Veronika Sušová-Salminen se ohlédla za dějinami vztahů mezi USA a Latinskou Amerikou ve 20. století. Proč máme důvod se obávat nejen o Venezuelu?
Spojené státy o sobě vyprávějí poměrně přitažlivý příběh, který mnozí nekriticky přejímají. Má to být země, která je nejenom sama o sobě „říší svobody“, ale svoje liberální hodnoty chce a šíří dále do světa. Mnozí tak dokonce podléhají dojmu, že se nejedná o velmoc a že příběh sám o sobě je pravdou, nikoliv mýtem a součástí „měkké síly“ USA.
Jistě, že postkoloniální kontext, ze kterého Spojené státy samy vznikly, ze země dělá velmoc se zvláštními rysy. Ovšem západní dědictví, které Spojené státy utvářelo, se podepsalo na americkém vidění světa i na roli USA v něm. Je tak jistým paradoxem, že země, která vznikla jako antikoloniální projekt, který se postavil proti britské imperiální nadvládě, se sama stala svého druhu impériem a velmocí, které není cizí velmocenská svévole, užití fyzické moci a ohýbání či přímo porušování mezinárodního práva. Latinská Amerika je černým svědomím Spojených států, obrácenou stranou příběhu, kterému až moc lidí ve střední Evropě uvěřilo. V obecném smyslu zde můžeme formulovat tezi, že Spojené státy ve 20. století v regionu Latinské Ameriky většinou podporovaly či vměšovaly se do tamní politiky a vývoje na straně pravicové reakce, konzervativní oligarchie a armády, a tím v důsledcích bránily demokratizaci regionu. Tedy, americký příběh o službě svobodě a demokracie tu lze úspěšně empiricky popřít.
V případě svého zadního dvorku se Spojené státy mnohem častěji chovaly podle hesla „účel světí prostředky“. Hlavním cílem jejich politiky bylo a) zadržování SSSR v rámci studené války (1945-1989) a b) prosazování a ochrana amerických zájmů v regionu, které byly jak strategické (zadní dvorek garantující americkou velmocenskou pozici), tak konkrétní – ekonomické zájmy amerických korporací a investorů v celém regionu atp. Tento druhý cíl je strategickým evergreenem už od konce 19. století.
Dějiny imperiálního vměšování USA do záležitostí latinskoamerických států jsou delšího data než studená válka, která význam regionu zvýšila. Na začátku 20. století USA například intervenovaly v Mexiku během revoluce v letech 1910 až 1919. Ocitly se v tomto případě poměrně záhy na protirevoluční straně. Známým příkladem za všechny je ovšem Prattův dodatek (1901) kubánské ústavy, který do roku 1934 formálně a zákonně omezoval suverenitu Kuby, dával USA možnosti, jako byla kontrola nad státním rozpočtem ostrova či umožňoval vojenskou intervenci. I po zrušení v roce 1934 dodatek vnášel dost negativní dynamiku do vztahů mezi USA a Kubou.
Zadní dvorek ve studené válce
Po roce 1945 ale Spojené státy vstoupily do nové epochy. Staly se globální velmocí, jedním ze dvou pólů světové politiky doby studené války. To jednak posílilo ideologický rozměr jejich politiky: zdůrazňování svobody a demokracie proti komunismu, polarizace zahraniční politiky, ale také to kladlo nároky na zahraniční politiku právě v Latinské Americe.
Po roce 1945 se Spojené státy staly v podstatě spojencem místních konzervativních sil ve snaze udržet jejich moc (politickou a ekonomickou) v konkrétních zemích Latinské Ameriky. USA zde byly spojenci vojenských junt (Chile, Argentina), dělaly špinavou práci pro svoje vlastní nadnárodní korporace (Guatemala) a podílely se tak na celé řadě sociálních i hospodářských problémů těchto zemí. Podíváme se chronologicky na několik příkladů (nejde o vyčerpávající seznam).
Asi nejznámější brzký příklad je příklad Guatemaly ve střední Americe, zemi, jejíž hospodářství stálo ještě v 50. letech na monokultuře banánů a kde americká korporace United Fruit Company, nynější Chiquita, vlastnila nejen obrovské množství půdy, ale provozovala a vlastnila dokonce místní železnice. USA v Guatemale podpořily vojenský puč proti demokraticky zvolenému prezidentu Jácobu Árbenzovi. Obecný argument zadržování komunismu měl ve skutečnosti v pozadí velmi konkrétní finanční a ekonomické zájmy společnosti UFC s vazbami na tehdejší CIA. Spojené státy Guatemale nepomohly ke svobodě a demokracii, ale k občanské válce táhnoucí se 36 let.
