Pavel Tuček píše o významu reflexe historické role československého prezidenta Edvarda Beneše v dobovém ale i současném kontextu.
V úterý 2. prosince 2025 jsem se zúčastnil přednášky věnované 90. výročí prezidentské volby našeho asi nejvýznamnějšího politika, díky kterému stále ještě existuje nezávislý český stát, i když je jeho suverenita dnes již bohužel čistě formální a oddělením Slovenska se i jeho reálný význam značně marginalizoval. Doktor filozofie a práv Edvard Beneš byl v roce 1935 zvolen prezidentem Československé republiky, a to především jako pojistka masarykovského Československa proti celoevropskému nástupu fašismu a jeho teritoriálních ambicí – a to nejen německých, ale i polských a maďarských.
Profesor Ivo Budil v rámci svého inspirativního vstupu nasvítil málo známou a diskutovanou skutečnost fašizujících tendencí v politickém vývoji Francie třicátých let minulého století podpořenou citacemi z knihy historičky Annie Lacroix-Riz nazvané Le choix de la défaite (Volba porážky) prvně vydanou v roce 2006, která do této chvíle nebyla do češtiny bohužel přeložena. V souvislosti se změnami politické orientace významného politika a francouzského premiéra Pierra Lavale upozornil na, dle mého soudu především z vnějšku se jevící, strnulost československé zahraniční politiky, která na politický vývoj tehdejšího nejvýznamnějšího spojence reagovala nedostatečně, čímž předurčila osud první republiky. Proti tomuto Benešovu údajnému selhání je možné namítnout, že v době prvních – pro další evropský vývoj – klíčových symptomů politiky laissez faire, kterou se fakticky stalo obsazení demilitarizovaného pásma Porýní nacistickou třetí německou říší v roce 1936, tehdy již prezident Beneš post ministra zahraničních věcí po 17 letech úspěšné aktivní služby dávno nezastával.
Ani následující řečníci, kterými byli doktor Jiří Weigl a profesor Petr Drulák, však bohužel při interpretaci historického vývoje Československa v kontextu politiky prezidenta Beneše dostatečně nereflektovali klíčovou hnací silou pro vznik a vývoj největších světových i evropských konfliktů, jakými byly obě světové války nebo také současný konflikt na Ukrajině. Koncept politiky nezasahování (velmocí), jak se často označuje meziválečné období, totiž stejně jako hlavní příčina soudobé světové hospodářské krize – onoho podhoubí pro růst fašismu – má svůj ideologický původ v teorii ekonomického liberalismu stavícího na piedestal odpor k regulacím (finančního) kapitalismu a víru v samospasitelnost „volného trhu“. Přitom se málo připomíná, že takřka jediným průmyslovým státem, který celosvětovou hospodářskou krizí nebyl vůbec zasažen, byl Stalinův SSSR. V období útlumu západní průmyslové výroby Sověti naopak najímali americké odborníky a masivně dováželi investiční celky s cílem maximálně urychlit (za cenu nesmírných lidských obětí) dokončení industrializace země. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že pouze díky tomu, pak dokázali nakonec zvítězit nad německým vojenskoprůmyslovým komplexem a zároveň eliminovat snahy o ovládnutí Ruska i dalšími imperiálními mocnostmi.
Ze současného historiografického pohledu nemají obě světové války zřejmou příčinu, protože nelze ukázat na nějakou existenční hrozbu podněcující první útok. Jedná se o konflikty, pro které se zavedlo označení industrializované, v nichž zabíjení bylo doslova průmyslově organizované a efektivní. A skutečně, jedinými vítězi těchto konfliktů, byly tehdejší zbrojovky a jejich skuteční majitelé a hybatelé – tj. finanční oligarchie. Nezpochybnitelnou roli v podnícení bojovného nacionalismu (až rasismu) ženoucího celé generační kohorty mladíků do bojů, hrál také průmysl informačních masmédií. Je smutné, že identické komunikační vzorce a zkratky (memy) slouží i dnešní válečné propagandě ve snaze podněcovat v naší společnosti rusofobii, přičemž efektivita digitalizovaných masmédií šířených internetem, od minulého století řádově narostla.
