vztahů prochází obrovskou změnou, která je charakterizována dynamikou, která může přecházet až v chaos, hledáním nové struktury (odchodu z unipolární) a objevováním se nových aktérů.

BRICS je jednou ze součástí této změny, jedním z pokusů, jak změnit systém mezinárodních vztahů. Neboť to jedno mají členové společné – nikomu z nich ten současný systém rozvržení ekonomické moci nevyhovuje.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.