Mezi roky 1957 až 1986 Spojené státy na Haiti tolerovaly anebo přímo podporovaly režimy dvou místních diktátorů: Françoise Duvaliera a jeho nástupce a syna Jeana-Clauda Duvaliera, které doprovázela obecně nesvoboda, represe, korupce a porušování lidských práv. I tady strategický zájem vyhrál nad hodnotami.
Na sousední Kubě byl partnerem Spojených států diktátor Fulgencio Batista, který se podruhé stal prezidentem s podporou armády pomocí puče. Batistův režim bojoval proti komunismu metodami, které porušovaly lidská práva. Zkorumpovaný režim měl také napojení na americký organizovaný zločin. Nic z toho americkou stranu od podpory Batisty neodrazovalo, americký byznys se dokonce na korupčních praktikách úspěšně podílel. Celkový charakter Batistova režimu i dynamika vztahů Batistovy Kuby a USA přispěly ke vzniku kubánské revoluce, která Batistu svrhla v roce 1959.
Americká podpora stála i za vojenským pučem proti poslednímu (ne středovému) levicovému prezidentovi Brazílie ve 20. století Joao Goulartovi v roce 1964. Tím dalším se stal v podstatě až Inácio Lula da Silva. I tady stála za pučem armáda a konzervativní síly, kterým vadila Goulartovala relativně progresivní politika v oblasti daní, gramotnosti, volebního práva a pozemkové reformy.
V roce 1965 Spojené státy vojensky okupovaly Dominikánskou republiku a zasáhly tak do občanské války, která na ostrově vypukla s cílem zabránit vzniku komunistické vlády. Předtím se USA podílely na likvidaci tamějšího diktátora Trujilla, který v Dominikánské republice vládl 30 let. Ovšem jeho nástupce Juan Bosch byl na americký vkus příliš levicový, takže byl svržen vojenským pučem, který znovu podpořily Spojené státy. Tento vývoj vynesl k moci prezidenta a caudilla („vůdce“) Joaquína Balaguera (1966-1978 a 1986-1996), kterému nebyly cizí mocenské nástroje jako státní terorismus, ale zemi k demokracii a svobodě neposunul. Spojené státy znovu upřednostnily strategické zájmy před hodnotami.
V letech 1970 až 1973 Spojené státy aktivně působily na svržení socialistického režimu chilského prezidenta Salvadora Allendeho. Jeho levicová politika nejen ohrožovala zájmy amerického kapitálu, ale opět byla vnímána prizmatem zadržování komunismu. USA podpořily vojenský puč proti demokraticky zvolenému prezidentovi, který vedl hrdina českých antikomunistů Augusto Pinochet. Junta porušovala lidská práva, narušovala demokratické zásady, podílela se a organizovala represe. Její represivní politika vytvořila podmínky pro první neoliberální reformy v hospodářství.
Administrativa prezidenta Jimmyho Cartera (1977-81) považovala za prioritu vztahů s Latinskou Amerikou lidská práva, což vedlo k určité změně přístupu. Rok před jejím nástupem ještě USA podpořily vojenský puč v Argentině, který vedl k nastolení režimu „Národního reorganizačního procesu“, což se mimo jiné rovnalo politice represí, včetně „špinavé války“ a zabíjení civilistů i politických oponentů, například vyhazováním za živa z letadel do oceánu. Pravicově orientovaná junta u moci vydržela do roku 1983.
Intervence a vměšování pokračovaly až do konce studené války, například v Grenadě nebo předtím také v Salvadoru. Nynější americký zvláštní vyslanec pro řešení venezuelské krize Elliot Abrams je přezdíván za „tajemníka špinavých válek“ éry Ronalda Reagana a George Bushe st. – podílel se například na organizování podpory nikaragujských Contras (v podstatě pravicové teroristické skupiny v Nicaragui, které bojovaly proti sandistické vládě).
Politika v Latinské Americe: bezohledné prosazování amerických zájmů
Čím tedy byl americký antikomunismus (zadržování SSSR) v kontextu Latinské Ameriky? Pokud se oprostíme od ideologických vzorečků a od filtru daného měkkou silou USA, tak se jednalo o pragmatické, bezohledné prosazování vlastního strategického cíle. Nic víc a nic míň. Je to příběh, který patří pod kapitolu velmocenské politiky a jako takový by měl být kritizován a hodnocen ve srovnání s jinými, včetně SSSR. USA nevystupovaly jako „liberální“ země či „impérium na pozvání“, ale spíše jako „četník“, konzervátor, spojenec reakčních sil v podobě diktátorů, autoritářů a vojáků. Tato politika se negativně podepsala na celých místních společnostech. Tento příklad by měl budit stejné, ne-li větší obavy jako budí například Rusko.
