Přečetli jsme: Belgický deník La Libre ve svém středečním vydání přináší informaci o vydání knihy dvou vlámských poslanců, kteří v ní údajně našli způsob, jak „otevřít doposud zamčené dveře“ samostatnosti vlámské části Belgie.
Hendrik Vuye a Veerle Woutersová, v knize nazvané „Sleutels tot ontgrendeling“ (název můžeme přeložit jako Klíče k uvolnění, respektive k odblokování či otevření, míněno symbolicky „dveří“) nabízejí takové rozzuzlení mnohaletého sporu mezi belgickými Vlámy a Valony, které by hospodářsky úspěšnější a bohatší Vlámy „osvobodilo“ od nepříjemné nutnosti sdílet společný stát s chudšími frankofonními Valony.
Je to do jisté míry podobný vzorec, který se tu a tam vyskytuje i ve vnitřních konfliktech mezi bohatším severem Itálie a chudším jihem, případně mezi Katalánskem a „zbytkem“ Španělska.
Oním dlouho utajovaným či spíše asi dosud jen hledaným esem v rukávu obou autorů (La Libre je pochopitelně označuje jako vlámské nacionalisty) je údajně způsob, jak se při hlasování o rozpadu státu vyhnout souhlasu frankofonních spoluobčanů zastoupených ve federálních komorách belgického parlamentu. „Vydat se na cestu vlámské autonomie je otázkou politické vůle, a nikoliv ústavních předpisů.“ Asi tak nějak shrnuje La Libre podstatu v knize nabízených „klíčů k autonomii“.
Podle spoluautorky, Veerle Woutersové, belgická ústava při hlasování o takto závažné záležitosti výslovně nenařizuje, aby rozhodnutí schválily dvě třetiny poslanců. Jde prostě o výklad zákonů a ústavy samé. Hendrik Vuye, jinak profesor ústavního práva, zmiňuje některé precedentní případy, kdy třeba konkrétně při jednání o rozštěpení volebního obvodu Bruxelles-Hal-Vilvorde v 2007 zabránili frankofonní poslanci (jimž vlámský návrh nevyhovoval) prostřednictvím svého „národního“ parlamentu (Parlement de la Communauté française) následnému hlasování na federální půdě, a to s odkazem na střet zájmů. Dosáhli toho, že po 120 dnech odkladu putovala celá záležitost „k ledu“.
V případě prosazení vlámské autonomie, kterou oba autoři „Klíčů“ žádají, by měla být uznána vůle vlámské většiny, tak jak ji odhlasuje Vlámský parlament v Belgii. To by mělo stačit jako vyjádření vůle lidu. Rovněž lze žádat o provizorní „defederalizaci“, která by mohla představovat prostředek k prosazení nároků jedné národní komunity a ignorovat vůli komunity druhé.
Z textu, který belgický deník tématu věnoval, nelze ale vyčíst, jakým způsobem by oba navrhovatelé chtěli řešit tradiční překážku rozpadu Belgie, kterou představují hlavní město Brusel a jeho aglomerace (hospodářsky výnosné frankofonní město nacházející se na původně „vlámském“ území Brabantska). Obdobně není jasné, jaký osud by vlámští secesionisté uchystali belgické královské rodině. Snad možná by se jednalo o personální unii dvou velice maličkých království. Ale to jsou jen dohady.
Spory mezi na jedné straně vlámsky (nizozemsky) mluvícími obyvateli převážné většiny Flander (současné provincie Západních a Východních Flander a části Brabantska) a na straně druhé frankofonními obyvateli více méně jihovýchodní části Belgie (valonských provincií) existují už od vzniku Belgického království, ale v posledních letech nabývají na intenzitě. Byť je část obyvatelstva země považuje za sotva více než za rituál vedoucí ke zviditelňování aktivity některých politiků.
Belgické království vzniklo v letech 1830 a 1831 (v tom roce byla přijata ústava a zvolen králem Leopold I.) revolucí namířenou proti Nizozemskému království, jehož součástí území pozdější Belgie tehdy bylo. Zemské celky, které území nového státu tvořily, byly už i v dřívějších staletích součástí Spojených nizozemských provincií a prakticky vždy existovala i jejich dvojjazyčnost (francouzská a nizozemská / vlámská).
V důsledku revolty nizozemských stavů v průběhu takzvané osmdesátileté války se Španělskem (ukončena v roce 1648 Vestfálským mírem stejně jako válka třicetiletá), ale španělští Habsburkové pro sebe udrželi „alespoň“ jižní provincie, jejichž obyvatelstvo bylo dominantně katolického vyznání nebo bylo průběžně rekatolizováno. Sever pod vládou oranžské dynastie, stavů a vysokých státních úředníků (penzionářů, stadholderů) – pozdější Nizozemské království – si zajistil nezávislost, byl nábožensky tolerantnější a s převahou různých protestantských vyznání. Zajímavou skutečností je, že před ziskem samostatnosti na severu, byly Flandry a jižní část Brabantska hospodářsky silnější než například konkrétně Holandsko.
Po vzniku samostatného Belgického království byly rovněž původně frankofonní kraje hospodářsky živější a úspěšnější než oblasti s vlámsky mluvícím obyvatelstvem. Postupem doby se ale karta obrátila, takže v moderním sporu mezi Vlámy a Valony, patrně především z tohoto důvodu, jsou podstatně iniciativnější vlámské politické strany a hnutí, usilující – ať už skutečně nebo v rámci svého politického zviditelnění – o samostatnost.