Západ má být „jako Putin“

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak se někteří na Západě vyrovnávají s ruskými úspěchy na Blízkém východě a s nemožností Rusko izolovat.

Vydání britského časopisu The Economistminulého týdne (26/10/2019, s. 10) zase jednou předvedlo, jak moc zjednodušený a sebestředný je současný „západní“ pohled na svět a na Rusko. Ve svém úvodníku se The Economist snažil vyrovnat s důsledky dohody mezi Ruskem a Tureckem o situaci na severu Sýrie a s částečným ustoupením pozic USA z této oblasti. Zřejmě přitom „trpěl“.

Úvodník začíná připomenutím roku 2014. Vladimir Putin se tehdy za ukrajinskou politiku ocitl na summitu skupiny G20 v Austrálii v izolaci a poníženě odletěl domů dříve. Konstatuje pak, jak západní země „vyhodily“ Rusko ze skupiny G8 a zavedly vůči Rusku sankce. Tato poloha trestání a ostrakizace jako řešení krize ve vztazích se zdá být zřejmě adekvátní stav věcí.

Jako neadekvátní ovšem časopis vidí situaci v roce 2019. Zde musí konstatovat, že scény ze summitu G20 z roku 2014 nejsou už pravdou. Rusko se stává nepřehlédnutelným hráčem na Blízkém východě, posiluje svoje spojenectví s Čínou, pokračuje v rozdělování spojenců v NATO a nyní v rámci summitu Rusko-Afrika hostilo celkem 40 zemí z afrického kontinentu. Navíc návštěva Vladimira Putina v Saúdské Arábii umožnila Rusku dostat se do pozice, kdy má větší vliv na ceny ropy a na její produkci. Konečně je tu změna postojů Evropy (myslí se EU) vůči Rusku v souvislosti s „novou“ politikou Emmanuela Macrona.

The Economist „nechápe“: „Jak mohla země s ekonomikou velikosti Španělska, korupcí na úrovni Papui Nové Guinei a věkem dožití nižším než Libye, dosáhnout toho všeho?“ Tato věta (kterou časopis článek propagoval na sociálních sítích) dokonale vyjadřuje dva typické západní rusofobní postoje vůči Rusku: pohrdání a strach.

Článek vidí jako hlavní důvod pro tento úspěch vojenskou modernizaci posledních dvaceti let. Zde přiznává, že ruská armáda byla „špatně řízeným houfem branců“ a že se změnila do „dobře vyzbrojené, zčásti profesionální, vojenské síly“.  Kromě toho je Vladimir Putin podle článku rafinovanější než Západ a je také větším oportunistou. Podle textu je hlavní chybou Západu to, že má výhrady k užití zbraní (všimli jste si?), zatímco Putin v Sýrii a na Ukrajině neváhal, protože věděl, že Západ nesáhne po zbraních. Západ teď vypadá váhavě a jako moralista, který káže ostatním.

The Economist dochází k tomu, že by se Západ měl od Putina učit dělat „svalnatou“ politiku vlastně „jako Putin“ – snad se autor inspiroval píárovou písní ze začátku 21. století „Takového jako Putin“.  Ale teď vážně. Návod (výběrový) na úspěch Západu podle Putinových receptů je podpora spojenců, využívat svých výhod, neustoupit tlaku a nedopustit vznik mocenského vakua, které mohou zaplnit jiní. To zní jako deformované znovuobjevení základních pravidel mezinárodních vztahů (kromě jediné zmínce o kouzelném slovu „zájem“).

Je fascinující, jak moc časopis, který existuje od roku 1843 (mimochodem od svého vzniku byl mluvčím britského imperialismu/kolonialismu a spolu s tím propagátorem volného trhu, což dodnes nezapře) nedovede (nechce) uchopit mezinárodní politiku a její současné (a historické) kontexty. Přitom o nich „autoritativně“ píše. Jednak ani slovem nemluví o příčinách, ale stále se zabývá důsledky [jak souvisí ukrajinské angažmá Ruska s rozšiřováním NATO, jak souvisí ruské angažmá v Sýrii s: a) vytlačením Ruska z Evropy a ze západního křídla postsovětského prostoru a b) s neúspěšnou americkou politikou na Blízkém východě?]. Jednak ale zdůrazňuje význam ruské vojenské síly, ale nepřizná už to, jak souvisí s ruskou diplomacií. Protože vojenská síla působí jako opěrný bod ruské diplomacie – a v té je Rusko v řadě oblastí (a zatím) úspěšné. Nejen proto, že Rusko posílilo svoji armádu, ale proto, že se dovede mnohem lépe pohybovat v nezápadním světě. Vojenská síla je pro Rusko důležitá, ale není a nikdy nebyla cílem sama o sobě.

Ještě horší ovšem je to, že článek nechce odlišit skutečnost, že Rusko se vojensky angažovalo v konfliktech, které lze označit jako proxy (nepřímé) konflikty. Nejednalo se o přímé konflikty se západními velmocemi.  Není tak jasné, zda článek skutečně míní, že by Západ měl na ruské kroky reagovat užitím síly proti Rusku? Tohle je už nebezpečná rovina argumentace v případě, kde se jedná o zemi s druhým největším arzenálem jaderných zbraní na světě. O tom v článku není ani slovo, zřejmě to není problém ani okolnost. Podobně se v něm nemluví ani to tom, že se západní země v těchto konfliktech vojensky angažovaly a jsou angažovány v řadě vojenských konfliktů po celém světě a že nejde o nějaké procházky růžovém sadem, ve kterém hrají zbraně nicotnou roli hraček pár partyzánů.

Skloňování pojmu „Západ“ je další z oblíbených triků západního a našeho tisku. Tváří se jako by v mezinárodní politice opravdu existovala nějaká kolektivní a jednotná entita Západu – a tím pádem se pak jakákoliv odlišnost a divergence od umělé konstrukce Západu vysvětluje jako „rozdělování“ Ruskem. Západ jistě existuje jako určitá civilizační charakteristika, ale těžko ho hledat jako celek v rámci mezinárodních vztahů.

Mezinárodní vztahy nejsou organizovány kolem nějakého kolektivního Západu, ale mají různorodou strukturu a tvoří je na prvním místě jednotlivé státy (i nestátní aktéři). Například NATO je jenom jedním prvkem, i když silným, v této struktuře. Není jediné, svět s ním nezačíná a nekončí. Západní země a velmoci nemají a nikdy neměly naprosto identické zájmy a pohledy na svět. Západ prostě existuje jen jako množina vztahů, spojenectví a kompromisů i protikladů. Spojené státy ovšem přešly ke strategii Amerika na prvním místě, což vedlo k „rozdělení“ v rámci onoho Západu; situace ve světě směřuje ke vzniku nových mocenských center v souvislosti s tím, jak se Čína vrací do role asijského hegemona. Rusko z toho vychází. Vyčítat mu, že se snaží využívat rozdílů v rámci mezinárodních vztahů je absurdní. The Economist na něco takového ovšem očividně sází jako na metodu práce. Poměrně klasická diplomacie se tak v ruském pojení stává démonizovanou aktivitou „arcilotra“ Vladimira Putina a jeho „pochopů“. Bohužel dokud se ruské zájmy nezačnou brát jako součást rovnic západní diplomacie vůči Rusku, a ne jako objekt změny pomocí nátlaku, sankcí a zadržování, tak se těžko dá očekávat, že by „Západ“ mohl začít být ve vztahu k Rusku „jako Putin“ v podání The Economistu.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.