Přímá demokracie v dennodenní praxi Švýcarska. Jak funguje a proč může dobře fungovat i jinde

Vladimír Rott vysvětluje, jak konkrétně funguje švýcarský systém přímé demokracie. Proč by mohl fungovat také jinde?

Co je demokracie a demokracie Švýcarska

„Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.

Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela výjimečné … práva na spoluúčast (participaci) byla … omezená … a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z „vyšších“ skupin.

Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek Lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.

Pro … demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože … se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.“

Andreas Suter, Georg Kreis: Demokracie, Historický lexikon Švýcarska 1)

 

Jak přímá demokracie ve Švýcarsku funguje, čeho je částí

To, co se nazývá přímá demokracie, je částí toho, jak všichni na politice zúčastnění – lid, jeho zastupitelé, odborné a zájmové svazy, spolky – o společných věcech a řešeních diskutují, jak komunikují, diskusi ovlivňují a jak kolektivně rozhodují.

Poznámka – Lid jsou občané, ale čím dál tím více i obyvatelé, společenství všech k hlasování a volbám způsobilých. Mezi spolky patří jak všemožné odborné a zájmové svazy, NGOs, tak také politické strany, ty ale bez jakýchkoliv privilegií jinde obvyklých a samozřejmé je také, že strany nejsou placeny z veřejných peněz.

Tyto společenské procesy tzv. „tvorby politické vůle a rozhodování“ probíhají od identifikování a formulování problémů, přes jejich veřejnou diskusi („diskurs“, jak této diskusi říkají teoretici) – od diskuse jak zásadní, o principech a ve všech souvislostech, tak o jejich důležitosti a naléhavosti – po diskusi konkrétních možností a způsobů jejich řešení se všemi partnery, včetně těch za ně věcně, odborně odpovědných. Společná politická odpovědnost je dána širokou spoluúčastí/participací rovných (viz: égalité), která, samozřejmě, nemá jinde stále ještě obvyklé hierarchie, nadřazování někoho nad někým či vylučování těch či oněch.

Poznámka – Ale ani lid, vrcholný suverén, není nad nikoho povýšen – něco, co uniká mnohým tzv. „populistickým“ hnutím ať už tzv. „levicovým“ či „pravicovým“.

Řešení problémů, jejich návrhy, se do společných procesů „tvorby politické vůle a rozhodování“ dostávají, pokud je možné je již dostatečně konkretizovat, a pak i určit, jak je realizovat. I jak je právně zakotvit – změnou nebo doplněním ústavy (buď formulovaných článkem, změnou či doplňkem příslušného článku, nebo zadáním zásad řešení), změnou zákonů, jejich vznikem i zrušením, jinými právně závaznými usneseními, přípravou (veřejných) úvěrů, včetně daňových souvislostí, či mezinárodní smlouvou, její úpravou. A také, pokud je to jasné, jak konkrétně o řešení rozhodnout – přičemž suverénem vždy zůstává lid (občané).

Pokud řešení ještě není možné dostatečně konkretizovat, zůstává na politické a veřejné agendě, zpravidla ale s menší (časovou) prioritou, která se, samozřejmě, kdykoliv může změnit.

V dobách Starého režimu (Ancien Régime, 18. století), před vznikem moderní demokracie v polovině 19. století, byla tvorba politické vůle a rozhodování věcí Rad (obecních, kantonálních a šlechtických, biskupských), Stavovských sněmů, Zemských sněmů, Obecních shromáždění a Úředních dotazů („průzkumů mínění“).

Pro dnešní demokracii je samozřejmé, že tvorba politické vůle a rozhodování probíhá v širokém konsensu, společně se všemi partnery – na rozdíl od většinového (majoritního), ryze zastupitelského (reprezentativního) způsobu dodnes zachovaného v těch společnostech, které neberou ohled na menšiny a/nebo pluralitu, a tím si zachovávají i jednu z příčin konfliktů.

Pro dnešní demokracii je charakteristická spoluúčast občanů na identifikování a určování témat, na jejich řešeních a také na rozhodování o nich. Spoluúčast je formálně zaručena politickými právy – která jsou dalším stupněm občanských práv a svobod, lidských práv – včetně hlasovacího a volebních práva.2) Od přelomu 19. a 20. století je spoluúčast rozšiřována i v oblasti hospodářství.3)

Partnery v tvorbě politické vůle a rozhodování jsou veřejné (státní) instituce – Spolková rada (vláda), sedmičlenná, pracující kolegiálně v konsensu a v partnerství s odborně kompetentními a odpovědnými odděleními spolkové správy (ministerstvy), dále Spolkové shromáždění (parlament) s Národní radou (zastoupení lidu) a Stavovskou radou (zastoupení kantonů), soudy, kantony a obce s příslušnými institucemi a organizacemi.

