Jaké jsou kořeny konzervativního populismu ve východní Evropě? Revoluce 1989 vedly k odchodu těch nejliberálnějších občanů regionu, region zachvátila demografická panika, kterou posílila navíc současná geopolitická nejistota.
O podstatě východoevropského populismu současnosti napsal pro nejnovější vydání vlivného časopisu Foreign Affairs bulharský politolog Ivan Krastev.
V roce 1991 Západ pilně slavil konec studené války a šíření liberální demokracie do všech koutů světa. Americký politolog Samuel Huntington hovořil o třetí demokratizační vlně a upozornil, že obě předchozí vlny byly spojeny s „reverzními vlnami“, v rámci kterých byly demokracie nahrazeny „historicky novými typy autoritativního vládnutí“.
Huntington zemřel v roce 2008 a asi by se dnes divil, že liberální demokracie je ohrožena nejen v zemích, které prošly přechodem k demokracii, jako Brazílie nebo Turecko, ale i v etablovaných demokraciích Západu.
Autoritářská forma vlády mezitím znovu vznikla v Rusku a byla upevněna i v Číně. Zahraniční avanturismus a domácí politická polarizace v USA dramaticky změnily globální vliv a prestiž Spojených států.
Proč východní Evropa?
Snad největší obavy ale budí změna v srdci východní Evropy. Dvě vzorové země regionální demokratizace, Polsko a Maďarsko, zaznamenaly triumfální vítězství konzervativních populistů, kteří démonizují politickou opozici, hledají obětní beránky v menšinách a podemílají liberální systém brzd a protiváh. Další země regionu, včetně Česka a Rumunska, je budou – zdá se – následovat, míní Krastev.
Maďarský premiér Viktor Orbán v roce 2014 řekl, že demokracie v jeho pojetí nemusí být liberální a volal po tom, aby jeho země opustila „liberální metody a principy organizace společnosti“. I když Orbán vládne malé zemi, má jeho hnutí globální význam. Na západě, kde je stále zdrojem politické legitimity lid, představuje Orbánova neliberální demokracie největší alternativu liberalismu za celé dekády.
Proč k tomu dochází právě ve východní Evropě? Odpověď spočívá, míní Krastev, v podivné podstatě revolucí roku 1989. Na rozdíl od jiných revolucí, ty z roku 1989, nebyly spojeny s žádnou utopií, ale s myšlenkou „obyčejnosti“. Cílem revolucionářů bylo „vést normální život“, stejný, jaký vedli lidé v západní Evropě. Jakmile padla Berlínská zeď, nastala vážná demografická a identitární krize, neboť vzdělaní a liberální východní Evropané začali odcházet na Západ. Podle Krasteva, stručně řečeno, „podmínky pro vznik liberální demokracie emigrovaly na západ“. EU a Spojené státy se staly symboly liberalismu a jak jejich vliv postupně klesal, došlo v regionu k dnešní nacionalistické revoltě proti liberalismu.
Pro mnohé bylo těžké tuto populistickou vlnu ve východní Evropě vysvětlit. Vítězství populistů ale nejsou jen výjimkou, nýbrž vědomou a opakovanou volbou, jak ukazují volební výsledky Fideszu v Maďarsku nebo pozice PiS v Polsku.
Část úspěchu populistů jde na vrub ekonomických problémů. Orbán se dostal k vládě v roce 2010. HDP Maďarska v roce 2009 kleslo o 6,6 %. Podobné problémy se ale netýkají Česka, kde je jedna z nejnižších nezaměstnaností v Evropě, a přesto byli v parlamentních volbách minulý rok také zvoleni populisté. Nevysvětluje to ani to, proč na Slovensku roste netolerance, zatímco země je ekonomicky úspěšná. Za největší záhadu považuje Krastev Polsko, které mezi roky 2007 až 2017 rostlo nejrychleji v regionu. Podle výzkumu polského sociologa Macieje Gduly podpora PiS ale nesouvisí s tím, že její voliči díky transformaci osobně neprosperují, protože PiS volí i úspěšní.
