Deset nejdůležitějších zahraničních událostí a trendů roku 2016

To nejdůležitější ze zahraničních událostí a trendů uplynulého roku 2016  od zvolení Donalda Trumpa až k událostem na africkém kontinentu shrnula Veronika Sušová-Salminen.

1. Trump prezidentem

Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA mnohé překvapilo, i když potvrdilo vstup do populistického politického cyklu přímo v centru současného globálního systému. Miliardář Trump porazil Hillary Clintonovou, která se pohybovala ve vysokých patrech americké politiky přes třicet let. Trumpova kampaň byla rétoricky anti-establishmentová a přitáhla podporu protestně laděných voličů. Celou volební kampaň doprovázela polarizace veřejného mínění.

Mnozí spoléhají na Trumpův pragmatismus a ochotu jít nevyšlapanými cestičkami hlavně ve vztahu k Rusku. Prezident Obama opustí Bílý dům v lednu uprostřed jedné z nejtěžších americko-ruských krizí vzájemných vztahů. Jejími hlavními příčinami (kromě dlouhodobě rozdílných názorů a zájmů obou zemí) se stala Ukrajina a její jednostranné směřování na Západ, včetně možnosti členství NATO, a dále Sýrie, kde se Rusko bezprostředně vojensky zapojilo do konfliktu na straně Bašara Assada.

Trump také opakovaně naznačil, že USA budou požadovat větší odpovědnost Evropanů v NATO. USA podle Trumpova předvolebního poselství nebudou nést většinu bezpečnostních výdajů aliance jen na svých bedrech. Pro EU tu vzniká možnost konečně přistoupit k vytvoření vlastní bezpečnostní architektury nezávislé na zámořských USA. Pokud toho budou Evropané schopni skutečně využít, je druhá otázka.

Vrásky na čele zatím může dělat Trumpův postoj ke stále významnější Číně, která v poslední době posilovala svoje vazby s Ruskem, zatlačeným pod sankčním režimem západních zemí. Vliv Číny celosvětově narůstá, podobně jako její vojenská síla a projekce moci nyní hlavně v oblasti Jihočínského moře. To z ní dělá potenciálně hlavního vyzyvatele americké hegemonie. Zatím se dá mluvit o tom, že na obzoru může být americko-čínská obchodní válka.

2. Čína a její role

Čínská ekonomika procházela během roku 2016 finanční krizí hlavně v bankovním sektoru, která doprovodila zpomalující hospodářský výkon země. S růstem HDP kolem 6,9 % je čínské hospodářství v nejhorší kondici za poslední čtvrtstoletí. Zhoršení situace v bankovním sektoru země by podle názory některých odborníků představovalo velký risk pro celou globální ekonomiku. Jiný odborníci upozorňují, že velký podíl státu ve finančním systému Číny, bude schopen zabránit dalšímu šíření krize za hranice.

Role Číny byla během celého roku 2016 patrná v sousedních regionech Eurasie. V roce 2016 dostala konkrétnější podobu dlouho vyjednávaná posílená spolupráce mezi Čínou a Ruskem, která se týká hlavně investičních pobídek, obchodu (nejen se zbraněmi) a také strategické spolupráce v oblasti střední Asie, v Asii v rámci uskupení Šanghajské organizace spolupráce a výstavby infrastruktury Nové hedvábné stezky. Moskva si zachovávala odstup od čínské politiky v Jihočínském moři (podobně jako si Peking zachoval odstup v otázce Krymu) a Peking spolu s Moskvou se snaží udržet ve funkční podobě seskupení BRICS.

V oblasti Jihočínského moře se vede tichý konflikt o čínskou námořní hegemonii v této oblasti. Spor se týká několika ostrůvků v Jihočínském moři, na které vznášejí nárok vedle Číny, Vietnam, Filipíny, Tchaj-wan, Malajsie a Brunej. USA do konfliktu opakovaně zasahuje vojenskou přítomností, která argumentuje ochranou svobody navigace. Ostrůvky v Jihočínské moři nejsou zajímavé jen strategicky, ale také z hlediska významných přírodních zdrojů.

3. Indie, Čína a (nejen) BRICS

Ne příliš dobré vztahy jsou mezi Indii a Čínou, což se nepřímo a přes snahy zachovat v rámci spolku dekorum promítalo také do fungování skupiny BRICS. V případě regionální spolupráce ve sdíleném sousedství byla už situace o něco horší, i když obě země nepřekračují hranice omezené, „přátelské“  konfrontace.  Jedním z bodů napětí je čínský postoj k Pákistánu, který Indii dráždí vzhledem k velmi dramatickým vztahům obou sousedů prakticky od vzniku obou států v roce 1947. Dalším je nepochybně čínská politika v Jihočínském moři, nároky Indie na roli regionálního hegemona v oblasti, kde působí také Čína, a nevyřešené hranice mezi oběma zeměmi.  Indie je ostře proti členství Číny v Jihoasijské asociaci pro regionální spolupráci, kde spolu s Bhútánem stojí proti většině, která členství Číny v této regionální organizaci podporuje. Poslední summit seskupení v listopadu 2016 byl kvůli neshodám a indickému odmítnutí účasti zrušen. Za zmínku stojí také indická nespokojenost s ruským rozhodnutím provést během roku 2016 společná vojenské cvičení s Pákistánem, které poněkud zastínilo relativně dobré (především hospodářské) vztahy mezi oběma zeměmi.

