Euroschulz versus „Mutti Angela“?

Předvolební situaci v Německu v souvislosti s nominováním Martina Schulze jako sociálnědemokratického protikandidáta Angely Merkelové rozebírá Petr Schnur.

V německém (ne)politickém eurostředu je již nyní těsno a v září bude ještě těsněji. Tato prognóza s pravděpodobností hraničící s jistotou slibuje absurdní politický kabaret, který se již nyní rozjíždí a s volbou prezidenta představil Německu a světu první číslo. A to je k národu daleko upřímnější, než zářijové volby do Bundestagu. Na středovém Steinmeierovi, této osobnosti vynikajících kvalit, jak jej jednohlasně diagnostikoval (ne)politický střed, se v podstatě dohodli nejen středová vládní koalice CDU/CSU a SPD, ale i tradičně středová FDP spolu s pevně středově zakotvenými Zelenými. Bývalý sociálně-demokratický ministr zahraničních věcí a spoluarchitekt růžovo-zelené Agendy 2010, která přinesla Německu nejmasívnější majetkové přeskupení zezdola nahoru od konce II. světové války, jeden z politických kmotrů kyjevského puče, má prý být hrází proti ‚populistům‘ a (citát Steinmeier) ‚zjednodušovatelům‘ (Vereinfacher). A podle plánu sociálních demokratů by v září měla tato eurohráz na zámku Bellevue dostat kancléřskou posilu v podobě chrabrého Martina Schulze. Než se dostaneme k samotné „naději sociálních demokratů“, ještě na slovíčko s prezidentem.

Přistoupit na jeho společnou kandidaturu byl logický tah Merkelové a unionistických stran. Politicky nic neriskovala, neboť Steinmeier patří tak jako Merkelová k tvrdému jádru politického mainstreamu. Tímto krokem si pouze „diplomaticky“ zavázala SPD vzhledem ke spolkovým volbám do parlamentu a tvorbě budoucí vlády. Ať již bude její podoba jakákoliv (v německém „středu“, ve kterém o nejstředovější středovost soutěží křesťanská Unie, SPD, Zelení a FDP, dnes již může každý s každým, podle situace i s každou, fakticky rozhodují osobní sympatie, nebo naopak antipatie. CDU bude při rozdělování vládních křesel a úředních prebend moci počítat s vděčností současného koaličního partnera. Na této skutečnosti nic nezmění ani to, že za socdemáky nekandiduje – z dobrých důvodů – velkokoaličník Gabriel, ale Schulz, který nyní buduje mýtus čerstvé politické krve, proudící schulzovskou sociální tepnou. Jak naivní je tato představa těch, kteří by tento sociálně-demokratický matrix brali vážně, dokazuje politická vita (tj. životopis) bývalého předsedy Evropského parlamentu (EP). Zde několik postřehů.

Martin Schulz, krátký portrét

„Diplomatický talent“ a schopnost „komunikovat s politickou konkurencí“ dokázal Schulz při svém posledním zvolení do funkce předsedy EP v roce 2014, které následovalo na základě tehdy tajné dohody s pravicově-konzervativní frakcí EVP. Toto ujednání vyšlo ve známost teprve 10. ledna t. r. Bruselský parlament ale není jediné Schulzovo pole působnosti na evropské rovině. Kandidát SPD na kancléřské křeslo je členem Unie Evropy v Německu (Europa-Union Deutschland / EUD), která je součástí Unie evropských federalistů (UEF) na čele s Elmarem Brokem (CDU). Ten zároveň spravuje i Evropský demokratický fond (Europäischer Demokratiefonds, anglicky European Endowment for Democracy; EED), založený Evropskou unií v roce 2012 na podporu rozvoje občanské společnosti v okolních státech – barevné revoluce srdečně pozdravují! Jeho deklarovaným vzorem je, jak již napovídá anglická varianta názvu, americká ideologicko-strategická fabrika National Endowment for Democracy (NED). Komentář jistě není nutný.

Předsedou EUD je Reiner Wieland (CDU), který ve funkci vystřídal Petera Altmaiera (rovněž CDU), nynějšího šéfa kancléřského úřadu Angely Merkelové. Obraťme ale ještě krátce pozornost k Wielandovi. Tento Schulzův „boss“ v EUD je zároveň členem Skupiny Kangaroo (Kangaroo Group), nadmíru vlivné organizace sdružující politiky, průmyslníky a finančníky lobbující za pokračující „evropskou integraci“, tedy centralizaci Evropy na základě společného neoliberálního trhu a další militarizace Unie.