Společné rysy populismu
Populismus ve východní Evropě se také velmi liší podle podmínek v každé zemi. Orbán šel cestou změny pravidel hry, korupce je v dnešním Maďarsku stále velkým problémem. Podobně i v Polsku PiS změnila systém brzd a protiváh především posledními změnami v ústavním soudě, ale ve srovnání s Maďarském není polská vláda tolik spojená s korupcí. Politika PiS se soustředí na hospodářskou politiku, vytvoření loajální střední třídy a na morální vzdělávání národa. Polská vláda se také pomocí zákona pokoušela přepsat dějiny týkající se holocaustu. A v Česku se stal premiérem Andrej Babiš se slibem, že povede stát jako firmu.
Za těmito rozdíly jsou ale společné rysy. Ve východní Evropě vzniká neliberální konsensus, který charakterizuje xenofobní nacionalismus a má i podporu mladé generace vyrostlé po roce 1989. Liberálové v 90. letech se zajímali o práva etnických, náboženských a sexuálních menšin, nový konsensus se soustředí na práva většiny.
Dalším společným rysem konzervativních populistů u vlády je to, že posilují kulturní a politickou polarizaci a dávají přednost „paranoidnímu stylu“ politiky, který využívá nejrůznější konspirační teorie (zavraždění prezidenta Lecha Kaczynského, Sorosův plán zaplavit Maďarsko migranty).
Populisty ve východní Evropě spojuje také společný slovník, tvrzení, že jen oni skutečně reprezentují lid. PiS a Fidesz netvrdí, že reprezentují všechny Poláky a Maďary, ale tvrdí že reprezentují všechny „skutečné“ Poláky a Maďary. Dochází tak k proměně demokracie z nástroje inkluze v nástroj exkluze.
Obecným rysem je i obojaký postoj k Evropské unii. Podle Eurobarometru je podpora EU mezi voliči obecně vysoká, navzdory tomu ale tito voliči pak volí velmi euroskeptické strany. Brusel poslouží jako boxovací pytel, přestože Polsko i Maďarsko z členství v EU ekonomicky profitují.
Emigrace po roce 1989 zdrojem demografické paniky
Podle Krasteva je síla dnešního populismu ve východní Evropě důvodem k novému promyšlení dějin regionu od pádu komunismu. Dědictví revolucí roku 1989 spolu s některými současnými šoky, úpadkem USA a krizí EU, pomohly rozhýbat populismus dneška.
Uprchlická krize let 2015-16 udělala z populismu dominantní politickou sílu regionu. Podle výzkumů veřejného mínění se obyvatelé východní Evropy obávají uprchlíků a migrantů. V září 2017 si jen 5 % Maďarů a 15 % Poláků myslelo, že migrace je pro jejich země pozitivní. Naopak 67 % Maďarů a 51 % Poláků podpořilo uzavření hranic před uprchlíky. Krize také vedla k demografické panice, kdy si lidé v regionu začali namlouvat, že jejich národní kultura zmizí. Podle Krasteva je dnes hlavní rozdíl mezi východem a západem Evropy především v kulturní a etnické rozmanitosti, nikoliv v bohatství.
Region tvoří malé a relativně homogenní národy. Například v Maďarsku žijí jen 2 % cizinců, v sousedním Rakousku je to 15 %. V politické představivosti východní Evropy je kulturní a etnická diverzita chápána jako existenční ohrožení.
Tyto obavy mohou být zčásti důsledkem historických traumat, jako byl rozpad mnohonárodní habsburské monarchie či sovětská okupace východní Evropy po roce 1945. Politický šok z uprchlické otázky však nelze vysvětlit pouze historií regionu.
Pravděpodobnější je, že si Východoevropané během krize uvědomili, že čelí nové globální revoluci. Není to revoluce mas, ale revoluce migrantů, která se neinspirovala v ideologické vizi budoucnosti, ale v reálném životě na druhé straně hranic. Podle Krasteva se tu jedná o důsledek „tyranie srovnání“, které umožňuje současná globální vesnice. Pro mnohé lidí, například v Africe, znamená změnu odchod do jiné bohaté země, třeba do Dánska, Německa nebo Švédska nebo, když to nejde, i do Česka nebo Polska. Východní Evropa se cítí touto revolucí ohrožená.
