Moderní válka nám vlastně ukazuje, že nejsilnější armády na světě neustále prohrávají se svými slabšími protivníky.
Konflikty se mění, ale západní armády i vlády jsou usazené v minulosti. Snižují tím svou schopnost zvítězit, píše pro Asia Times David Isenberg.
V USA se o americké armádě hovoří jako o té nejlépe vycvičení, nejlépe vybavené, nejvíce smrtící, prostě jako o největší síle všech dob. Jenže historie po roce 1945 hovoří jinak.
Je tu nepříjemný pat u Koreje, ponižující stažení z Vietnamu, Somálska, Afghánistánu a Iráku. Vše má neblahé dopady na americkou politiku, zájmy a reputaci. Tyto katastrofy nebyly vykompenzovány úspěchy v podobě Grenady a Panamy, či částečnými vítězstvími jako bylo osvobození Kuvajtu, tvrdí Isenberg.
Detailní zpráva amerického velitelství zvláštních operací dospělo k závěru, že poslední století amerických zahraničních konfliktů zahrnuje 9 ztrát, 43 patů a 12 výher.
USA už dávno neumí vyhrávat války, tvrdí Isenberg.
To má dopad na celý Západ. Ani on totiž už neumí vyhrávat války. Moderní válka nám vlastně ukazuje, že nejsilnější armády na světě neustále prohrávají se svými slabšími protivníky.
Isenberg cituje Seana McFatea, který je „enfant terrible“ v oblasti mezinárodní bezpečnosti. Je profesorem strategie na Národní univerzitě obrany, pracoval v Atlantické radě i dalších organizacích. Je také bývalým důstojníkem americké armády, má zkušenosti s jednáním s africkými vojenskými vůdci, s prací na Sahaře i se zbraňovými dohodami ve východní Evropě.
McFate tvrdí, že Západ prohrává, protože trpí strategickou atrofií. Stále bojuje konvenční války, ale dnes existují jiné formy, nepřátelé se posunuli jinam. Západ se vrací k fantaziím minulých válek a selhává. Neumí vyhrávat ty zmatené, nekonečné. Experti si vymýšlejí války robotů a vzdušné a námořní bitvy proti Číně, které se podobají 2. světové válce, jen s lepší technologií.
Systém, kdy národní stát měl monopol na násilí, je pryč. A s tím i jasné linie konvenční války. McFate tvrdí, že se objevují stará nepřátelství: geografická, kulturní i náboženská. Západ se chová neefektivně. Například v konfliktu mezi sunnity a šíity vše selhává: od vyjednávání, po intervence mocností až po „budování národa“ a získáváním srdcí a myslí. Nic nefunguje.
McFate tuto situaci charakterizovanou jiným než státním násilím a dlouhodobými globalizovanými konflikty vidí jako „trvalý chaos“.
Svět se nezhroutí do anarchie, říká McFate, ale systém založený na pravidlech se rozpadá a bude nahrazen něčím více organickým a divokým. Chaos zachvátil Blízký východ i Afriku, velké části Asie a Latinské Ameriky a už se dostává do Evropy. Brzy bude v Severní Americe.
McFate říká, že v USA není strategické vůdcovství, na školách se to neučí. Není žádný strategický program. McFate si také myslí, že jaderné zbraně se dočkají svého užití. Jaderné zbraně budou vnímány něco jako velké bomby, omezená jaderná válka se stane možností. Třeba v případě Indie a Pákistánu.
Dále také navrhuje zahraniční legie, přitom se opírá o francouzský model. Globálně rekrutované síly, které spadají pod národní vedení. Tím by legie nahradily soukromé „kontraktory“ a všechny problémy s nimi spojené. Loajalita by byla zaručena tím, že by bylo nabídnuto americké občanství. Američané nemají rádi, když se jim vojáci vracejí domů mrtví, ale když to nejsou regulérní vojenské síly, je to jiné, tvrdí také McFate.
Západní veřejnost války nechápe, Hlavní vinu nese Hollywood a science fiction autoři, protože líčí válku jako bitvu o Midway, jen mezi planetami. Hlavní budoucí bitevní pole je ovšem kybernetická válka. Jenže nejde o špionáž, propagandu či sabotáž.
Jde prý o tzv. „ostrou sílu.“ Zde je podle McFatea Rusko mistrem v „dezinformační válce“, má velký politický efekt, protože dovede otevírat propasti v rámci západní veřejnosti. Hlavní sílou kybernetiky je propaganda. McFate tvrdí, že zastupitelské demokracie jsou k tomu náchylné. Rusko určitě ovlivnilo americké volby, Brexit i další evropské volby.
Úder podle McFatea má být použít americkou „soft power“, ne ve formě nějakých letáků, ale prezentace amerických šou jako Pobřežní hlídka. Je také nutné zesměšňovat a delegitimizovat zahraniční oponenty, Putin je na to prý ideální, podobně jako Kim Čong-un.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.