Ivo Šebestík se ve svém komentáři zaměřuje na aktuální francouzskou diskuzi, která hledá odpověď na otázku, proč je levice nemocná?

Francouzský měsíčník Philosophie-magazine se svém únorovém čísle věnuje především následující otázce: „Proč je levice nemocná?“.

Impulsem k zamyšlení na toto téma je především aktuální propad francouzské sociální demokracie, krajní neoblíbenost prezidenta Françoise Hollanda a štěpení evropské levice na sociálně liberální strany a strany antiliberální. Obecně lze říci, že leitmotivem tohoto exkursu je změna v postavení státu ve vztahu ke kapitálu a akutní požadavek pokusit se omezit stále rostoucí vliv nadnárodního kapitálu, respektive mezinárodních finančních institucí na vlády demokratických států.

Jean-Claude Michéa, autor knihy Notre ennemi, le capital (Náš nepřítel, kapitál), v rozhovoru pro francouzský magazín říká, že strukturální změny uvnitř evropské levice mají dlouhou historii a nejsou pouze výsledkem nástupu neoliberalismu, ke kterému došlo počátkem 80. let dvacátého století. V té souvislosti je zmiňován málo známý článek Rosy Luxemburgové z roku 1900, který nese titulek Socialistická krize ve Francii. V něm se píše doslova: „Vstup socialistů do vlády neznamenal, jak se věřilo, částečné dobytí státu socialisty, ale částečné dobytí socialistické strany buržoazním státem.“

Jednoduchá, ale přesná formulace myšlenky staré více než jedno století předjímá v podstatě v úplnosti jeden ze základních problémů prekérní existence levicových stran ve světě plně ovládaném kapitálem. Situace, kterou současné dlouhodobě etablované evropské levicové strany ve své většině nezvládají.

Jak k tématu dodává Michéa: „Prvním výsledkem těchto, zrad´, a s nimi spojené rostoucí diskreditace levice, je do jisté míry vznik kapitalismu řečeného, neoliberální´. Od doby, kdy fiskální stát (ten, který spočíval především na daních), musel přenechat místo státu-dlužníku (tomu, jenž ve stále rostoucí míře stojí na půjčkách u finančních trhů, bude vláda reprezentující stát stále více skládat účty svým mezinárodním věřitelům a jejich agenturám než vlastním občanům.“

Levicové strany se stále více propadají do pasti

Zde je patrně skutečně zakopaný onen příslovečný pes. Levicové strany se stále více propadají do pasti, neboť pokud se ujímají vlády v některé zemi, a tím reprezentují stát a jeho občany, pak zároveň mají velice omezený prostor, jak naplňovat původní levicové ideje maximální rovnosti a spravedlnosti, neboť stát, o který by se tyto levicové strany u vlády mohly opřít, je státem závislým na mezinárodních finančních trzích, na vývoji měny, na půjčkách. Je vlastně také státem zadluženým a závislým na věřitelích. Moc státu, která se dříve zdála tak veliká, téměř absolutní, jeví se být stále více silou až příliš závislou na vnějších faktorech.

Pokud velice rychle nedojde k nějaké neutralizaci vlivu světových financí, který je prozatím neomezený, pak každá nově zvolená strana – i když se bude sama označovat jako levicová – bude nucena zrazovat „své vlastní levicové ideály“ a předvolební sliby. Michéa v té souvislosti připomíná už kritiku, kterou v roce 1899 vznesl Paul Lafargue na adresu takzvaných nových členů strany, oněch „rekrutů“ (nouvelles recrues), kteří k sociálním demokratům přicházeli z univerzit, ale především z buržoazních kruhů. Tito noví lidé z počátku působili jako „druhové ve zbrani“, ale později, jak zmiňuje Lafargue, výrazně přispěli k ochabnutí (affadissement) původní sociální kritiky, kterou iniciovali Marx a Proudhon.

