Trumpova strategie vůči Číně vykrystalizovala a už se jen těžko dá mluvit o izolacionismu USA. Fakticky jde o izolaci či nové zadržování Číny.
Ještě před týdnem se zdálo, že politika amerického prezidenta Trumpa vůči Číně, je pro Peking ohrožující, ale dává mu příležitosti k tomu, aby zlepšil svoje vztahy s jinými zeměmi, které se ocitaly pod Trumpovým tlakem. O americké strategii zadržování Číny píše profesor politologie na Východočínské normální univerzitě v Šanghaji Josef Gregory Mahoney.
Byla tu příležitost pro nový světový pořádek, protože kroky Trumpa vůči NATO, Pařížské klimatické dohodě a Transpacifickému partnerství vypadaly na politiku izolace USA.
Trumpův přístup ale vypadá nyní jinak. Jak se zdá, píše Mahoney, americký prezident směřuje k obnovení americké hegemonie v Evropě – vzhledem ke slibům EU ohledně zlepšení obchodu a vyšším výdajům v NATO i krokům proti Číně, které EU přislíbila.
Tyto prvky mají souvislost s politikou Trumpa vůči Rusku a vůči Severní Koreji – první krok vytvořil tlak na Evropu a ten druhý na Čínu.
Zdá se, že prozatím USA Číně ustoupily v Jihočínském moři. Účinná velká strategie ale může pomoci obnovení Indo-tichomořské aliance k zadržování Číny spolu s Indií, Austrálií a s Japonskem.
Mezitím Trump ukazuje připravenost jít do obchodní války s Čínou v době, kdy se Peking snaží o delikátní management vlastní ekonomiky a udržení růstu nad 6 % HDP spolu s problémem toxického státního dluhu.
Trump chce izolovat Čínu
Hlavním cílem Trumpa je izolace Číny, nikoliv být „slouhou“ Putina nebo izolovat USA, míní autor. Washington přijal vůči anexi Krymu umírněný appeasement. Ve hře tak může být Sýrie, tvrdá pozice vůči Íránu s ohledem na kalkulaci, že ruským zájmům spíš poslouží Sýrie, zatímco Írán poškodí Čínu.
Mahoney je toho názoru, že Rusko by bylo spokojené s tím, kdyby se stalo v Sýrii jediným „králotvůrcem“ a také kdyby došlo k přibrzdění čínského projektu Jednoho pásma a jedné stezky, a to kvůli střední Asii.
Možnost summitu mezi Trumpem a Íránem (psáno před odmítnutím Teheránu jednat – pozn. red.) by mohla znamenat, že Teherán hodí přes palubu Severní Koreu, a to zase na úkor Číny. V Evropě jsou také, míní dále autor, připraveni k dohodě o Sýrii, aby vyřešili uprchlickou krizi.
Čína tak vypadá jaksi ploše. Sice ukazuje na USA prstem, zatímco ale někteří potichu obviňují prezidenta Si Ťin-pchinga z toho, že nedokázal navázat s Trumpem blízký vztah anebo, že jen špatně zakrývá svoje opovržení Amerikou.
V USA jsou v podstatě dvě školy myšlení o Číně. Jedna vidí Čínu jako hrozbu a druhá pak jako zemi na pokraji kolapsu, píše dále Mahoney. První škola je tvořena lidmi se vztahem k americkým ozbrojeným silám a zpravodajské komunitě. Trump zřejmě preferuje tuto tezi o hrozbě.
Dva nezdařené pokusy o zadržení Číny
Poslední dva pokusy o zadržení Číny zkrachovaly. První začal v roce 1999 a překlenul ho vývoj po 9/11, který USA využily pro výstavbu základen ve střední Asii. USA prakticky obklíčily Čínu svými zařízeními v Jižní Koreji, Japonsku, jihovýchodní Asii a na moři. Některé odhady mluví o tom, že takto mohou USA udeřit během 20 minut na jakýkoliv cíl (v Číně).
Odpovědí Číny byla diplomacie – vztahy s Ruskem a Šanghajská organizace spolupráce, vytvoření stimulů pro země ve střední Asii, aby se zbavily vojenských základem USA, a také iniciativa Jednoho pásma a jedné stezky a Asijská banka pro investice do infrastruktury. A dále byly součástí odpovědi vojenské reformy a investice do asymetrických zbraní.
První přístup k zadržování Číny otevřel cestu k tomu druhému – vytváření nových alianci v rámci „pivotu“ do Asie, nový důraz na americké ponorky u čínského pobřeží a také zasívání sporů mezi Čínu a její sousedy.
Zformovala se tak strategie, na kterou se Čína snažila odpovědět svou politikou v Jihočínském moři a také jinde. I tento pokus se ale nepodařil. Důvodem je nemožnost jaderného útoku nebo blokády Číny, její hospodářský růst, iniciativa Jednoho pásma a jedné stezky, energetické dohody s Moskvou a Teheránem a také obranné kroky na moři.
Další chytrá strategie na zadržování nemá zajištěný úspěch. USA mají problém s ekonomickým růstem a také s tím, že mít Čínu za nepřítele č. 1 bude těžké. Navíc, i když mnozí nejsou připraveni na Čínu v roli supervelmoci, je tu také patrná únava z amerického imperialismu, nadvlády a dvojích standardů. Kromě toho čelí Trump závažným problémům doma.
Nicméně, tato strategie nejspíš přežije Trumpa, pokud bude efektivní. V Pekingu už se mluví o tom, jak změnit taktiku – ustoupit a neztratit přitom tvář. Obojí bude Trump komplikovat, pokud to nebude přímo znemožňovat.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.