Veronika Sušová-Salminen komentuje okolnosti dokončení německo-ruského plynovodu Severní proud 2. Ukrajina není nad plyn a nad Německo…
USA a Německo se podle všeho už dohodly ohledně plynovodu Severní proud 2. USA akceptovaly skutečnost, že Německo si za dostavbou plynovodu, který posílí pobaltskou cestu dodávek zemního plynu z Ruska do Německa (a Evropy), pevně stojí. Německo je ekonomická velmoc, nejvlivnější člen Evropské unie a země, která si v 90.letech pojistila silný ekonomický vliv v oblasti střední a východní Evropy. Nutno dodat, že plynovod je realizací společného projektu Německa a Ruska. Rusko je vojenská velmoc s obrovskými zdroji nerostného bohatství, která částečně leží na evropském subkontinentu. Ani Rusko neustoupilo americkému tlaku na plynovod a o dostavbu se v komplikovaných podmínkách zasadilo. Bidenova administrativa nakonec od svého tlaku upustila: rozhodla se neriskovat vztahy s Německem.
Plynovod Severní proud 2 s sebou nese ekonomické, ale i geopolitické charakteristiky. Přes řeči o tom, že jde o čistý byznys, nikdy jenom o čistý byznys nešlo, protože Severní proud má politické důsledky. Plynovod posiluje trasu dodávek ruského zemního plynu z Ruska do Německa tak, že obchází trasy, které vznikly ještě v době SSSR a vedly přes Ukrajinu a další středoevropské země. Mimochodem se symbolicky vrací k starým obchodním trasám mezi Rusí a Hanzou, které se formovaly již ve středověku. Logicky tak oslabuje tranzitní význam středoevropského koridoru a nepochybně posiluje význam Německa a Ruska jako dvou koncových účastníků. Jinak řečeno, nová trasa mění konstelace vzájemných závislostí v rámci dodávek a tranzitu zemního plynu do Evropy. Tohle je přesně to, čemu se říká geopolitika.
O stavbě Severního proudu 2 se začalo uvažovat krátce po dostavbě první linie Severního proudu v roce 2011. Projekty Severní proud mají na prvním místě ekonomický charakter s recipročními charakteristikami: Evropa potřebuje plyn, Rusko potřebuje zdroje z prodeje plynu. Ani v jednom případě se stavba plynovodu nedala spojovat přímo s Ukrajinou a jejími spory s Ruskem, které se začaly zintenzivňovat po roce 2005 (po oranžové revoluci) a v roce 2009 vyvrcholily zastavením dodávek plynu uprostřed zimy. Nicméně právě tato zkušenost nepochybně přispěla k realizaci obou projektů (podmořský plynovod slibuje mnohem stabilnější prostředí než postsovětský prostor) a předefinovala jejich politický význam. Severní proud 2 se pak otevřeně stal určitým rukojmím ukrajinské krize, která začala v roce 2014 a kardinálně změnila vztahy mezi západními zeměmi a Ruskem. Z Ukrajiny se stalo bitevní pole, metaforicky a naneštěstí i fakticky. Na druhou stranu konflikt na Ukrajině a o Ukrajinu potřebu dotažení projektu znovu podtrhoval, a to v očích Berlína i Moskvy. Ukrajinská krize zvýšila rizika a tím i smysl alternativního plynovodu, což Ukrajině nikdy do karet nehrálo.
Od roku 2015 se projekt Severní proud 2 dostával pod tlak, který ještě posílila skutečnost, že dodávky zemního plynu do Evropy se staly prostorem konkrétního boje mezi ruským dodavatelem a americkými dodavateli s nadprodukcí frakovaného zemního plynu. Ukrajina se tak z tohoto hlediska stala vhodným bezpečnostním argumentem proti ruské konkurenci v Evropě. V době prezidentství Donalda Trumpa se tlak na dostavbu plynovodu prostřednictvím sankcí zvýraznil – USA daly najevo, že jsou ochotny jít přímo proti vysloveným zájmům svého vlastního spojence, aby projekt zastavily. Berlín ale tlaku z Washingtonu odolal a přes všechnu kritiku na projektu dál trval. Angela Merkelová opakovaně tvrdila, že podstata projektu je ekonomická a projekt se jí podařilo úspěšně izolovat od napětí mezi Ruskem a EU i před kritikou ze strany Polska a dalších zemí ve středovýchodní Evropě. Jinak řečeno, zatímco EU zaváděla nové a nové sankce proti Rusku a NATO prohlašovalo Rusko za hrozbu a protivníka, Německo v projektu pokračovalo a prosadilo ho. Berlín se evidentně „ruského vydírání“ nebojí a sází na pokračování vzájemné závislosti.
Pro Ukrajinu přichází nyní další tvrdá lekce velké politiky. Rusko a Německo se spolu s USA prostě dohodly na základě zhodnocení všech pro a proti a s ohledem na širší souvislosti, které přesahují prostor Ukrajiny. Není náhodou, že dohoda ohledně plynovodu začala být dojednávána po summitech amerického prezidenta Joe Bidena s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v Ženevě a se spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou v Bílém domě. Podle všeho dohoda obsahuje ujednání, která mají uklidnit ukrajinskou stranu a týkat se amerických a německých investic do energetických reforem na Ukrajině (aktualizace z 22. července: a hrozby sankcí proti Rusku v případě, že by plyn využilo jako nástroj nátlaku proti Ukrajině). 30. srpna se má Biden setkat s Volodymyrem Zelenským. Tato dvojí náplast ale nic nemění na tom, že obrazně řečeno Ukrajina není nad plyn a nad Německo, i když Kyjev do boje proti plynovodu investoval (zbytečně) velký diplomatický a ideologický kapitál v rámci své protiruské politiky. Washington teď dokonce do Kyjeva vzkázal, že má svou kritiku německo-americké dohody ztlumit, pokud nechce poškodit bilaterální vztahy s USA (sic!). Poučení? Takhle nějak to dopadá, když se Vašek vydá s pány na led…