Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak je to vlastně s politickými zkušenostmi v české politice.
V českých médiích se tento týden objevila zpráva o tom, že v Senátě se shodli na tom, že nově zvolený senátor Jiří Drahoš není „dostatečně politicky zkušený“ na to, aby se mohl stát předsedou této ústavní instituce.
Sám Jiří Drahoš předtím suverénně říkal, že by „neměl problém s žádnou funkcí“ s odkazem na to, že byl prezidentem české Akademie věd. To mu podle něj, a v minulosti podle řady jeho zastánců v prezidentské volbě, dává dostatečné politické zkušenosti k tomu, aby mohl být prezidentem a nyní předsedou Senátu.
Senát se nicméně shodl na něčem jiném s tím, že pro jeho řízení je třeba „politických zkušeností“ a ne „zvučných jmen“. Jinak řečeno, zvučné jméno nestačí a Jiří Drahoš, jistě dobrý odborník v „nepolitickém“ oboru, se na takovou roli nehodí. Mikropolitika v Akademii věd Drahošovi najednou jaksi nestačí.
Některé „domněnky“ se potvrdí ex post, někdy dokonce spíš díky „úletu“, než že by se tak stalo úmyslně nebo snad domyšleně. Nyní z horních pater české politiky či establishmentu zní, že Jiří Drahoš nemůže předsedat Senátu pro malé politické zkušenosti. Zatímco před 10 měsíci se vedla úporná kampaň, která dělala všechno proto, aby voliče přesvědčila o tom, že Drahoš je člověk jako dělaný pro ústavní funkci prezidenta republiky.
Prezidentská role nejvyššího ústavního činitele ano, předsednická role v horní komoře Parlamentu nikoliv. Jak se v tom máme vlastně vyznat?
Můžeme se jenom domýšlet či spekulovat. Třeba o tom, že blok prezidentské kandidatury Jiřího Drahoše skutečně počítal s tím, že nezkušenost bude určitou výhodou. Jistě ne až tak pro republiku, ale o blaho republiky se v české politice dnes už dávno nehraje. Její demontáž je jedním z „úspěchů“ posledních 30 let našich nejnovějších dějin (res publica – věc veřejná, na tento smysl odkazuji). Součástí této demontáže pak byla sázka na apolitického kandidáta, který měl být alternativou veskrze zpolitizovanému Zemanovi. Alternativa to byla falešná a chybně zvolená, protože šla proti tradici zahájené už Václavem Havlem. Nakonec přispěla jen k tomu, že Miloš Zeman se všemi politickými chybami na Hradě dále setrvává. V Senátu, teď už v jiné konstelaci (nikoli anti-zemanovské), apolitický kapitál Drahoše zase tak velkým plusem není a k moci se tam derou jiní „praktici“.
Český Senát stále bojuje s tím, zda se má jednat o místo, kam se budou volit opravdu (a opravdové) „osobnosti“ napříč společností (věda, kultura, sport apod.) bez nutnosti politické rutiny a praxe, nebo zda se má jednat o politický důchod pro profesionální politiky, který zpomalí jejich odchod do penze o pár let a pár výplatních pásek. Zvolení Jiřího Drahoše by vypovídalo o tom prvním výkladu, nicméně širší praxe je pořád spíše otázkou toho druhého. Nevyhraněnost Senátu tak přispívá k tomu, že tato instituce má nejnižší participační čísla voličů vůbec. Zvolení Jiřího Drahoše a dalších lednových „anti-Zemanů“ na tom nic zásadního nemění. Spíš paradoxně snad ve snaze o to první, posiluje dojem o tom druhém.