Současný intelektuál levicové „postmoderny“, píše Michéa, se od původního levicového intelektuála liší zásadním způsobem. Původně označení „levicový“ sdružovalo pod jeden prapor všechny osoby, které odvozovaly své politické smýšlení od idejí pocházejících z francouzské „jakobínské“ revoluce roku 1789. Tyto ideje stály především proti snahám církve a aristokracie, které společně usilovaly o úplnou restauraci „starého režimu“, což znamenalo obnovení všech principů a institucí nerovnosti. Z toho pohledu liberální a republikánská levice vycházela z osvícenského přesvědčení o tom, že rozvoj pokroku a svobody povede ke konečnému odbourání všech pozůstatků „starého světa“.

Sen o „konci dějin“ zůstává zatím neuskutečněný

Starý sen „o konci dějin“, jež by se jako mohutná řeka měly konečně vlít do oceánu stabilního a hlavně maximálně spravedlivého světa rovnosti, se ovšem – bohužel – neměl uskutečnit. Stejně jako se – naštěstí! – snad nemá nikdy uskutečnit ani jiný „konec dějin“, tedy takový, v němž by oním oceánem definitivnosti byl svět jednou provždy uspořádaný podle vzorce maximální sociální i právní nerovnosti lidí. Svět nadlidí a podlidí, svět bohů a otroků, svět, o kterém, jak se obávám, možná současné gigantické nadnárodní korporace sní.

Z původního vzorce střetnutí „starého režimu“ a jakobínské revoluce tak vznikl binární a zjednodušený model, podle kterého levice představovala jednoduše pokrok, zatímco pravice byla reakční. Jenže stalo se, že svět kapitalistické produkce po průmyslové revoluci načerpal inspiraci rovněž z osvícenství, a sice u Adama Smithe, Turgota a Voltaira, a prosadil se jako systém zároveň dynamický i modernizační. Z toho důvodu, jak píše Michéa, nemohla první dělnická hnutí 19. století, jejichž boj proti kapitálu byl veden jako zápas pokroku s temnotou a reakcí, více než historickou epizodou.

„Podle Michéa „v éře neoliberálního kapitalismu – toho kapitalismu, ve kterém ,reálná´ ekonomika hraje pouze podřízenou roli – ztratil starý, sociálně demokratický´ kompromis definitivně svůj hlavní smysl (raison d´être).

Výsledkem tohoto vývoje je i současné rozštěpení evropské levice na sociálně liberální strany, které důvěru u voličů v mnoha evropských zemích spíše dlouhodobě ztrácejí, a na strany, které se otevřeně hlásí k antiliberálnímu směru. Ty jsou v evropském prostoru zastoupeny například Hnutím 5 hvězd v Itálii, řeckou Syrizou, španělskou Podemos, německou Die Linke a dalšími stranami a hnutími.

Starý spor o Aristotelovu definici člověka

Mutační změny uvnitř evropské levice probíhají pozvolna a dlouhodobě, nicméně konkrétní politické, ekonomické a mezinárodní turbulence, k nimž dochází zejména v posledních letech, působí na konkrétní vyprofilování evropských levicových stran jako katalyzátor urychlující reakce.

K základním tezím levice vždy pařila snaha vést společnost k větší míře rovnosti, spravedlnosti a ke spolupráci. Na stole tak zůstává stále nedořešen spor o starobylou Aristotelovu definici člověka jako bytosti společenské. Oproti této tezi, kterou převzal i Marx, ovšem stojí názor liberálů, podle které je člověk tvor individuální a je tedy svou povahou tvorem „nezávislým“, který do vztahu s ostatními lidmi a společností jako takovou vstupuje výhradně formou nějaké smlouvy (sur des bases strictement contractuelles). Spor o lidskou přirozenost je banální pouze zdánlivě. Nejde v něm totiž o nic menšího než o pochopení, zda je člověk jako bytost společenská (Aristoteles) ochoten podílet se na blahu společnosti, jejímž je členem, dobrovolně, bez nucení, z vědomí své příslušnosti k ní, nebo k tomu potřebuje egoistické motivy a za každou službu společnosti žádá automaticky odměnu? Spor mezi levicí (pokud ještě chce a dokáže být levicovou) a neoliberalismem obsahuje tedy i tuto dimenzi.

(Ilustrační obrázek: část obálky časopisu Philosophie-magazine)