Ilona Švihlíková píše o tom, že v globální ekonomice se otevřela další z mnoha bojových front: výrobní řetězce versus hodnotové řetězce a reálná ekonomika versus ta financionalizovaná.
Pandemie Covid-19 začala měnit globální ekonomiku významným způsobem, ale než bylo možné plně „ocenit“ dopady pandemie a začít rozvíjet úvahy nad deglobalizovaným světem, vypukl konflikt na Ukrajině. Tento konflikt je ve skutečnosti proxy válka Západu proti Rusku, a Spojené státy se zřejmě snaží otevřít další bojovou frontu (kterou už vůbec nemají šanci vyhrát) a sice proti Číně.
Jenže kromě restrukturalizace světového mezinárodního řádu (který je mimo jiné poznat na tlaku na zároveň rozšíření a prohloubení skupiny BRICS), je tu ještě jedna „bojová fronta“. Proti sobě stojí výrobní řetězce a řetězce hodnotové. Ty první ovládá zejména Asie (na prvním místě Čína, která před covidem zodpovídala za asi třetinu světové průmyslové produkce), ale ty druhé ovládá Západ – je to stále on, kdo si dokáže z výroby realizované jinde sebrat nejvíce přidané hodnoty. I když tuto přidanou hodnotu rozděluje ve svých vlastních společnostech stále nerovnoměrněji, čímž sám sobě podkopává sociální stabilitu, a tím vlastně dál sebe. Nicméně, sebedestruktivní chování, se stalo typickým rysem tzv. Západu.
Dále je to střet finanční moci (zejména americké finanční infrastruktury a postavení dolaru) a reálné komodity podepřené zejména primárními komoditami. Není těžké si dosadit, kdo jsou ti hlavní aktéři v tomto střetu.
Už od své první knihy, kde jsem rozebírala Velkou recesi (vypuknuvší v roce 2008 v USA), jsem tvrdila, že reálná ekonomika vždy nakonec zvítězí.
Rozsáhlá finanční infrastruktura, podepřená hlavní světovou měnou, s prozatím téměř neotřesitelnou pozicí, se stala hlavním bodem, kolem kterého se točí americké sankce. V menším měřítku zákaz obchodování s dolarem, odpojení od bankovních systémů (SWIFT, i když není americký, očividně přáním americké administrativy zcela podléhá) může nadmíru znesnadnit život určité ekonomice. Jenže i zde platí přeměna kvantity v kvalitu. Jestliže sankcionuji jednu menší či středně velkou ekonomiku, pak ji skutečně mohu významně sociálně a ekonomicky poškodit. Pokud ale sankcemi vyhrožuji všem kolem a aplikuji je hlava nehlava, a to i na ekonomiky velké, či například komoditně významné, pak je na místě počítat s reakcí. Americká administrativa si zřejmě ve své ideologické zaslepenosti vůbec neuvědomuje, že dramaticky oslabuje pozici amerického dolaru, protože ho postavila do pozice nikoliv důvěryhodného a spolehlivého aktiva, ale do pozice zbraně, kterou je možno namířit na kohokoliv, kdo se zrovna znelíbí americkému kovboji.
Není divu, že se ostatní vyděsí, ale zatímco malí by se vyděsili k poslušnosti, tak se ti středně velcí a velcí vyděsí k odporu. Hledání společných alternativ, od propojených finančních systémů, nových platebních možností (digitální jüan) po Novou rozvojovou banku BRICS je nabíledni. I když platí, že rozvoj alternativ je obtížný, ani ne tak z technologického či kapitálového hlediska, jako spíše z hlediska postupného budování důvěry a vazeb mezi aktéry „vzpoury“.
Pak tu máme primární komodity, což je široké spektrum od zemědělských plodin, po průmyslové kovy a paliva. Překvapivě výstižná analýza Goldman Sachs hovoří o „pomstě staré (myšleno reálné) ekonomiky“ a ukazuje, jak moc se zanedbaly, v honbě za vším digitálním, investice do těžby i pěstování plodin. Prozatím jsme se ještě nepřepnuli do matrixu, stále žijeme v materiálním světě. Stále musíme jíst, i když budeme chtít budovat „zelenou energetiku“ musíme k tomu vytěžit dostatečné množství mědi, která na trhu chybí (a celkově je kapacitně trh s mědí v deficitu), stále potřebujeme fosilní paliva, kterým vděčíme na průmyslovou revoluci a efektivitu, o které se našim předkům leda mohlo zdát. Dokud se nestaneme breathariany, tak naše hmotné potřeby (a potřeby ekonomiky) nikam nezmizí.
Různé zemědělské plodiny lze pěstovat na různých místech, i když otázka dostupnosti vody a vývoj teplot, budou jistě hrát zásadní roli. Jenže kovy a paliva prostě jsou tam, kde jsou. Někdo z „nerovnoměrného rozložení přírodního bohatství“ může vinit Boha nebo matku přírodu, ale fakt je, že EU je podobně jako Japonsko surovinově velmi chudá, a tím pádem bude vždy v této oblasti na někom závislá. Aktuálně probíhá závod o to, aby byla závislá na lepších režimech s větší úctou k lidským právům než je Rusko (např. nahrazení Ruska absolutistickým emirátem Katarem působí velmi výstižně). Platí ale, že země EU budou muset někde suroviny a paliva vzít a zaplatit za ně. Je patrné, že trh se zkapalněným zemním plynem se kvůli EU stal trhem prémiovým, kdy země EU „přeplácejí“ plyn chudším zemím (to bude ta globální odpovědnost vůči zemím Jihu).
Není snadné zkonstruovat a uvést v život nový platební systém, či novou světovou měnu. Je to ale možné. Vykouzlit si naleziště ropy, zemního plynu či mědi možné není. Jenže právě smysl pro reálnou ekonomiku a pro realitu celkově je něco, co téměř v celé EU zoufale chybí.