A když jsme u těch lobbyistů, tak i zde objevíme zajímavé „detaily“. Předseda Wieland čelil obviněním z neprůhlednosti vlastních kšeftů skrze advokátské kanceláře, které provozuje jak ve Stuttgartu, tak i v Bruselu. V hlavním městě Unie, ve kterém působí tisíce velkých i malých lobbyistických skupin, se jeho komerční pracovní prostory nachází nedaleko Parlamentu EU i sídla Evropské komise.

Kritika Schulze, lobbyistické praxe ovlivňování unijního zákonodárství a hospodářské politiky, nedej Bože eurokolegy Wielanda, není známá. Zato se sociálně-demokratický kandidát zviditelnil prostřednictvím jiné iniciativy, která plně zapadá do kontrolně-centralistického trendu ofenzívních „eurofighterů“. Její jméno zní Charta základních digitálních práv Evropské unie, oficiálně si dala za úkol (jak jinak!) boj proti ‚nenávisti, xenofobii, zneužívání osobních údajů a diskriminaci‘. Podle kritiků se ale spíše jedná o skrytou cenzuru na internetu.

Schulz, podle vlastních slov předseda koordinační skupiny parlamentu EU při jednání o TTIPu, je ideálním kandidátem clintonovsko-transatlantické aliance. Poté, co to Merkelová s její „vítací kulturou“ a otevřenými imigračními dveřmi i u trpělivého německého voliče poněkud přepískla, představuje bodrý kandidát SPD (ta podle Schulze prý nemá obnovy zapotřebí) pojistku a garanci „středové“ kontinuity. Verbální sebeprezentace coby bojovníka za sociální spravedlnost v Německu poněkud koliduje se schulzovskou praxí na půdě Unie. Kromě výše zmíněných politických vazeb v organizaci, která evidentně funguje v duchu dosavadní transatlantické praxe, v zájmu etablované euro-americké politické a hospodářské elity, byl jeho postoj vždy plně v souladu s dosavadní nátlakovou, militantní neoliberální linií EU. Barevné revoluce a „humanitární intervence“, ukrajinský puč, politicko-ekonomický diktát Řecku, Agenda 2010 – ani v jednom případě Schulz nestál v opozici.

Co tedy říct závěrem?

Virtuální duel bez alternativ

Schulz nepředstavuje alternativu k Merkelové, ale její náhradu. V zářijových spolkových volbách bude na programu zabetonování dosavadního kurzu německé politiky: ve virtuálním duelu Schulz – Merkelová nepůjde o kontra, ale jak již bylo řečeno o kontinuitu. Tomu nasvědčuje nejen zmíněná Schulzova minulost a jeho politické vazby, ale i jeho teatrální vstup do předvolební arény. Poté, co se Schulz nejprve prezentoval obecnými frázemi coby sociální svědomí Německa, samozřejmě aniž by přitom objasnil, jak hodlá jeho sociální vize prosazovat v rámci kvazi-neoliberální svěrací euro-kazajky, se nyní rozhodl (citát) ‚prezentovat volební program později‘.

Vše nasvědčuje tomu, že Schulz není nic jiného než politické placebo, které má zajistit další centralizaci Evropské unie. A ta – nebo lépe řečeno Německo? – má smělé plány: prosadit centralisticky řízený superstát se všemi jeho atributy, včetně tzv. evropské armády pod německým velením. Do tohoto trendu zapadá i čerstvé varování Berlína jednotlivým státům, aby neusilovaly o separátní dohody s Trumpovou vládou. Další důkaz toho, že hlavním městem Unie není Brusel, ale Berlín, na jehož praporu ožila ona geibelovsko-wilhelmovská vize o tom, že (citát) ‚es mag / soll am deutschen Wesen einmal noch die Welt genesen!‘ Navíc ve smyslu antitrumpovské koalice v duchu obamovsko-clintonovského syndikátu pro případ, že by nový americký prezident skutečně přestal Rusko provokovat a poslal k čertu TTIP. Jako člen početné rodiny „politického středu“ může Martin Schulz počítat s jeho plnou podporou.

 

(Ilustrační foto: By EU2016 SK – DOOR STEP 2016-10-07, CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=52142654)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.