Lidé proti demokracii?

Proč dnešní liberální kritika ve stylu „lidé proti demokracii“ představuje chybný přístup a neřeší problémy demokracie?

Jan-Werner Müller, profesor z Princetonské univerzity, píše pro Social Europe o tom, že liberální názory vedoucí k „lidé proti demokracii“ jsou fundamentálně chybné a zanedbávají strukturální problémy demokracie.

Volební výsledek v Itálii, kde populisté a krajně pravicové strany uspěly, dvojí katastrofa jménem Brexit a Trump prezidentem, mohly posílit běžné liberální povědomí: lidé si tyhle kalamity zavinili sami.

Běžní občané jsou podle tohoto názoru iracionální a špatně informovaní a pak dělají hrozný výběr. Někteří jsou ještě dál a připíšou jim koherentní preference pro antidemokratické lídry. Dokonce jedna z nových knih říká, že ten problém je lidé proti demokracii.

Takovéto diagnózy jsou zcela mylné. Tím, že se soustřeďují na představy běžných občanů, vynechávají strukturální důvody pro dnešní hrozby pro demokracii. A jako výsledek jsou předurčeni k tomu dostat špatnou praktickou lekci. Když si někdo myslí, že voliči jsou skutečně nekompetentní a neliberální, pak další jasný krok je vzít jim ještě víc pravomocí k rozhodování. Ale spíše než se uchýlit k technokracii, měli bychom se zaobírat specifickými strukturálními problémy, které dodaly triumf populistickým politikům.

Je mnoho důkazů, že občané nejsou tak dobře informováni, jak by se to líbilo demokratické teorii. Především v USA vědci opakovaně ukázali, že realistické vnímání lidu se drasticky odchyluje od toho, co najdeme v učebnicích občanství. Ale volby nejsou ani testem občanství, ani zkouškou magisterské úrovně ve veřejné správně. Voliči nepotřebují detailní znalosti a preference u každé politické otázky: široká orientace a kapacita vyvozovat od uznávaných autorit – politiků, novinářů, nebo bože chraň expertů – může být dostatečná.

Problém začíná tehdy, když voliči vnímají každé téma čistě jako otázku stranické identity, například důvěryhodnost klimatické změny, pak je důležité, jestli je člověk republikán či demokrat. A je to horší, když se stranická identita stane tak silnou, že žádné argumenty z druhé strany či o legitimitě druhé strany neprojdou k voličovým uším.

Trump nebyl zvolen jako kandidát hnutí zdola, bílými voliči, které globalizace rozčiluje a kteří na ní ztrácí, ale byl zvolen jako lídr anti-establishmentové strany. již před Trumpem totiž ona strana a její přitakávači v pravicových médiích začali démonizovat své oponenty a efektivně řekli svým následovníkům, že nikdy nemohou volit „evropské socialisty“ a další neamerické odchylky za jakýchkoliv okolností. Takže republikáni, kteří i tak přiznávali, že Trump na to být prezidentem nemá kvalifikaci, ho volili stejně.

V USA není polarizace objektivní reflexí kulturních rozdílů, alespoň částečně je to vědomý projekt elit jak rozdělit zemi pro politickou výhodu a někdy i osobní zisk. Polarizace je taky velký byznys, stačí se podívat na výdělky hlavních postav Fox News.

Východ a Západ

Ti, kteří nyní tvrdí, že Evropa je rozdělena mezi liberální demokratický Západ a Východ, které hluboce neliberální elektorát dostal k moci populisty, dělají stejnou chybu – vysvětlují politické výsledky kulturním způsobem. A také připisují autoritářské výsledky tomu, že voliči to údajně opravdu chtěli.

Ale vzpomeňme na klíčové volby v Maďarsku 2010 a v Polsku 2015. Vždyť voliči udělali přesně to, co by jim demokratická teorie řekla, aby udělali v systému dvou stran. V Maďarsku to byla špatná ekonomická situace a korupce, která zdiskreditovala velkou levicovou stranu, bylo tedy na čase volit druhou stranu. A v Polsku, středopravicová Občanská platforma měla za sebou vynikající ekonomická čísla, ale byla vnímána jako samolibá, spokojená sama se sebou po všech těch letech u moci.

V roce 2010 Viktor Orbán nedělal kampaň na základě slibů o nové ústavě, oslabení systému brzd a protiváh a radikálním snížení plurality médií. Místo toho se prezentoval jako mainstreamový křesťanský demokrat, který je také kompetentní. V Polsku se Právo a spravedlnos prezentovala jako rozumná konzervativní strana, které prostě chce dát větší přídavky rodinám s dětmi.

Mnoho lidí si pamatovalo ne moc dobrý a polarizující výkon lídra Práva a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského. Ale on se stáhnul a nechal vládu vést někoho jiného. I když je nominálně vzato jen členm Sejmu, i když kontroluje vládu z pozadí.

Když už byl u moci, pak se populisté jako Orbán zapojil do kulturního válčení. Ve jménu „sjednocení národa“ rozdělili společnost, vsadili se, že když budou moci kontrolovat média, pak budou moci manipulovat veřejným míněním tak, aby zůstali u moci.

A podobně jako v USA, zásadní je nenaříkat nad tím, že lidé mají autoritářské tendence, ale vypořádat se se strukturálním problémem, který umožňuje, aby se populistům dobře dařilo. Například ne vše, co říkají populisté o těch, kteří byli pozapomenuti, není špatné, a není také chyba mít podezření, že části státu jsou ovládány zvláštními zájmy. Ale tyto pocity křivdy musejí být artikulovány a reprezentovány pomocí medií a politických stran. Jsou to média a stranický systém, který v mnoha zemích selhává a který potřebuje systematickou obnovu.

Jistě, více a lépe občansky vzdělávat, by také pomohlo. Vzdělávání tohoto typu degradovalo již desítky let. Když se to dělá pořádně, pak to zabere hodně času a odvádí tak pozornost od témat, která se zdají být v krátkém horizontu užitečnější v tom smyslu, že přispívají příměji k ekonomickému úspěchu. Občanské vzdělávání může být zásadní pro mladé lidi, aby zvládali neshody a poznali, že ostatní občané jsou jejich legitimní oponenti v demokratických konfliktech. Kulturní rozdíly nezmizí, ani by neměly zmizet, ale když se lidé sami naučí s nimi žít, pak je populisté nemohou použít jako politickou zbraň.

 
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.