Veronika Sušová-Salminen píše o výsledcích ruských parlamentních voleb.

Český čtenář se asi ve většině médií mohl už dozvědět, že výsledky parlamentních voleb v Rusku jsou vlastně irelevantní, protože je to celé „podvod“. Vzhledem k tomu, že tyto výsledky budou zřejmě v nejbližší budoucnosti formovat ruskou politiku v té míře, v jaké ji parlament může ovlivnit, není oficiální výsledek vůbec irelevantní. Pokud by se ale proti oficiálním výsledkům postavil jediný suverén ruské demokracie, tedy „mnohonárodní lid“, lze už samozřejmě uvažovat jiným směrem. Zatím se nic takového nekoná a zahraniční komentátoři s tím těžko něco nadělají.

Je pravda, že letošní parlamentní volby se konaly v rámci striktně regulované politické soutěže. Ruské úřady se postaraly o to, aby volební konkurence nepřekročila určený rámec a soutěž proběhla tak, že vážněji neohrozí současné politické rozložení sil. Zatímco v západních postdemokraciích jsou hlavním regulačním mechanismem peníze, tj. výše finančních zdrojů pro politické strany a kandidáty, v Rusku je to na prvním místě úřední razítko (a následně samozřejmě také peníze).

Předehrou k letošní kontrole konkurence v Rusku byly jarní protesty, návrat a odsouzení Alexeje Navalného a hlasitá podpora jeho samotného, jeho opozičního hnutí i protestů na jeho podporu ze strany Evropské unie a USA. Smyslem regulací tedy nebyla pouze potřeba udržet konkurenci v rámci současného statu quo, šlo také o snahu izolovat volby od vnějších vlivů geopolitických konkurentů.

Hlavním terčem kritiky se po skončení voleb v Rusku stalo provedení voleb: stížnosti zaslané Centrální volební komisi se týkají délky voleb (celkem tři dny, což má usnadnit falšování výsledků), omezení videozáznamů z volebních místností, elektronického hlasování především v Moskvě, a také faktu, že se někteří kandidáti nemohli voleb účastnit (omezení pasivního volebního práva z nejrůznějších důvodů).

V parlamentních volbách kandidovalo celkem 14 politických stran, kterým se podařilo dostat ono razítko od úřadů. Kontrole ale podléhali i jednotliví kandidáti – za zmínku stojí například bývalý komunistický kandidát na prezidenta Pavel Grudinin. Jeho kandidatura byla Centrální volební komisí odmítnuta kvůli podezření, že porušuje zákon a má majetky v offshorech. Takových případů bylo mnohem více a jak vidno, netýkaly se jenom „liberální opozice“.

Nebylo tajemstvím, že vládní Jednotné Rusko si vytýčilo cíl udržet ústavní většinu ve Státní Dumě. Veřejně se o tom hovořilo jako o volební strategii Jednotného Ruska. Od ní se potom odvíjelo další, například lavírování mezi mobilizací loajálních voličů a sázkou na apatii, protože přílišná mobilizace ve volbách může omezit kontrolu nad celým procesem. Účast nakonec o něco přesáhla 50 % oprávněných voličů, takže se letos neopakoval model minulého funkčního období, kdy byla účast ve volbách nejnižší od vzniku moderního Ruska (od roku 1991) a odpovídala méně než polovině oprávněných voličů.

