Jan Vosáhlo komentuje současnou rozpočtovou politiku České republiky s ohledem na mantru přebytku a na už patrné hospodářské zpomalení.
V prosinci minulého roku – při schvalování státního rozpočtu na letošní rok – jsme byli svědky opravdového jiskření myslí. Kolik jen rad zaznělo od opozice, ale i z jiných stran – a také od některých ekonomických expertů – o tom, jak je nutno v letech prosperity připravovat státní rozpočet přebytkový a šetřit tak na roky, kdy nebude úplně dobře.
Je to zvláštní. Jako by všem těmto hlasatelům jediné pravdy unikalo, že celá soustava veřejných financí je již od roku 2016 v přebytku. V roce 2016 byl přebytek 34 mld, o rok později byl 78 mld a v roce 2018 pravděpodobně bude přebytek obdobný, tj. kolem 70 mld Kč (státní rozpočet necelé 3 mld, veřejné zdravotní pojištění minimálně 20 mld a nesporně i rozpočty samosprávy budou v nemalém přebytku).
K tomu si uveďme i tempa růstu HDP – v roce 2016 je to 2,5 %, v roce 2017 pak 4,4 % a v uplynulém roce kolem 2,5 %.
Jak se potom vyrovnat s tvrzením, že v době prosperity a vyššího růstu se nevytváří přebytky rozpočtu. Lze to totiž tvrdit pouze účelově. Ono se totiž rádo zapomíná, že právě rozpočty samospráv jsou dotovány ze státního rozpočtu a stejně tak i veřejné zdravotní pojištění, které i přes stesky nemocnic na nedostatek financování, vykazuje za minulý rok, stejně jako za předchozí roky, vzestup rezerv na účtech zdravotních pojišťoven. Rezervy zde sice ještě nedosahují úrovně roku 2008, ale za minulý rok bude jejich vzestup činit kolem 20 mld.
Ve světle těchto čísel proto tvrzení o tom, že se v letech hospodářského růstu netvoří rezervy, že není soustava rozpočtů přebytková, prostě nemůže obstát.
Lze snad pochopit, že někdo vidí jenom státní rozpočet, ale proč potom nevidí, co se ve státním rozpočtu stalo v minulých letech, kde se soustavně zvyšuje podíl samospráv na celostátních daních. Konkrétně např. v minulém roce vzrostl podíl samospráv na celostátní DPH o 2,8 bodu, což konkrétně znamená, že – jde přibližně o 9 mld – tyto peníze se ze státního rozpočtu přesunuly do rozpočtů samospráv a o tyto peníze byly příjmy státního rozpočtu nižší.
Tato změna není samoúčelná – na samosprávy se přesouvá i část agendy státu, a především se tam přesouvá – což je dnes jedno z ohnisek sporů mezi centrem a regiony – péče o silnice nižších tříd. Regiony přitom mají – jak jinak – pocit, že je to málo.
A tak zde máme zajímavý jev – problém státního rozpočtu, který tenduje ke schodku, resp. je plánován se schodkem a přebytkové rozpočty regionů a obcí. Možná to není špatná situace, pokud to budeme chápat tak, že se stále ještě hledá optimum vztahu mezi rozpočty obcí a státu.
V této souvislosti jde však ještě o jinou úvahu. Jsou signály, že doba vyššího hospodářského růstu končí, že ekonomika zpomaluje. Jak hluboké bude toto zpomalení – to je zatím neznámá. Nemusí to být jen několik desetin procenta, jak se dosud uvažuje, což národohospodářsky v podstatě nemá větší význam. Možná stačí se podívat jen na poslední čísla – především maloobchodní obrat. I při relativně velkém růstu příjmů obyvatelstva je v minulém roce reálný vzestup jen kolem 2,5 % oproti minulému roku. To není mnoho, byl-li růst soukromé spotřeby jedním z nositelů růstu HDP v minulých letech.
Máme-li před sebou etapu pomalejšího růstu HDP, pak jaká by měla být hospodářská politika. Dál pracovat na tom, aby i státní rozpočet byl přebytkový? Nebo se budeme věnovat tomu, abychom se dokázali vyrovnat se zpomalením tempa růstu a – nikoli zpřísníme, jak mnozí vyzývají – ale zvolníme restriktivní politiku.
Postřehli ti, co chtějí další restrikce, změnu, která je patrná v ekonomice? Nebo jen dogmaticky chtějí restrikci, ať to stojí, co to stojí? Zapomněli jsme už na roky 2012–2013, kdy restrikcí vyhlášenou známým nejlepším ministrem financí došlo ke zpomalení a dokonce poklesu HDP? Bylo to doprovázeno i restrikcí platů např. hasičů či bezpečnostních sborů, které se teprve po několika letech dostaly na původní úroveň.