Paradoxem je, že i revoluci v roce 1989 provázela migrace z východu na západ. Východoevropané v roce 1989 nesnili o dokonalém světě, chtěli normální život v normální zemi. Pokud se v regionu objevila nějaká utopie, byla to utopie normálnosti. Experimenty byly zakázány.
Z regionu odešli liberálně smýšlející, zůstali „lůzři“
Revoluce, píše Krastev, zpravidla vedou k demografickým změnám. Za francouzské revoluce její oponenti utekli za hranice, podobně tomu bylo v Rusku za bolševické revoluce. V těchto případech šlo o ty, kteří byli jako nepřátelé revoluce poraženi. Naproti tomu po roce 1989 z východní Evropy odešli jako první ti, kteří neměli trpělivost čekat na změny. Pro mnohé z liberálně smýšlejících východních Evropanů se stala emigrace logickým důsledkem jejich nedůvěry ve vlastenecky pojatou věrnost a touhy po perspektivách moderního světa.
V důsledku došlo díky revolucím roku 1989 k opačnému efektu. Z řady zemí se stárnoucí populací a nízkou porodností odešly velké skupiny talentovaných mladých lidí, což vytvořilo úrodnou půdu pro demografickou paniku.
A tak je obojí, emigrace i strach z imigrace, vysvětlujícím faktorem vzestupu populismu. Masový exodus mladých z regionu sytí nacionalistický populismus. Ti, kteří neodešli, se naopak začali cítit jako lůzři, neboť v zemích, kde většina mladých lidí chce odejít, je domácí úspěch devalvován.
V posledních letech také narostlo sebevědomí východních Evropanů vůči Bruselu. V 90. letech se politici snažili dostat do EU a NATO, a tak hráli podle liberálních not, dnes se ale snaží prosadit si plná práva členů evropského klubu. Integrace regionu do EU tak zrcadlí zkušenosti migrantů po celém světě, kde se první generace snaží integrovat do společnosti, kam přišla. Druhá generace, která se v nové zemi narodila, má strach z toho, že ji budou považovat za občany druhé kategorie a znovu objevuje hodnoty a tradice svých rodičů.
Geopolitická nejistota
Posledním prvkem východoevropského neliberálního obratu je geopolitická nejistota, která byla pro region vždy typická. Demokracie zde je rukojmím historických traumat, jak psal István Bilbó. Ohrožení velmocemi tyto země naučilo nedůvěře k nejrůznějším kosmopolitním ideologiím ve všech jejich podobách. Revoluce roku 1989 přinesly demografickou paniku a zbavily země lidí, kteří by byli obránci liberální demokracie. Proto se obrana liberální demokracie stala víc a víc otázkou podpory vnějších aktérů jako USA a EU. USA a EU měly centrální roli v konsolidaci liberální demokracie v regionu, míní dále Krastev, ale geopolitická situace se změnila. Spojené státy oslabují a Evropská unie se ocitla v krizi. Rusko se stalo autoritářským a posílilo jako regionální velmoc.
Huntington předpovídal, že silné a nedemokratické Rusko bude problémem pro demokracii ve východní Evropě – pro Orbána a další je už Putin modelem vládnutí. Pro mnoho Poláků byl návrat ruské hrozby důvodem, proč volit PiS. Po celém regionu se geopolitická nejistota stala jedním z důvodů úpadku liberální demokracie.
Populismus východní Evropy je novým jevem, je to nová forma autoritářství, o které psal Huntington. Co ho činí nebezpečným je, že je to populismus zrozený v rámci demokracie. Noví populisté nejsou fašisté. Nevěří v transformační sílu násilí a nejsou tak represivní jako fašisté. Jsou ale lhostejní k principu brzd a protiváh a nevidí důvody pro ústavní omezení moci většiny, které je centrálním bodem evropského práva. Rizikem tohoto populismu se tak jeví nikoliv existence demokracie na úrovni národní, ale evropská kohese. Pokud se více zemí otočí směrem k neliberálnímu vládnutí, dostanou se pak do konfliktu s Bruselem, podobně jako Polsko. Nakonec by se EU mohla rozpadnout a Evropa se stát rozděleným a nesvobodným kontinentem.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.