Itálii hrozily v rámci krize kolem sestavování vlády nové volby. Proč by v nich současná sociálnědemokratická strana PD nejspíš neuspěla? Co se se stranou stalo?
O tom, v jaké situaci se v rámci současné politické krize v Itálii, nachází italská sociální demokracie, napsali politologové Daniel Albertazzi a Mattia Zulianello pro Euronews.
Z neúspěchu v sestavení italské vlády dvěma populistickými stranami, by teoreticky mohla profitovat Demokratická strana, italská sociální demokracie (PD). S ohledem na to, že Liga i Hnutí pěti hvězd vedly svou volební kampaň proti ní, je logické, že PD by mohla mít výhody z tohoto neúspěchu.
Ukazuje se ale zatím, že je tomu přesně naopak. Jako Platónova Loď bláznů směřuje loď Demokratické strany směrem k zapomenutí tak, jak to činila v uplynulých měsících. Zatímco se její rádoby lídři snažili loď obrátit zoufale jiným směrem.
Nejnovější dějiny strany jsou spojeny se vzestupem a pádem Mattea Renziho. Ten vedl stranu v letech 2013 až 2017, část této doby byl také premiérem. Byl ztělesněním nové generace politiků a chtěl se rozejít s dosavadní politickou třídou prostřednictvím reformistického nadšení. Jenže ve skutečnosti jeho politika nebyla rozchodem, ale obsahovala tradiční dávky neoliberalismu (např. v oblasti penzí, pracovních zákonů a sociální oblasti), a to v kontextu, kdy země už utrpěla díky anemickému růstu a škrtům.
Jako jiné sociálnědemokratické strany i ta italská se tedy věnovala politice, která ji vzdalovala od problémů jejích tradičních voličů. Renzi prohrál referendum v roce 2016 o složitých ústavních otázkách a jeho pozice oslabovala. To vedlo k Renziho odchodu z postu premiéra a následně i lídra strany. Před letošními volbami to vedlo k vnitřní stranické krizi a k rozpadu, kdy část levicové frakce ze strany odešla a utvořila novou stranu.
V březnových volbách strana značně oslabila a získala jen 18,7 % hlasů, oproti 25,4 % v minulých volbách. V čele strany je nyní dočasný předseda, Maurizio Martina, který ale představuje jen přechodnou postavu do sjezdu v červenci. Martina není schopen straně nyní dát jasný kurz, upozorňují autoři. Ve straně mezi sebou vedou spory její jednotlivé frakce, zatímco Renzi zůstává stále rozhodující figurou. Renzi si přivlastnil mediální šou kolem sestavování vlády prostřednictvím zasazení událostí, které vedly k tomu, že designovaný premiér Conte ze své role odstoupil. To vše jako součást epické bitvy mezi „pro-evropským“ prezidentem (s podporou PD) a „nezodpovědnými extrémisty“ z Hnutí pěti hvězd a Ligy.
Demokratická strana je bez vedení a bez identity, díky rokům vedení Renziho s jeho „mladickým“ stylem bez obsahu. A jak by také mohla, když neví, zda je sociálně-demokratickou nebo liberální stranou, nebo obojí. A netuší, zda zastupuje voliče z bohatších středních vrstev, nebo pracující.
Po Conteho rezignaci a v časech kritiky z řad Hnutí pěti hvězd a Ligy se PD nezmohla na nic víc, než na opakování slov o ochraně Ústavy a evropského projektu před „populisty“. A pokud tohle je opravdu všechno s čím dokáže přijít, míní autoři, pak bude pro Hnutí pěti hvězd velmi jednoduché tvrdit, že PD chrání banky, Evropskou komisi a německé vměšování, a přitom nic netuší o problémech obyčejných lidí v Itálii.
V daný moment se zdá, že PD nemá sílu a vizi k tomu, aby byla schopná tuto vlnu ustát. Následující volby mohou vstoupit do dějin jako poslední kapitola bláznovské plavby této středolevicové strany.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.