USA se ocitají na začátku dlouhodobého a riskantního konfliktu mezi USA a Čínou. Jak se mu vyhnout?
Martin Wolf píše pro Financial Times (vydání 31/10 /2018) o tom, že konfrontační tón Washingtonu může vést ke střetu supervelmocí, ze kterého zamrazí celý svět.
Wolf se domnívá, že nejdůležitější událostí roku 2018 byl projev amerického viceprezident Mika Pence o americko-čínských vztazích. Ten projev totiž ukázal, že USA zamýšlí konfrontovat rostoucí Čínu ve všech oblastech: kvůli tomu, že se „vměšuje“ do americké politiky, kvůli obchodní a investiční politice, kvůli údajné krádeži duševního vlastnictví a plánům pro průmyslový rozvoj, kvůli kybernetickým útokům, kvůli bezpečnosti, kvůli „dluhové diplomacii“, a „kultuře cenzury.“ Cílem je prý „resetovat“ ekonomický a strategický vztah s Čínou a konečně znovu postavit USA na první místo.
Bývalý australský premiér Kevin Rudd popírá, že bychom byli na začátku nové studené války. Ano, nejde o identický konflikt jako mezi USA a Sovětským svazem, píše Wolf. Napětí mezi USA a Čínou může být mnohem horší, než byla tzv. studená válka. Ta studená skutečně zůstala, byla omezená na ideologie a bezpečnost.
Jenže konflikt mezi USA a Čínou může napáchat obrovské škody pro světovou prosperitu. A to především proto, zdůrazňuje Wolf, že obě země jsou tak silně propojeny. Strategická rivalita může být pěkně „horká“ třeba v případě Severní Koreje, Tchaj-wanu či Jihočínského moře.
I studená válka byla chvílemi pěkně horká, stačí vzpomenout na kubánskou krizi. Strategický konflikt, pokračuje Wolf, mezi oběma zeměmi, vypadá bohužel jako hluboký a trvající. Pence přímo řekl, že USA „nepovolí“, dokud se jim od Číny nedostane spravedlnosti, reciprocity a respektu pro americkou suverenitu. A kdo posoudí, kdy bude tohoto blaženého stavu dosaženo, ptá se Wolf. No, samozřejmě USA. A kdy asi tak usoudí, že cíle bylo dosaženo?
Vzhledem k manicheismu amerického myšlení, píše tvrdě Wolf, by to musel být kolaps Číny. A pozor, varuje Wolf dále, toto znechucení z čínského směřování není omezeno na pravici. I lidé z Obamovy administrativy tvrdili, že „vtahování Číny“ selhalo a že se Čína nechová tak, jak USA doufaly.
Takže, jsme na začátku dlouhodobého konfliktu mezi USA a Čínou. USA říkají, že chtějí Čínu transformovat. Čína se bojí, že USA chtějí zastavit její vzestup. Realisté v oblasti mezinárodních vztahů řeknou, že konflikt není žádné překvapení. Ve světě politiky velmocí je takový boj o dominanci nevyhnutelný. Wolf přitom cituje Johna Mearsheimera z Chicagské univerzity či Grahama Allisona z Harvardu.
Možná to jsou „realistické“ předpovědi, jenže „realistický“ přístup může být i dost šílený, tvrdí Wolf. První světová válka snad byla nevyhnutelná, ale kdo si asi tak může myslet, že to byl dobrý nápad?
USA mají dost dobrých důvodů, aby se konfliktu s otevřeným koncem vyhnuly. Jedním z nich je, píše Wolf, že Čína není skutečný ideologický rival. Zosobňuje autokracii, kterou Trump tak obdivuje. Další důvod je, že konflikt by byl strašně drahý, i kdyby se podařilo vyhnout se válce. Dá se takový konflikt racionálně vzít v úvahu? Trumpova destruktivní obchodní politika vzbuzuje pochyby podobně jako jeho útoky na americké spojence. USA ale musejí uznat silné stránky Číny: velikost populace, dynamickou ekonomiku a význam jejího trhu pro další země. Ano má i slabosti. Ale představa, že Čína se prostě vzdá, nebo někam zmizí jako Sovětský svaz, je absurdní.
Jak tedy rivalitu zvládat? Wolf navrhuje pět principů, jak si s tím poradit.
Zaprvé, uznat, že Čína „není naše“, abychom ji předělávali. Patří Číňanům a nikomu jinému. Zadruhé, uznat, že čínská politická organizace se od naší liší, a to zřejmě navždy. Dnes ovšem, trefuje se Wolf do vlastních řad, spíše vidíme, že řada západních zemí se začíná víc podobat Číně než naopak. Zatřetí, zaměřit se na přesné a měřitelné chování, které má vliv na ostatní a dělat to konzistentně a principiálně. Nesnažit se zadržet čínský rozvoj. To je prostě špatně. Když chceme, aby Čína dodržovala pravidla, co takhle, abychom to dělali sami? A když chceme, aby Čína uznávala ochranu duševního vlastnictví, proč nepřiznat, že je nadměrná a příliš zatěžující? A když hovoříme o lidských právech, co takhle přiznat naši vlastní vinu? Číňané dobře poznají pokrytectví.
Začtvrté, pokračuje Wolf, Čína je rival, ale v něčem je také zásadní partner. Udržet stabilitu světové ekonomiky a zvládnout klimatickou změnu bez spolupráce s Čínou není možné. Vztah nemůže být jen o strategické rivalitě. Je nutné vyrovnávat čínskou moc, kde to bude nutné, ale spolupracovat tam, kde je to klíčové.
Zapáté, uznávat hodnotu spojenectví. To je otázka důvěry. Jestliže chtějí USA od ostatních zemí, aby odolávaly Číně, pak musí být vnímány jako spolehlivý partner. A to za Trumpa nejsou.
A nakonec je potřeba věřit našim hodnotám svobody a demokracie. Je to vytváření idejí, na čem závisíme, ne na ochraně těch starých. Je potřeba být otevřeni největším talentům z celého světa. Když je západní země ztratí, ztrácí budoucnost. Naším nepřítelem není Čína, píše hlavní komentátor Financial Times. Jak řekl největší americký prezident 20. století – jediná věc, které se musíme bát, je sám strach.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.