Nestátními partnery jsou, mimo občanů (vrcholného suveréna), zájmová seskupení – komory, politické strany, sdružení, spolky, svazy (všechny s právní formou spolku) – a média, samozřejmě nezávislá. Zahraničními partnery mohou být jednotlivé vlády nebo mezinárodní organizace, jak mezivládní (Intergovernmental Organizations, IGOs), tak nestátní (Nongovernmental Organizations, NGOs), případně společenství, jako např. EU. Spoluúčast může být (zcela) neformální nebo tzv. institucionalizovaná. O institucionalizované mluvíme, když je již nějakou dobu zaběhlá a/nebo když je upravena zákonem – jako např. spoluúčast svazů na přípravě a provádění zákonů v tzv. konzultačním procesu.4) Samozřejmě, že tvorba politické vůle a rozhodování neprobíhají vždy racionálně – svůj vliv mohou mít, resp. mají, také emoce, sociální vazby, aktuální události, nedostatek času, nedostatečné informace a nejrůznější nejistoty.

Tvorba politické vůle ve Švýcarsku se vyznačuje velkým počtem zúčastněných, řadou možností, jak se účastnit, zvyky a dovednostmi dosáhnout konsensu, dostatečnou dobou na hledání řešení i v kontroverzních záležitostech a vysokou akceptací výsledků.

Velký počet zúčastněných je dán komplexní strukturou státu, společnosti a hospodářství, sfér navzájem propojených, ale zároveň s jasně oddělenými úkoly a stanovisky, mnohdy i kontroverzními. 26 kantonů a 2’500 obcí (od nejmenších s několika obyvateli až po města, centra metropolitních regionů) má podstatná práva samosprávy a spoluúčasti. Samozřejmě jsou zahrnuty i zájmy jednotlivých skupin – např. jazykových, konfesních a všech dalších, zastupujících nejrůznější zájmy.

Zásada konsensu určuje také fungování institucí, ústavou zaručená politická práva, volební systém a systém exekutivní (vládnutí). Tvorba politické vůle rozhodováním lidu/občanů v hlasováních (každé čtvrtletí na obecní, kantonální, celostátní a mezinárodní úrovni) je zároveň také tvorbou politické vůle celého státu.

Tyto komplexní procesy jsou také nazývány „konkordance“.5)

Od roku 1874 může část občanů vyvolat referendum, hlasování k novým či změněným zákonům.7) Již jen díky této možnost si zákonodárci zvykli zohledňovat všechny nejrůznější požadavky, tím kterým zákonem upravené. Od roku 1891 může část občanů předložit k hlasování změny a doplňky ústavy, formulované v lidové iniciativě.8) Tímto mohou zájmová seskupení předložit své požadavky přímo lidu/občanům. Každému hlasování předchází několikaměsíční intenzivní společenská diskuse („diskurs“).

Poznámka – Iniciativa a referendum, jakkoliv pro přímou demokracii důležité, se, ve snahách o ni, často považují za její obsah (např./mj. diskuse v Rakousku, Česku, na Slovensku, částečně v Německu, Nizozemí i v EU). Tento základní omyl vede k mnohým zklamáním, navíc zesíleným přilišnými omezeními a překážkami – např. v podstatě pouze nezávazná petice místo závazné iniciativy, nedostatečná diskuze, nedostatečné zahrnutí všech a, v neposlední řadě, nedostatek kvalifikace jak společensky politické, tak odborné. Tak vznikají mnohé, i těžké nehody, jako např. Brexit, který je “parádním” příkladem pro zejména onen nedostatek kvalifikace společensky politické i odborné.

Od roku 1919 je národní komora parlamentu volena poměrným systémem,9) ale bez jakýchkoliv omezení či „přepočítávaní“10) jinde dodnes často obvyklých – což také umožnilo vznik a činnost dalších politických stran a hnutí v od té doby sílícím konsensuálním, konkordantním systému.5) Prakticky ve všech obcích, kantonech i ve spolku je tak umožněna účast všech reprezentantů – a jejich voličů – na politice a na vládnutí, aniž by bylo nutné tento zvyk nějak právně upravovat.

Největší politický vliv na tvorbu politické vůle a na její výsledky mají vláda, (spolková) správa a silné hospodářské svazy. Vznikem konsensuálních nástrojů a postupů, a tím i dalších rovnoprávných účastníků, od roku 1919 pozvolna pozbyly na vlivu do té doby dominující účastníci – politická strana FDP/PRD/PLR i o něco později vzniklá SP/PS/PS.