Zdánlivě nepochopitelný mezinárodněpolitický vývoj mezi Hitlerovou třetí říší a kapitalistickými (tehdy ještě) velmocemi tzv. Západu lze uspokojivě vysvětlit pouze finančními toky. Za uchopením moci nacisty v letech 1933-1934 de facto stála finanční účast amerických společností v německých průmyslových podnicích, které reálně stály za finanční podporou nacistické strany. Podpora nacismu se bohužel často ideologicky omlouvá snahou západních kapitalistů o zničení sovětského bolševismu, což by eliminovalo potenciál socialistických revolucí na Západě. Mnohem spíše však šlo o snahu profitovat na německé válečné výrobě s vyhlídkou na ovládnutí surovinových zdrojů Ruska. Dvě dekády následující po ruské občanské válce, ve které Rusko dokázalo odolat vojenské intervenci ze strany (nejen) USA, Británie, Francie, Japonska a Polska, se jednalo o další z mnoha pokusů o realizaci tohoto vlhkého snu Západu. Nesmíme také zapomínat, že do německého vyhlášení války USA, tj. bezprostředně po zahájení japonsko-britsko-americké války o imperiální dominanci v pacifickém prostoru, Američané svým exportem podporovali jak bránící se Churchillovu Británii, tak útočící Hitlerovo nacistické Německo. Kuriozitou demaskující současné proamerické ideologické zarámování dějinného vývoje pak zůstává diplomatická roztržka USA vystupujících na podporu nacistického Německa – svého obchodního partnera, která téměř vyústila v americkou invazi na ostrov Saint Pierre a Miquelon ležící u východního pobřeží Kanady. Jeho obsazením de Gaullovými jednotkami Svobodných Francouzů, totiž ztratila nad tímto zámořským územím Francie (do prosince roku 1941 pod kontrolou fašistického režimu ve Vichy) třetí říše kontrolu. V kontextu následné totální německé ponorkové války, se přitom tehdejší politika USA jeví ještě absurdněji.
Klišé o neefektivitě československé pevnostní obrany (což mj. popírá faktická náročnost a délka Ostravské operace Rudé Armády při osvobozování ČSR roce 1945), patří v popřevratových masmédiích spíše k vehiklu oslabujícím teze akcentující důležitost obrany státní suverenity ČR. Bohužel tyto, v odborné literatuře nesčetněkrát vyvrácené mýty, zazněly i na přednášce, když se pomocí nich racionalizovala Benešova politika v období Mnichovského diktátu, odstoupení pohraničí a faktické rezignace na obranu státní suverenity. Obranná koncepce ČSR přijatá v reakci na německou remilitarizaci Porýní v prosinci 1935 přitom představovala promyšlenou strategii založenou na demografických determinantech ČSR vylučujících vytvoření početně srovnatelné armády s Německem. Posádky pevností podle ní měly vázat výrazně početnější německé síly a palbou pevnostních děl zajišťovat týl protiútokům československé řadové armády podporované útočnou vozbou (tj. špičkovými tanky domácí výroby, které se velmi osvědčily při nacistické invazi do Polska, Francie a SSSR). Očekával bych spíše zamyšlení nad vlivem majoritního akcionáře plzeňských Škodových závodů (fr. zbrojovka Schneider, kapitálově svázaná s německých zbrojním průmyslem) na situaci, kdy v době německé mobilizace, nebyla žádná z dokončovaných pevností těmito děly vybavena. V druhé polovině 30. let, kdy byl tehdejší tuzemský zbrojní gigant nasmlouvaný československou vládou k dodávkám pevnostních těžkých, a hlavně protitankových kanónů (a výrobou vynikajícího tanku LT 38), i nadále vyráběl převážně na export (a to i do nacistického Německa). Další reflexe by se měla týkat role československé finanční oligarchie včele s bankéřem Karlem Preissem. Kapitálový vstup Francouzů do Škody Plzeň totiž v roce 1919 umožnila Živnobanka. Jakou roli v tomto pak hrál samotný Edvard Beneše, který se stal dokonce patronem tohoto kapitálové spojení, by jistě stálo za zamyšlení.
Buržoazně kapitalistické zřízení první československé republiky pravděpodobně nebylo schopno své vlastní záchrany, aniž by autoritativně zasáhlo proti mezinárodní finanční oligarchii, přičemž zhoubný důraz na zisk za každou cenu se ještě před nacistickou okupací naplno projevil v krátkém intermezzu druhé republiky, kterou provázela silná fašizace společnosti. Nová vláda v čele s agrárníkem Beranem totiž pohlížela na Hitlerovu Říši pragmaticky a s nepokrytými sympatiemi. Jak bylo několikrát řečeno v rámci přednášky, nelze se potom divit poválečnému vývoji tzv. třetí republiky, že majorita před návratem k předválečným kapitalistickým poměrům viděla jako perspektivnější spolupráci se SSSR. Jak připomněl profesor Drulák, prezident Beneš na tento vývoj ani nemohl mít praktický vliv, přičemž z vyvolané vládní krize vedoucí vládě komunisty řízené Národní fronty, je nutno vinit především strany, jejichž ministři podali v únoru 1948 svou demisi.