4. Pokus o převrat v Turecku

Červencový pokus o vojenský puč v Turecku přinesl velké změny v zahraničním postavení Turecka a také doma. Prezident Erdogan po potlačení pokusu o vojenský puč provedl další konsolidaci svojí moci a čistky ve státním aparátu, které upevnily postavení jeho strany a stoupenců. Důsledky puče zhoršily vztahy USA a Turecka (které požaduje vydání Erdoganova oponenta Gülena jako údajného strůjce puče americkou vládou), k ochlazení došlo také ve vztazích mezi Tureckem a EU. Potřeba Turecka jako strategicky významného člena NATO a uzavřený dohoda s EU o omezení migrace do EU přes Turecko nicméně omezují západní reakce na turecké počínání. Turecko čelí vnitropoliticky ožehavé kurdské otázce a během celého roku 2016 v zemi došlo k řadě teroristických útoků, které ke stabilitě nepřispívají.

5. Obrat na ose Ankara – Moskva

Ankara nezávisle na pokusu o puč přistoupila k taktickému usmíření s Moskvou a také s Izraelem. K oběma krokům prezidenta Erdogana donutila fakticky patová situace jeho zahraniční politiky. Bezprecedentní ochlazení vztahů s Ruskem nastalo v listopadu 2015 díky sestřelení vojenského letadla armády RF tureckým letectvem. Rusko reagovalo nejen zostřenou rétorikou ale také zavedením řady omezením pro turecké firmy v Rusku, pro ruský turismus do Turecka a také pro dovoz tureckých zemědělských produktů. Po Erdoganově omluvném dopise Turecko a Rusko začaly koordinoval svoje kroky v rámci syrského konfliktu, i když v něm obě strany zastávají odlišné pozice a mají také odlišné zájmy. Strategicky významný je podpis a ratifikace dohod o výstavbě ruského plynovodu Turecký potok. Ten může potenciálně obejít problematickou Ukrajinu a posílit geoekonomickou roli Turecka jako energetického hubu ve vztahu k Evropě. V prosinci 2016 dospělo Rusko, Turecko a Írán k první dohodě o společném postupu v řešení syrského konfliktu, a to na pozadí atentátu na ruského velvyslance v Ankaře A. Karlova. Záhy poté se všechny tři země dohodly na utvoření příměří v Sýrii, které začalo formálně platit od 30. prosince 2016. V souvislosti s tímto vývojem je dobré si všimnout významu středoasijského Kazachstánu. Jeho prezident Nazarbajev stál za diplomatickým zprostředkováním naladění vztahů mezi Tureckem a Ruskem a Astana je mezi kandidáty na hostitelství mírového summitu o Sýrii, na kterém se Teherán, Moskva a Ankara dohodly.

6. Válka v Sýrii pokračovala i v roce 2016

Rok 2016 neskončil krvavý konflikt v Sýrii, který pokračoval pátým rokem a do kterého od září 2015 vstoupila také Rusku s podporou dalšího regionálního spojence Íránu. Do konfliktu zasahují mimo Ruska a Íránu také USA a jejich koalice spojenců, Turecko, Saudská Arábie a další. Po celý rok hledali diplomaté USA a Ruska neúspěšně kompromis, který se týkal na prvním místě politické budoucnosti současného prezidenta Sýrie a jeho režimu. Na podzim začala operace dobytí klíčového města Aleppo na severozápadě Sýrie. Jeho získání znamená strategickou výhodu pro oficiální Damašek. S dobytím Aleppa vládními vojsky za podpory Ruska a Íránu nicméně válka v Sýrii neskončí. Syrský konflikt je součástí celkové destabilizace regionu Blízkého východu a severní Afriky po arabském jaru v roce 2011 a po intervenční politice USA (invaze do Iráku). Syrská válka na druhou stranu zastínila probíhající jemenský konflikt na Arabském poloostrově, do kterého zasahují také vnější hráči v čele s Saudskou Arábii.

7. Dohoda OPECu a dalších producentů ropy o snížení těžby

Nízké ceny ropy na světových trzích nakonec v listopadu 2016 donutily organizaci OPEC a další producenty ropy k dohodě o snížení těžby ropy. Přes skeptické odhady se podařilo nakonec naleznout dohodu mezi Saudskou Arábii, Íránem a Irákem, zatímco také Rusko, které není členem organizace, nakonec souhlasilo s omezením těžby. OPEC podle dohody od ledna sníží těžbu o 1,2 miliony barelů denně. Cena ropy typu Brent se krátce po oznámení nalezení dohody pohybovala na 54 dolarech. Roční nárůst ceny ropy činil pak asi 40 %. Bezprostřední nárůst ceny trhy zaznamenaly hned po ohlášení dohody, a to o asi deset procent. To, jestli bude dohoda fungovat, bude podle pozorovatelů záviset na tom, zda ji budou všichni dodržovat.