Poznámka – Tento proces decentralizace politických stran v současné době lehce až silněji znejisťuje společnosti, které tímto vývojem teprve začínají procházet, aniž by ale jejich politické „elity“ nabízely skutečná řešení. Což ale, na druhé straně, posiluje diskusi a snahy o více demokracie, větší participaci, přímou demokracii, o první kroky k nim.6)

Taková přímá demokracie – se vším co k ní patří – může dobře fungovat i jinde…

Nejen v obcích, regionech, ve spolku – ale i na mezinárodní úrovni – je společná tvorba všech společných věcí samozřejmostí. Neexistují (věcné) důvody, proč by to nebylo možné i jinde.

S postupující globalizací je čím dál tím méně možné řešit společné problémy zejména, či dokonce výlučně, v dříve obvyklých hranicích obcí, kantonů (zemí, regionů) nebo spolku (státu, federace). Tvorba politické vůle a rozhodování, jejíž částí je přímá demokracie, zahrnuje nejrůznější (odborné, věcné, tematické) oblasti přesahující nejrůznější hranice – což je, historicky podmíněno, tradičně záležitost především vlád a státních správ.

Ale čím více věcí je třeba řešit na mezinárodní úrovni, tím větší má být účast parlamentů a občanů i na nich. Obdobně silná, jako ji dnes již mají mezinárodně organizovaná zájmová seskupení – ať mezivládní, hospodářská, odborná, nezisková, zisková, státní či nestátní.

První kroky k přímé demokracii, k větší účasti lidí na jejich společných věcech, jakkoliv zatím „opatrné“, „malé“, a zkušenosti s nimi ukazují, jak dobře je možné „švýcarskou“ demokracii začít uskutečňovat i jinde.6)

Doufejme, že tyto kroky povedou i k poznání, že skutečná, moderní demokracie není to, co se mnohde stále ještě za ni považuje či prohlašuje (jako i mnohde v EU, ať „nové“ či „staré“), ale co – v podstatě – je pouze věcí malé či některé skupiny mocných, klik a jejich jedinců. Jedno, jestli se tací mocní mění občas, málokdy nebo „vůbec ne“ – ať už bez útlaku a násilí, nebo, bohužel, stále ještě s ním.

…a vede k vysoké spokojenosti

I v poslední době tak diskutovaná (hospodářská) nerovnost je ve Švýcarsku podstatně menší než jinde, jeden z důsledků nízké nerovnosti společenské i politické („mocenské“). Což je jedním z rysů vyspělých, moderních demokracií s rozvinutou participací. Stejně jako vysoká spokojenost lidí, kterou v Evropě Švýcaři sdílí s Dány a některými dalšími seveřany, jejichž participace je ale spíše „pasivní“, „dána zhora“. Švýcarům spíše sedí ta aktivní, ta daná jimi samými – a v této naší přítomnosti vidím budoucnost i jiných, v Evropě i jinde.

Odkazy, reference

Tvorba politické vůle a rozhodování – (de) Politisch Ancien Régime e Willensbildung / (fr) Formation de la volonté politique / (it) Formazione della volontà politica (Silvano Moeckli, HLS, Historický lexikon Švýcarska / překlad Vladimír Rott)

1)  Demokracie – (de) Demokratie / (fr) Démocratie / (it) Democrazia (HLS)

2)  Politická práva, Hlasovací a volební právo – (de) Politische Rechte, Stimm- und Wahlrecht / (fr) Droits politiques, Droit de vote / (it) Diritti politici, Diritto di voto e eleggibilità (HLS)

3)  Participace, spoluúčast – (de) Mitbestimmung / (fr) Participation / (it) Cogestione (HLS)

4)  Konzultační proces – (de) Vernehmlassungsverfahren / (fr) Procédure de consultation / (it) Procedura di consultazione (HLS)

5)  Konkordantní demokracie – (de) Konkordanzdemokratie / (fr) Démocratie de concordance / (it) Democrazia consociativa (HLS)

6)  V Evropě např. mehr-demokratie.de v Německu, meerdemocratie.nl v Nizozemí, mehr-demokratie.at v Rakousku, na úrovni EU citizens-initiative.eu (ECI, European Citizens‘ Initiative)

7)  (lidové) Referendum – (de) Referendum / (fr) Référendum populaire / (it) Referendum popolare (HLS)

8)  Lidová iniciativa – (de) Volksinitiative / (fr) Initiative populaire / (it) Iniziativa popolare (HLS)

9)  Volební systémy (ve Švýcarsku) – (de) Wahlsysteme / (fr) Systèmes électoraux / (it) Sistemi elettorali (HLS)

10) Proč si necháváme „přepočítávat“ hlasy? Nejen tentokrát, ale pokaždé?, Vladimír Rott, 22.10.17 (na svém blogu)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.