Jednotné Rusko a ti druzí

Jednotné Rusko začalo volební kampaň s novou pětičlennou federální kandidátkou, která se snažila ukázat vnitřní různost strany a kladla důraz na volební témata jako jsou bezpečnost, velmocenská identita, zdravotnictví, budoucnost a demografie. Nakonec ale Jednotné Rusko sáhlo k starým dobrým receptům a nasadilo do boje Vladimira Putina, který je i nadále hlavním „administrativním zdrojem“ Jednotného Ruska. Putin na srpnovém programovém kongresu strany přinesl „dárky“ – jednorázové přídavky pro důchodce a pro příslušníky bezpečnostních sil. Demonstroval tím (nejen) v Rusku běžné smývání rozdílu mezi úřadem (a pravomocemi, které dává) a volební kampaní, které zvýhodňuje právě Jednotné Rusko. Rusko není jediným místem, kde k podobné praxi dochází, protože volební kampani se přizpůsobuje politika vlád snad všude na světě, nicméně v Rusku k tomu dochází skutečně otevřeně: prezident na kongresu strany, jejíž členem nesmí být a nikdy nebyl, spoludefinuje priority volebního programu, a navíc ohlásí zvláštní příplatky ze státního rozpočtu. Výsledných 49,82 % pro Jednotné Rusko znamenalo udržení ústavní většiny a ztrátu 19 křesel v Dumě.

V ruských expertních kruzích se měsíce před volbami hovořilo o možných scénářích složení Státní Dumy. Nejočekávanějším scénářem bylo zachování současného aranžmá, které odpovídalo modelu 1+3: dominantní Jednotné Rusko a tři další (nevládní) politické strany, které se v parlamentní politice osvědčily. Tento scénář se ale nakonec nerealizoval, protože do Dumy se s těsným výsledkem dostala ještě politická strana Noví lidé, která se sice stylizovala protestně, nicméně její spojení s kremelským centrem nebylo tajemstvím. Noví lidé se ostatně neprezentují jako opozice, ale jako „realistická alternativa“, jak řekl její zakladatel a podnikatel Alexej Něčajev. Dodejme, že alternativa ve spíše pravé části politického spektra. Noví lidé získali 5,32 % hlasů a budou mít v parlamentu nejmenší frakci.

Výsledky voleb dále ukázaly posílení Komunistické strany Ruské federace, která letos získala silnější postavení než v roce 2016. Komunisté dostali 18,93 % hlasů, takže se jim sice nepodařilo překročit psychologickou hranici 20 %, nicméně ve srovnání s rokem 2016 získali o cca 5 procentních bodů vyšší podporu – a s ní i odpovídající vyšší počet křesel ve Státní Dumě (druhá největší frakce). Komunistická kampaň byla spíše umírněně protestní a je možné, že komunisté získali výhodu z principu „chytrého hlasování“ (které prosazoval Navalnyj, když nabádal k volbě kohokoliv, jen ne vládního kandidáta Jednotného Ruska), takže jim vedle tradičně loajálního voličstva nějaké hlasy přibyly. V několika regionech se KSFR dokonce (jako jediná) stala hlavním vítězem voleb, jedná se typicky o poměrně periferní (a sociálně zaostalejší) regiony: Chabarovský kraj, republiku Sacha (Dálný východ), Něněcký autonomní okruh (na severu Ruska) a republiku Marij El.

Spravedlivé Rusko-Za pravdu o moc velkém úspěchu mluvit nemůže. Strana na začátku roku prošla procesem fúze s dvěma dalšími politickými seskupeními, která měla vyztužit její oslabující voličskou základnu. Nakonec to straně přineslo jen 1,26 % hlasů navíc, celkem tedy 7,46 % hlasů a čtyři křesla navíc. Straně se podařilo předběhnout Liberálně-demokratickou stranu Ruska jen díky tomu, že vyhrála v několika jednomandátních okrscích (celkem v 8). Spojení se dvěma dalšími politickými subjekty tedy vedlo jen k mírnému posílení, v podstatě však zajistilo, že strana zůstala v Dumě. Spravedlivé Rusko (někdy přezdívané jako eseři) se stylizuje spíše doleva od středu, nyní v něm ale působí také levě orientovaní patrioté.

