Politolog Ladislav Zemánek analyzuje nový čínský dokument o kontrole zbrojení, v němž dává Peking jasně najevo, že rozhodovat se už nebude pouze ve Washingtonu a Moskvě.
Nově vydaná čínská bílá kniha o kontrole zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní přichází v době hluboké strategické proměny. Nejde jen o parametrickou změnu stávající politiky, ale o politické gesto. Jde o pokus ovlivnit vznikající světový řád v momentě, kdy se multipolarita stává realitou a soupeření mezi USA a Čínou stále více určuje podobu globální scény. Ačkoliv je dokument formulován jazykem spolupráce a stability, jeho strategický podtext je zřejmý: Čína vytyčuje vlastní principy toho, jak by měla vypadat kontrola zbrojení v 21. století. Usiluje přitom jak o ospravedlnění své současné cesty, tak o formování budoucích mezinárodních očekávání.
Tradiční témata spojená s jadernými zbraněmi se v dokumentu prolínají s širokou bezpečnostní vizí zahrnující vesmír, kyberprostor, umělou inteligenci a technologické základy budoucích konfliktů. Čína zpochybňuje americké vojenské aliance i vyváženost současných požadavků na kontrolu zbrojení a propojuje svůj vlastní přístup s širší agendou globálního vládnutí.
Washington po léta tlačí na Peking, aby se připojil k třístranným jednáním o kontrole zbrojení s USA a Ruskem, protože rostoucí čínské kapacity mohou podle něj narušit strategickou rovnováhu, pokud nebudou podřízeny jasným pravidlům. Prezident Donald Trump to už během svého prvního mandátu povýšil na klíčový požadavek a trval na tom, že budoucí jaderné dohody jsou bez Číny neúplné. Peking to ale rezolutně odmítá jako „nespravedlivé, nerozumné a nepraktické“. A stejný tón nyní zaznívá i v nové bílé knize.
Dokument podrobně vysvětluje, proč se Čína odmítá nechat srovnávat se dvěma největšími jadernými mocnostmi. Zdůrazňuje „minimální nutné odstrašení“, „zákaz použití jaderné zbraně jako první“ a „maximální zdrženlivost“ při velikosti arzenálu, což jsou dlouhodobé principy čínské strategie. Vzkaz je jasný: Čína nepřistoupí na rozhovory nastavené podle zájmů jejích rivalů.
Zároveň dokument volí tón, který se vyhýbá přímé konfrontaci. Varuje před „některými zeměmi“, které rozšiřují své arzenály, rozmísťují rakety v zámoří, posilují aliance a mění své jaderné doktríny destabilizujícím způsobem. Takový přístup umožňuje udržet diplomatický odstup, ale přitom nechává jen málo prostoru pro pochybnosti, kdo je skutečným adresátem. Zároveň dává Pekingu narativní výhodu: může se stylizovat do role toho, kdo jedná odpovědně, zatímco USA vykresluje jako zdroj nestability.
Mezi řádky je patrná rostoucí frustrace z americko-japonského bezpečnostního partnerství. Odkazy na rozšířené rozmístění sil v Asii a Tichomoří, posílené regionální aliance či úpravy jaderných strategií jednoznačně míří na agendu Washingtonu a Tokia. Jak Spojené státy a Japonsko prohlubují spolupráci v oblasti protiraketové obrany, rozvíjejí pokročilé útočné schopnosti a slaďují svůj přístup k odstrašení, Peking v tom vidí spíše obkličování než snahu o posílení bezpečnosti.
Pro globální publikum má takový rámec dvě funkce. Zaprvé, prostřednictvím odkazů na 80. výročí konce druhé světové války a japonské agrese se Čína stylizuje do role strážce těžce vydobytého míru a poválečného uspořádání. Za druhé, vykresluje americko-japonskou obrannou spolupráci jako zdroj nestability. Tato rétorika není určena Washingtonu či Tokiu, které ji nepochybně odmítnou, ale zbytku světa, jejž chce Peking přesvědčit, že bezpečnost v Asii a Tichomoří by neměla být vymezena výhradně americkými aliancemi.
Nejvíce vizionářský je dokument v pasážích, které se věnují vesmíru, kyberprostoru a umělé inteligenci. Nejde o okrajová témata – tvoří naopak ideologické jádro čínské vize budoucího bezpečnostního uspořádání.
Peking tyto domény prezentuje jako novou frontovou linii strategického soupeření a tvrdí, že naléhavě vyžadují mezinárodní regulaci. To odpovídá čínskému postoji na jiných mezinárodních fórech: prosazovat normy pod záštitou OSN, které omezí vojenské využívání těchto technologií a zdůrazní jejich mírový rozvoj.
Motivy však nejsou čistě altruistické. Čína rychle dohání svět v technologiích, které budou definovat budoucí moc. Tím, že prosazuje tvorbu rámců pro jejich regulaci, chce ovlivnit pravidla dříve, než USA a jejich spojenci upevní své postavení. To je ostatně jeden z hlavních vzkazů bílé knihy: Čína hodlá hrát vedoucí roli v určování pravidel budoucího válčení. Vnímá nové technologie nejen jako nástroje, ale jako oblasti, kde se soupeří o politickou moc.
Jedním z nejvýraznějších motivů celého dokumentu je ambice Číny stát se nejen objektem globálního vládnutí, ale také jeho tvůrcem. Dokument neustále zdůrazňuje spravedlnost, inkluzivitu a roli OSN, tedy narativ určený primárně pro země globálního Jihu, které jsou často vyloučeny ze západních bezpečnostních struktur.
Tím, že se stylizuje do zastánce „nedělitelné bezpečnosti“, oslovuje Čína globální Jih a naznačuje, že západní režimy kontroly zbrojení zvýhodňují silné a omezují slabé. Strategie je zjevná: budovat normativní aliance, které posílí legitimitu Pekingu jako globálního tvůrce pravidel.
Nová bílá kniha tedy není neutrálním politickým textem. Je to pokus přetvořit kontrolu zbrojení podle čínských zájmů, ambicí a světonázoru. Odmítá americká očekávání, zpochybňuje bezpečnostní model založený na aliancích, prosazuje model vládnutí pod záštitou OSN a činí si nárok na klíčovou roli v nových technologických doménách.
Zda svět na tento rámec přistoupí, je jiná otázka. Washington a Tokio v tom uvidí spíše jen účelovou rétoriku. Mnoho rozvojových zemí může zase vnímat Čínu jako partnera vzdorujícího západní dominanci. Jedno je už ale jisté: o budoucnosti kontroly zbrojení se už nebude rozhodovat pouze ve Washingtonu a Moskvě, ale také v Pekingu.