Adam Votruba píše o tom, proč jsou některé novotvary využité v rámcích veřejné diskuze často zvláštním druhem klamné argumentace.
V současných politických diskuzích lze pozorovat jeden zvláštní druh klamné argumentace, o němž se v příručkách o výrokové logice kupodivu nemluví. Spočívá v použití nového pojmu, který není dosud obecně rozšířený, je do jisté míry srozumitelný a zároveň zastupuje, resp. sugeruje určitou myšlenku.
Příkladem může být termín „globální kmen“. Byl použit v souvislosti s diskuzí okolo migrační krize. Je zřejmé, že tímto označením je myšleno lidstvo, ale nikoliv v popisném slova smyslu. Hlavním cílem tohoto pojmu je vsugerovat čtenáři představu jednoty celého lidstva, čtenář má získat pocit, že „všichni jsme na jedné lodi“. Z logického hlediska je tu ovšem rozpor mezi podstatným jménem a jeho adjektivem, neboť lidstvo nesplňuje definiční znaky kmene, krátce řečeno: lidstvo není kmen. Za pojmem se ve skutečnosti skrývá celá nevyřčená teze. Pokud bychom ji vyslovili čistě věcným způsobem, pak by měla znít: Celé lidstvo je jeden národ. Taková teze by byla zjevně nepravdivá, byť i tak by měla potenciál někoho emocionálně oslovit. Byla by však vyslovena čestně a každý by měl možnost zaujmout k ní své stanovisko. Výraz „globální kmen“ nevyslovuje přímo žádnou tezi, a tudíž se s ním nedá polemizovat. Jeho použití v polemice je tedy dovedným úskokem.
Dalším podobným výrazem je pojem „identitární panika“, používaný např. Václavem Bělohradským. Opět jde o pojem zastupující nevyřčenou tezi, kterou bychom při znalosti kontextu přeložili asi takto: „Reakce západních společností na hrozbu masové imigrace je způsobena obavami ze ztráty identity, jde přitom o reakci přemrštěnou, hysterickou.“ Tato teze nezní zdaleka tak efektně. Určitě je působivější podsouvat podobnou myšlenku čtenáři opakováním slov „identitární panika“, aniž by bylo toto sousloví definováno a aniž by bylo prokázáno, že nějaká panika existuje. Slovo panika se používá pro přehnanou reakci na skutečné či domnělé nebezpečí, reakci poplašenou, vyznačují se neúčelnou aktivitou ohroženého. Pokud si někdo myslí, že k něčemu takovému dochází, měl by obrazně řečeno povstat, říci svůj názor a snažit se ho obhájit. Žádného nového výrazu k tomuto úkolu není zapotřebí.
Z textů Václava Bělohradského bych upozornil ještě na pojmy „etnonacionalismus“ a „univerzální nacionalismus“. Nevím, do jaké míry jsou tyto obecně akceptovány v sociologii, mohu však s klidným svědomím prohlásit, že nejde o pojmy, které by byly obecně známy v jiných společenských vědách, natož v běžném jazyce. Použijí-li se bez vysvětlení v novinářském eseji určeném širší veřejnosti, jde bezpochyby o jistý prohřešek proti poctivým způsobům argumentace.
Pravděpodobně chtěl autor pojmenovat pojmem „etnonacionalismus“ takovou formu nacionalismu, která zahrnuje do pojmu národ pouze lidi stejné etnické příslušnosti, zatímco „univerzální nacionalismus“ zahrnuje do pojmu národ všechny občany bez rozdílu národnosti, jazyka, kultury. Tvrzení, že v současné migrační krizi vystřídal „etnonacionalismus“ původní „univerzální nacionalismus“, je ovšem s takto definovanými pojmy nepravdivé. Odmítání velkorysého přijímání migrantů nemá nic společného s „etnonacionalismem“, lépe řečeno: pokud někdo nechce migranty, může být stejně dobře „etnonacionalista“ jako „univerzální nacionalista“.
Na problematiku tohoto neobvyklého způsobu falešné argumentace mě částečně přivedl jeden můj kamarád ze zapadlé vísky v horách, který si povšiml při diskuzích s levicovými liberály, že ti často nahrazují argumenty určitými vznosně znějícími pojmy, proti nimž je těžké něco namítat. Uváděl poněkud jiné příklady než já (např. genderový stereotyp), ale oba jsme se shodli na tom, že takový princip existuje a funguje.
Pojem „globální kmen“ jsem objevil v etnologicko-antropologickém časopise Český lid. To, že toto slovo použil v odborné recenzi antropolog nebo etnolog zní jak z pohádky, neboť kdo jiný už by měl vědět, že „globální kmen“ je cosi jako „kulatý čtverec“.
Ostatně míra dnešní politické angažovanosti sociálních věd je mimořádná a srovnatelná snad i s padesátými lety. Zmiňovaný časopis Český lid se dopustil v roce 2017 několika těžko uvěřitelných faux pas, když vydával politické eseje v rubrice odborných článků. Například esej britské antropoložky Karoliny Follisové přinesl čtenářům jako hlavní myšlenku to, že vystoupení Británie z EU je totéž jako postoj k imigrantům vyjádřený větou: „Nechte je se utopit.“ Díky tomuto článku se moje slovní zásoba rozšířila o další zajímavý protimluv „humanitární neoliberální diskurz“. Bohužel tento bohulibý jev je dnes podle autorky vytlačován populismem.
Nemám nic proti tomu, aby vědci vyjadřovali své politické názory. I zmiňovaná autorka má právo svůj názor a své rozhořčení nad brexitem vyjádřit. Měla by tak však učinit v politickém časopise, nikoliv vědeckém periodiku, natož v rubrice, kde mají autoři prezentovat výsledky vědeckých výzkumů. Vytýkat to lze ovšem spíše redakci listu, která článek zařadila.
Na střední škole jsme se učili v rámci českého jazyka o básnickém prostředku zvaném oxymoron, což lze česky parafrázovat výrazem protimluv. Oxymorony znějí opravdu krásně, stačí ocitovat Karla Hynka Máchu: „Zbortěné harfy tón, strhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit…“ Zdá se, že někteří intelektuálové pojali úmysl obohatit nás o žánr politického oxymoronu: „globální kmen, humanitární neoliberální diskurz“. Patří sem i „humanitární bombardování“ a osobně bych mezi oxymorony zařadil také pojem „multikulturní společnost“.
Politikové vždycky lhali a lakovali skutečnost na růžovo. Intelektuálové na rozdíl od politiků nelžou. Levicový liberální intelektuál totiž přišel v návaznosti na postmodernu s úžasným objevem, že realitu lze změnit tím, že změníme jazyk. Nejúplněji je tento postoj vyjádřen v idejích politické korektnosti, byť ji stále ještě mnoho lidí vnímá pouze jako jiné označení pro obyčejnou slušnost. Politická korektnost se vzpírá běžné kategorii pravdivosti a nepravdivosti. V jejím rámci platí následující: Pravdivá není ta výpověď, která je v souladu s realitou, nýbrž ta výpověď, která je v souladu s politickým cílem.