Co dělat v situaci, kdy se naši představitelé kvůli vlastnímu zisku vykašlali na veřejnou službu?
Naši politici nás pod vlivem velkého podnikání zklamali. Je čas na rozvratnou, ale nenásilnou neposlušnost, píše George Mongiot pro Guardian.
Je těžké uvěřit, že kdysi byla étosem vzdělané elity veřejná služba. V 50. a 60. letech bylo největší ambicí absolventů sloužit prostřednictvím vlády nebo svobodných povolání své zemi. Jejich přístup možná byl patricijský a úzkoprsý, ale jejich záměry byly většinou veřejné a občanské, nikoliv soukromé a finanční.
Dnes se zdá, že pojem veřejné služby je stejně vzácný jako místní pošta. Od těch, co nám vládnou, už jen očekáváme, že shrábnou, co mohou – dovolí predátorským bankám a korporacím oškubat veřejnou sféru a odměnu si pak vyberou formou lukrativních postů. Jak vyplývá z průzkumu Trust Barometer společnosti Edelman Corporation, důvěra v důležité instituce se celosvětově hroutí a vlády jsou ty nejméně důvěryhodné z nich.
Pokud jde o ekonomickou elitu, píše dále Monbiot, v důsledku vlastní chamtivosti a vlastního zájmu usilují, stejně jako římští oligarchové prchající před kolapsem Západořímské říše, pouze o zajištění vlastního přežití. Nový esej vizionářského autora Douglase Rushkoffa dokumentuje jeho diskusi s některými z nejbohatších lidí světa a ukazuje, že jejich nejnaléhavějším zájmem je najít útočiště před klimatickým selháním a ekonomickým a společenským kolapsem. Měli by se přestěhovat na Nový Zéland, nebo na Aljašku? Jak budou platit své bodygardy, až budou peníze bezcenné? Měli by nahrát své mysli do superpočítače? Společnost Survival Condo, která přestavuje bývalá raketová sila v Kansasu na opevněné bunkry, prodala všechny již dokončené jednotky.
Důvěra, tvrdí Edelman Corporation, „je rozhodujícím faktorem funkčnosti společnosti“. Bohužel, naše nedůvěra je zcela opodstatněná. Ti, kteří zničili naši víru ve vlády, využívají jejího kolapsu a brání se proti liberální elitě, zatímco sami pracují pro skutečnou a neliberální elitu.
Nikde není jasnější rozdíl mezi veřejnými a soukromými zájmy než v reakci vlád na klimatickou krizi. Monbiot připomíná čerstvý případ, kdy britská ministryně pro energetiku Claire Perry oznámila, že její úřad vypracuje plán ekonomiky s nulovými emisemi uhlíku. Ve stejný den však začalo frakování v areálu Preston New Road v Lancashire, které ministryně (za tučnou provizi do partajní pokladny) přes odpor obyvatel (tři lidé byli uvězeni) a negativní rozhodnutí místních úřadů, protlačila parlamentem poslední den před letními prázdninami.
Podobně absurdní situace je i jinde, píše Monbiot. Německá vláda se chlubí, že prochází velkým přechodem na zelené energie, ale nalije veřejné peníze do uhelného průmyslu a nasadí policejní jednotky, aby vyhnaly demonstranty ze starobylého lesa, který bude vyměněn za tuny hnědého uhlí (které mimochodem pokrývá německou spotřebu energií z 60 % !!!, pozn. red.). V zastoupení energetických společností a automobilového průmyslu se jí tak podařilo sabotovat pokus EU zlepšit svůj cíl týkající se emisí uhlíku. Před tím, než byla znovu zvolena, tvrdil jsem, říká Monbiot, že Angela Merkelová je přední světový ekovandal. Mohla by být tím nejlepším spin-doktorem na světě: může mystifikovat, podvádět a ničit, a lidé ji přesto stále říkají Mutti.
Ostatní vlády otevřeně poskytují své nestoudné služby soukromým zájmům a zároveň uhýbají kritice za propojení s korupcí. Americká vládní zpráva o účinnosti paliv zveřejněná v červenci překvapivě připouští, že celosvětová teplota pravděpodobně v tomto století vzroste o 4 stupně Celsia, a pak tuto prognózu použije k tvrzení, že nemá smysl vyrábět čistší automobily, protože katastrofa nastane tak jako tak. Jakákoliv debata o klimatické změně je cenzurována v rámci vlád, jakákoliv činnost na tomto poli je podchycována a odkláněna jiným směrem.
V Austrálii nový předseda vlády Scott Morrison proměnil spalování uhlí v posvátnou doktrínu. Nepřekvapilo by mě však, píše Monbiot, kdyby jediný kus uhlí, který kdy vzal do ruky, byl ten, který onehdy ukázal v australském parlamentu. Každým dnem si však špiní ruce i srdce ve jménu uhelného průmyslu, a ještě je na svou loajalitu hrdý.
Pokud se Jair Messias Bolsonaro ujme (28. 10. byl zvolen, pozn. red.) úřadu v Brazílii, jakékoliv dosavadní anihilizující akce se budou zdát mírné. Tvrdí, že klimatické zhroucení je bajkou vynalezenou „globalizačním spiknutím“ a hodlá odstoupit od pařížské dohody, zrušit ministerstvo zemědělství a životního prostředí, učinit „hovězí“ parlamentní frakci (zastupující vražedný a ničivý rančerský průmysl) zodpovědnou za zemědělství, znovu otevřít Amazonský prales byznysu a zrušit téměř všechny ochranářské aktivity v oblasti životního prostředí a domorodých obyvatel.
S výjimkou Kostariky nemá žádná z vlád politiku potřebnou k tomu, aby zabránila globálnímu oteplení o 2°C, natož pak o 1,5°C. Většina z nich, podobně jako Spojené království, Německo, USA a Austrálie, nás tlačí do propasti. Co tedy máme dělat, když se naši představitelé kvůli vlastnímu zisku vykašlali na veřejnou službu?
Hnutí Extinction Rebellion, které autor sám podporuje, se pod heslem „Naděje umírá, akce začíná“ věnuje rozvratné, nenásilné neposlušnosti protestující proti ekologickému kolapsu. Tři hrdinové z Preston New Road byli v Británii uvězněni za to, že se nedávno postavili proti frakování. Jejich hrozivé rozsudky (na 16, resp. 15 měsíců, pozn. red.) byly sice právě zrušeny, ale pravděpodobně jsou jen prvními ze stovek dalších. Naším úmyslem je změnit toto národní hnutí na mezinárodní.
Je nezbytné motivovat a mobilizovat lidi, aby se připojili k existenciálnímu boji, protože mezi lidmi je zřejmý veřejný a občanský smysl, který vládám naprosto chybí. To, že musíme podnikat takové drastické kroky k obraně společného zájmu, ukazuje, jak moc zle na tom jsme.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.