Profesor Drulák se v přednášce správně dotkl klíčové role Polska pro osud ČSR, bohužel však sebezničující chování polských politických elit na jejich předválečnou smluvní orientaci na nacistické Německo označil za Benešovu chybu. Polsko s jeho potenciálem zabránit vypuknutí 2. světové války, pokud by se stalo členem Československem vyzbrojovaného obranného paktu Malé dohody, bylo bohužel příliš orientované na britskou zahraniční politiku, jejíž odvěkým cílem je udržovat evropské státy slabé a rozhádané. Místo podpory všeslovanského obranného bloku (ČSR, Jugoslávie [1], Polsko, SSSR), o jehož vytvoření se roce 1938 nejen českoslovenští diplomaté pokoušeli, tak Polsko po celé společné hranici organizovalo teroristické útoky, které si v ničem nezadaly s taktikou českých Němců organizovaných v nacistických jednotkách Freikorps. Také krátká epizoda polské okupace českého Slezska a slovenského Oravska se z dobových pramenů jeví jako ostudná a ve svých projevech ještě horší než nacistická okupace českého pohraničí. Málo je známá Benešova exilová snaha o zvýšení poválečné bezpečnosti západoslovanských národů vytvořením konfederace ČSR-Polsko, kterou opět zhatil revanšismus polských politiků zcela vážně požadujících nejprve postoupení Těšínska [2]. Velkopolský imperialismus se opět naplno projevil vznikem takřka válečného stavu, kdy od útoku polských obrněnců nás v červnu 1945 – měsíc po osvobození obou národů od germánského nacismu – zachránila pouze přítomnost Rudé Armády [3].
V souvislosti s vlivem Británie byl profesorem Drulákem také zmíněn Churchillův plán (Operation Unthinkable) protisovětské aliance západních spojenců s německým Wehrmachtem aneb další střípek do mozaiky, ve které nacistické Německo mělo hrát v plánech Západu klíčovou roli ve snaze o porážku bolševismu a ovládnutí surovinových zdrojů Ruska. Ostatně tato idea se v kontextu historického vývoje posledních dekád zhmotnila v reálných imperiálních (zlo)činech vojensko-útočného paktu NATO, na jejímž vzniku se podíleli mj. i nacističtí generálové Heusinger, Speidel aj. A nejinak tomu je i dnes v případě ukrajinského konfliktu, kdy ideologická zástěrka války s Ruskem zní takřka absurdně, protože Ruská Federace je kapitalistickým zřízením, které se Západem po desetiletí obchoduje.
Dr. Edvard Beneš – malý vzrůstem, velký svými činy – byl svým ideologickým zakotvením národní socialista, a svojí urputnou celoživotní prací ležel v žaludku v podstatě všem, kteří své národy a instituce zneužívají ke krátkozrakým osobním ambicím a prospěchu. Lze jen doufat, že příští přednáška o našem nejúspěšnějším politikovi, se ponese v duchu poctivé analýzy konkrétních politik, které za svůj život zastával a realizoval. Pouze všeobecné povědomí o reálných kvalitách a činech této politické osobnosti zabrání současným tendencím o jeho denunciaci ideologicky vedenou z pozic velkoněmeckého imperialismu a pohrobků nacistické páté kolony (Landsmanschaft), jejichž vliv na současná česká masmédia je i po jejich prodeji do rukou české oligarchie čím dál silnější. Navzdory k všeobecnému poklesu intelektuální úrovně českých politiků, která je nejvíce patrná při porovnání stávajícího prezidenta právě s Benešem, se může Beneš stát inspirací pro kandidáty budoucí prezidentské volby, které se pravděpodobně budou odehrávat již v jiné celospolečenské atmosféře. Proto je nutné na závěr především poděkovat nadaci Železná opona a spolku Svatopluk za organizování takovýchto setkání. Celou přednášku lze také zhlédnout zde.
Poznámky:
[1] Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
[2] Němeček, Jan, 2003. Od spojenectví k roztržce: vztahy československé a polské exilové reprezentace 1939-1945
[3] Bílek, Jiří, 2011. Kyselá těšínská jablíčka: československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, 1945