Myslím, že se situace v ekonomice mění a nemělo by nás ukolébat tvrzení některých analytiků, že se vlastně nic neděje – jen prý budeme pomaleji bohatnout. Kéž by tomu tak bylo. Ono možná stačí se podívat na taková data, jako je objem hypoték – na konci minulého roku dosáhly 1250 mld a celkové úvěry domácností 1650 mld. Naproti tomu zůstatek na účtech obyvatelstva – tedy vklady – dosahovaly ve stejném období 2610 mld. Zatím je všechno, pokud jde o globální čísla v pořádku a doufejme jen, že se to podaří i nadále udržovat v těchto relacích. Ale problém je jen v tom, že jsou to zprůměrovaná data a ta nevypovídají nic o tom, jak se žije v některých regionech, v některých rodinách atd. Prostě v některých rodinách peníze jsou a v jiných jsou taky, ale jen jako dluhy.
Když totiž začneme hovořit o restrikcích, nebo to nazvěme úspory či škrty v rozpočtu – a ty budou pro příští rok již nevyhnutelné, pokud budeme i nadále sledovat politiku snižování schodku státního rozpočtu, pak se dostaneme k rozhodování o tom, kde ušetřit.
Nejsnazší – a taky nejpopulárnější – je snížení počtu státních zaměstnanců. Je pravdou, že je část neobsazených funkčních míst a že se peníze přidělené na tato místa využívají nakonec k zvyšování příplatků či odměn pro zbývající zaměstnance. Je to cesta, jak některé specialisty zaplatit, je to však taky cesta, jak někdy zohlednit složitost některé práce, které všeobecné tabulky pro zařazení do jednotlivých kategorií nemohou nikdy brát v úvahu.
Touto cestou – škrtem neobsazených míst – se bezpochyby vláda vydá. Bude to populární a veřejnost to jistě bude přijímat s podporou. Je to však rozhodnutí administrativní, kdy nemizí agenda – my bychom potřebovali, aby také tato agenda se zmenšovala a nevytvářely se stálé nové a nové požadavky na úřadování.
Jenomže, neměli bychom se podívat také na to, zda nám nevzniká velký počet státních zaměstnanců také některými opatřeními nových zákonů. Máme zde růst počtu zaměstnanců nejrůznějších auditních orgánů, které kontrolují dotace EU, je tu také vliv GDPR, potřebujeme další zaměstnance na regulační úřady atd. Ne vždy je růst počtu zaměstnanců jen libovůle vedoucích úřadů.
Podívejme se třeba na státní rozpočet pro letošní rok. Počet zaměstnanců placených z rozpočtu se zvyšuje o 16 tisíc. Aby bylo jasno – nejde přímo o zaměstnance státu, ale především o pedagogická místa (15 tis. míst), na která státní rozpočet poskytuje peníze příslušným školám. Je to především vliv školské reformy (inkluze) – bezmála polovina přírůstku, a další rozšířená výuka v mateřských školách atd. A jen asi o 1000 osob se zvyšuje početní stav ozbrojených složek.
Můžeme si ukázat i další vlivy. Dnes je aktuální problém veterinárních nákaz. Roste počet jatek a na každých jatkách musí být přítomen zaměstnanec státní veterinární služby. Omezit tento dozor, abychom ušetřili atd.?
Možná, že nás realita ekonomiky, resp. vývoj pozice státního rozpočtu v příštím roce přivede k revizi některých slibů. Je tu např. slib 150 % průměrného platu ve školství vůči průměrnému platu v ekonomice do roku 2021. Je to reálné? Domnívám se, že nikoli. Proč právě školství má mít takové parametry? Proč ne třeba kultura, nebo zaměstnanci ve správě sociálního pojištění atd?
Není málo těch, kteří namítají, že ve školství jsou dlouhé prázdniny a další dny volna v průběhu školního roku, takže možná jsou to až tři měsíce volna, kdy některé rodiny těžce shání hlídače pro své malé děti, nemluvě např. o matkách samoživitelkách. Možná, že takové podmínky by mohl třeba zaměstnanec správy sociálního pojištění, úřadu práce, či sestra ve státní nemocnici apod. jen závidět, protože právě oni se s tím musí nějak vyrovnat.
Nejde mi o to zaměstnancům školství sebrat jejich platy. Spíše bych varoval před tím dávat takové sliby, které je snadné vyslovit a pak se může ukázat, že je nelze naplnit, bez toho, že bychom jinde vytvořili další disproporce.
A také o tom, že v příštích měsících si stále více bude muset hospodářská politika vybrat. Zda kráčet cestou restrikcí, navrhovat dále snížit daně, abychom měli jistotu – čeho vlastně – vyššího růstu či rozpočtového deficitu? Nebo hledat nástroje, jak zmírnit očekávaný dopad ochlazení ekonomického růstu. A to se rozhodně neobejde bez větší míry solidarity a pochopení u všech stran.
Naše země potřebuje investovat – nejen do lidí a jejich platů. Potřebujeme reálné investice a na ty bychom se mohli i zadlužit – bude se to však hlasatelům rozpočtových přebytků líbit? Prostě příští měsíce budou rozhodně zajímavé. Bude dobré sledovat s čím novým, s jakými konkrétními nápady tito kritici přijdou. Ale možná je to jen naivní představa, že by se něco takového mohlo stát.