Liberální demokraté, strana Vladimira Žirinovského se značně zavádějícím názvem, v letošních volbách oslabili o 18 křesel, když dostali podporu 7,55 % voličů, tedy nepatrně více než Spravedlivé Rusko. Podařilo se jim ale vyhrát jen ve 2 jednomandátních okrscích (ve Smolenské a Tomské oblasti, kde skončili na třetím místě v rámci většinového hlasování, takže si vedli spíše průměrně) a celkově získali méně mandátů než eseři. Dodejme, že v Chabarovském kraji strana dosáhla 16,18 % podpory a skončila třetí za prvními komunisty a druhým Jednotným Ruskem. Právě zde strana dostala tak silnou podporu díky „efektu“ Sergeje Furgala (bývalého, nyní uvězněného, populárního chabarovského gubernátora za LDSR), v ostatních oblastech byl jeho dopad na volby do Dumy jen omezený. I gubernátorské volby potvrdily kandidáta LSRD, takže vliv strany v Chabarovském kraji byl zachován. K dalším baštám podpory patřily hlavně dálněvýchodní a sibiřské kraje (Krasnojarský kraj, Zabajkalský kraj, Amurská oblast).

Opět se ukazuje, že podpora Jednotného Ruska je slabší v některých periferních oblastech Ruska (především Sibiř a Dálných východ), zatímco absurdně vysoká čísla dostává na jižní periferii, na ruském Jihu (například Čečensko – 96,13 %, Dagestán – 81,18 %).

Do ruského parlamentu se ještě dostali představitelé dalších třech politických stran (po jednom, Strana růstu, Vlast a Občanská platforma) a pět nezávislých kandidátů bez stranické příslušnosti. Celkově tedy bude v parlamentu zasedat 8 politických stran (pět poslaneckých frakcí a tři straničtí poslanci) a pět nezařazených poslanců. Hegemonie Jednotného Ruska zůstala zachována, takže strana k přijetí zákonů teoreticky nebude potřebovat žádnou další politickou sílu.

Povolební vyhlídky

Rozložení sil v novém parlamentu, který se k prvnímu zasedání sejde 12. října, je tedy poměrně jasné. V současnosti probíhá politická diskuse o rozdělení pozic v jednotlivých výborech – s tím, že Jednotné Rusko dodrží tradici a opět poskytne 4 dalším nevládním stranám více předsednických pozic ve výborech, než by muselo. Počet parlamentních výborů se zvýší. Očekává se znovuzvolení předsedy parlamentu Vjačeslava Volodina, kterého už navrhl Vladimir Putin. Rusko není parlamentní republika, takže vznik nové federální vlády po volbách není na pořadu dne, i když personální změny jsou možné v podstatě kdykoliv.

Přes stížnosti a probíhající šetření ohledně průběhu voleb a autentičnosti výsledků (například od liberálního Jabloka) Centrální volební komise výsledky v pátek 24. září potvrdila. Zvláště velké otazníky vzbudilo elektronické hlasování v Moskvě, kde výsledky posílily Jednotné Rusko. Debatuje se o tom, zda je to kvůli nějaké formě falšování, nebo prostě proto, že elektronické hlasování využili voliči, kteří v ně mají důvěru (a tedy zřejmě podporují současnou vládu). K jednoznačnému bizáru elektronických voleb patřila skutečnost, že součástí online hlasování v Moskvě byla soutěž o ceny. Vedle peněžní odměny (jednu vyhrál Putinův mluvčí D. Peskov!) bylo možné vyhrát například nový byt.

Odrážejí výsledky voleb skutečné nálady a zájmy ruské společnosti? Nejspíš zdaleka ne a nejen proto, že skoro polovina oprávněných voličů v těchto volbách mlčela či v některých případech došlo nejspíš k falzifikacím. Dá se předpokládat, že pokud by se voleb mohli zúčastnit všichni kandidáti a strany (které o to projevily zájem) ve volnější volební soutěži, byl by konečný výsledek odlišný. Podobně (nikoliv ale ze stejných důvodů) můžeme uvažovat o nadcházejících volbách třeba v Česku. Výsledek parlamentních voleb by byl zřejmě jiný, pokud by všechny politické strany dostaly rovné finanční podmínky pro volební kampaň a rovný přístup do všech médií. Možná, že mezi těžkou rukou úředního razítka a penězi údajně volného trhu není pro řadového občana, který žije v Česku nebo v Rusku od výplaty k výplatě, zase tak propastný rozdíl?