8. Konec „růžové vlny“ v Latinské Americe

Brazilské opozici se podařilo pomocí odvolacího řízení (impeachementu) zbavit úřadu prezidentku země Dilmu Rousseffovou, která reprezentovala levicově-progresivní Dělnickou stranu. Strana Rousseffové prováděla v zemi v posledních deseti letech reformy spojené s přerozdělováním zdrojů s důrazem na boj s chudobou a investice do veřejného sektoru. Nepodařilo se ji změnit systémové nastavení země – především závislost na vnějších hospodářských konjukturách – a také vnitřní problémy jako je korupce.  Nucený odchod Rousseffové, prezidentské volby v Argentině v roce 2015, pokračující politická a hospodářská krize ve Venezuele a také symbolicky smrt Fidela Castra v listopadu 2016 pomalu končí tzv. růžovou vlnu na kontinentě. Opozice obvinila prezidentku z porušení rozpočtových zákonů uprostřed probíhající hospodářské krize v Brazilií. Rousseffovou nahradil pravicově orientovaný politik Michel Temer s „protikrizovým“ hospodářským programem škrtů a také užší spolupráce s USA. K historickému kroku došlo na západní polokouli při Obamově cestě na Kubu, která se uskutečnila v březnu 2016.

9. Hlavní události v Africe

Afrika a její politický vývoj stojí dlouhodobě mimo zájem západních, a ještě více českých médii. Jihoafrická politika zažila v roce 2016 poměrně neklidné období, které ohrožuje pozici dosavadního prezidenta Jacoba Zumy a stojí také za menší aktivitou v zahraniční politice, včetně spolupráce v rámci seskupení BRICS. Jižní Afrika je snad nejstabilnější politický systém kontinentu, ale nepředstavuje ho jako celek. Ani v roce 2016 se Afrika nezbavila chronických občanských konfliktů, které ji pronásledují nejméně od poloviny 20. století. Jeden z nich se znovu rozhořel navzdory příměří v Jižním Súdánu a další probíhá v súdánských horách Nuba. Na severu Nigérie terorizovala místní obyvatele islamistická skupina Boko Haram, aby pak severosúdánský region ohrozil hlad a pandemie nemocí.  Islamistické skupiny působí nejenom v Nigérii, ale podle posledního vývoje také v Somálsku na severovýchodě Afriky. Ve všech případech využívají tito extrémisté slabé státy v regionu. V Demokratické republice Kongo ve středu kontinentu režim přesluhujícího prezidenta Josepha Kabila střílel do protestujících a po prosincových volbách se v západoafrické Gambii možná schyluje k občanskému konfliktu. Dosavadní prezident Y. Jammeh odmítl uznat volební porážku. K významným trendům, který rok 2016 jenom potvrdil, je rostoucí přítomnost Číny na černém kontinentě, a to nejen díky velkým investicím (jen v letech 2000 až 2013 byl závazek Číny 90 miliard dolarů) do tamní infrastruktury, rozvoje a také těžby nerostných surovin, ale dnes už také díky čínské pracovní migraci. Podle různých ale velmi nepřesných odhadů žije dnes v Africe něco mezi 250 tisící až 2 miliony čínských migrantů.

10. Brexit a krize EU

Lidové hlasování o britském členství v Evropské unii skončilo většinovou podporou tak zvaného Brexitu. Výsledky tohoto referenda podtrhly pokračující krizi evropského integračního projektu, který spustila globální hospodářská krize v roce 2008 s jejími nerovnoměrnými důsledky v různých částech EU. Brexit se zatím bezprostředně projevil hospodářsky poklesem britské libry, ale z delšího časového hlediska hrozí rozpadem Británie. Skotsko opustit EU odmítá a Brexit tak posílil už existující rozpory mezi Londýnem a Edinburghem. Rozpory v EU se nicméně týkají také odlišných názorů na řešení migrační otázky mezi starými a bohatšími členy v čele s Německem, a především skupinou V4 na hospodářském a politickém okraji EU. Krizové jsou také vztahy mezi Evropskou unii a Ruskem, které jednotu EU neposilují a mají nerovnoměrné hospodářské a bezpečnostní dopady. Ratifikaci asociační dohody EU a Ukrajinou zkomplikovalo referendum v Nizozemí, zatímco EU je stále více rozpačitější z pomalého postupu reforem na Ukrajině. Naposledy EU odložila slibované zrušení víz pro ukrajinské občany s biometrickými pasy na duben 2017.  Země na rovné podmínky při cestování do EU čeká dvanáct let.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.