Pro vztahy mezi USA a tímto regionem byl klíčový rok 1989. S koncem studené války se totiž snížil strategický význam Latinské Ameriky. Konec studené války vytvořil podmínky pro „růžovou vlnu“, zatímco ta bezpochyby reagovala do značné míry na hospodářskou stagnaci a neoliberální ekonomickou politiku. Ovšem nic z toho neznamenalo, že by USA skutečně z této části světa „odešly“ nadobro. Změnil se jen akcent, priority.
Stav po konci studené války je dnes za námi, USA po skončení soupeření se SSSR dosáhly zenitu, aby z něj začaly postupně a neúprosně ustupovat. Velká recese oslabila celý Západ i jeho mocenské centrum – Spojené státy. Zároveň se americké impérium přefouklo ve své globální moci, intenzifikovalo svoje vojenské intervence ve světě, chytilo se do pasti složité blízkovýchodní politiky, a jejich unilateralismus, neochota brát ohled na další velmoci, vedl k nárůstu nedůvěry, narušování mezinárodního práva, zprofanování hlásaných hodnot jako pouhých rukojmí velmocenského zájmu, nástroje k udržení vlastní moci a jejího výkonu nad ostatními. Jistě, že píárová omáčka ohledně „prosazování demokracie“ s koncem studené války posílila tak, že některé dokonce oslepila v duchu „konce dějin“ a triumfu „liberální demokracie“.
Po roce 1989 se měnila i Latinská Amerika. Především její jižní část (jižní Amerika) si během této doby stanovila za cíl zbavit kontinent vnějšího vlivu, uspořádat si svoje vztahy autonomně. Brazílie se ujala role lídra, který měl tento zahraničněpolitický cíl upevnit. S koncem „růžové vlny“ skončila bohužel i tato politika, což už se ukazuje na současné venezuelské krizi.
+++
Globální (ale hlavně asijský) vzestup Číny i strategická opozice Ruska vůči Spojeným státům a jejich politice po skončení studené války proměňují význam Latinské Ameriky, která se tak znovu stává kolbištěm střetů velmocenských zájmů, resp. prostorem pro udržení americké hegemonie. Latinskoamerický zadní dvorek je přitom americkou verzí „postsovětského prostoru“ s tím rozdílem, že pozice USA je zde stále výrazná. K „návratu“ na scénu dochází za pomoci obratu napravo, který je nejsilněji viditelný v Brazílii, ale dotkl se Argentiny, Chile, Paraguaye, Peru a dalších zemí regionu jižní Ameriky, kde byla vlna nejvýraznější. Děje se to i za stále viditelnější přítomnosti Číny a jejích investic v Latinské Americe, s čímž se pojí stále hlasitější obavy z čínského vlivu, který je na prvním místě ideologizován a spojován s „čínským systémem“ – tj. s myšlenkou, že politika Číny je spojená s „nesprávnými“ hodnotami, zatímco ta americká s těmi „správnými“. Příklad amerického antikomunismu v zahraničněpolitické praxi ukazuje na faktický, příkrý rozchod hodnot a praxe, nemluvě o důsledcích. Je zvláštní, že to jsou právě liberálové, kdo se do dnešních dnů podílejí na „hierarchizaci“ zel, a tím i jejich obětí („lítání třísek“ v boji proto komunismu je vlastně v pořádku) a popírají tak univerzální platnost lidských v rozporu s liberálním myšlením.
Při posuzování toho, co se děje v současnosti s Venezuelou je tedy asi vhodnější zůstat vzhledem ke zkušenostem z minulosti skeptikem. V kontextu Latinské Ameriky, až na pár výjimek (třeba načas v Dominikánské republice se svržením Trujilla), Spojené státy stály po boku neliberálních režimů, a ne demokracie a svobody. Prostě proto, že to nejlépe zajistilo prosazeních jejich strategických zájmů i zájmů ekonomických. O „režim“ tak zřejmě ve Venezuele na prvním místě nepůjde, aspoň ne v tom smyslu, jak si mnozí naivně myslí (nastolení demokracie místo chávismu). Trumpovy Spojené státy zásadní přelomový rozchod s velmocenskou politikou USA očividně nepředstavují. Rozhodně ne.