Ivo Šebestík píše ve své eseji o tom, že pro současnost je typickým chaos v pojmech, za kterým se skrývá často povrchnost a neznalosti. Příkladem je užívání nálepky „euromarxista“ nebo „neomarxista“.

Snad každý člověk by odmítl označovat noc jako den, oceán coby poušť nebo dávat hořkému jméno medu. A pochopitelně také naopak. Přesto ve veřejném mediálním prostoru se v posledních letech doslova roztrhl pytel s nálepkami, jakými se lidé stižení neurotickými symptomy naší momentální „epochy vzájemné nevraživosti“ snaží napadnout a alespoň verbálně vyřídit některého ze svých protivníků. Případně celou politickou stranu či společenskou vrstvu.

Pečlivě a přitom poctivě studovat některý jev a teprve na základě takového studia vyslovit nějaký názor, je něco, čím se velmi mnoho lidí s oblibou vstupujících do veřejné debaty nenamáhá. Nálepky s názvy určitých ideových či ideologických směrů se pak rozdávají jako levé a pravé háky v boxerském ringu, ve snaze dostat protivníka na zem, pokud možno s přeraženým nosem, aby mohl být co nejrychleji odpočítán a vynesen z prostoru mezi provazy.

Kdyby se nálepkování alespoň maličko blížilo původnímu významu oné použité „etikety“, pak by nadužívání těchto prvků snad nepředstavovalo tak velký problém. Jenomže problém spočívá právě v tom, že použitá identifikační značka nepoškozuje ty osoby nebo vrstvy, na které je přilepena, ale právě naopak těmto osobám, činitelům, vrstvám či jiným subjektům přisoudí vlastnosti, které jim nepřísluší ani v nejmenším. Přitom jediným efektem takového nálepkováním úplný rozpad pojmů a jejich významů. Chaos v názorech a postojích, totální nedorozumění v řeči, které s sebou nese nemožnost rozumné debaty lidí s odlišnými názory. A vlastně i lidí s názory, které by se mohly sobě podobat.

Rozpad řeči a významu slov

Dá se mluvit o rozpadu řeči a významů slov. Dá se mluvit o chaosu ve veřejném diskusním a mediálním prostoru. Tedy o nejlepší cestě k dezorientaci. Mám zde na mysli především Pandořinu skříňku, ze které vyskočily pojmy jako „neomarxisté“ a „euromarxisté“.  Významný anglický filozof 20. století, Bertrand Russell už v roce 1938 v knize Power. A New Social Analysis upozornil na to, že plutokracii se nejlépe daří tehdy, když veřejnost nemá jasný přehled o tom, co se kolem ní děje. Russell, který se dožil téměř sta let, měl stejně jako Bernard Shaw možnost sledovat vývoj západní společnosti po velmi dlouhou dobu a také v několika zlomových periodách. A tak Russell v této knize napsané v předvečer Mnichovské dohody s obrovskou mírou předvídavosti definoval celou řadu negativních rysů demokracie ovládané mocí velkého kapitálu, jejichž nejzralejší ovoce sklízíme teprve v posledních třech čtyřech dekádách.

Chaos v pojmech a rozpad diskuze zapříčiněný rozmachem debatních fór a hlavně vpádem nekvalifikovaných „komentátorů“ stižených zběsilou potřebou bít kolem sebe nedosti promyšlenými slovy, zato hlava nehlava, je skutečnou rajskou pastvinou pro oligarchie. Ztratí-li pojmy svůj obsah, dokonce natolik, že začnou být užívány zcela bezmyšlenkovitě a označují své vlastní antagonismy, pak se lidé jen stěží mohou spojit k nějaké společné akci na ochranu svých práv a demokracie. A hlavně proti cílům velkého kapitálu.

Nicméně, zajímalo mě, jak se stalo, že jsou coby „neomarxisté“ a „euromarxisté“ označováni lidé a jejich struktury, které veškeré své úsilí zaměřují na zvyšování majetkových a příjmových rozdílů mezi super bohatými a ostatními lidmi. Jakpak se stalo, že tyto levicové atributy dostávají na štít lidé, kteří usilovně pracují pro vojensko-průmyslové komplexy Západu, pro ropné magnáty, velké banky, nadnárodní korporace? Zkrátka pro vrstvu lidí, které zisk obrovského majetku a moci vrhnul psychologicky daleko před původní obchodníky a bankéře raného novověku, kdy se formovaly základy podnikání a bankovnictví? A opět Bertrand Russell: „Tito lidé jsou svojí mentalitou blíže Alexandru Makedonskému než těmto svým předchůdcům.“ Bohatství, orientální přepych, despotická ničím a nikým neomezená moc přiměly tohoto mladého dobyvatele, aby se sám cítil roven bohům.

Označovat osoby, které se chtějí k těmto „bohům“ připodobnit alespoň tím, že jim slouží v jejich záměrech, ať už v médiích nebo v politických funkcích nebo ve vládách a parlamentech nebo v neziskových organizacích, jako „euromarxisty“ a „neomarxisty“ je dokonalý nesmysl. Přesto i nesmysly mají svoji genezi a jistě stojí za to vysledovat, kdepak či odkud se vzaly?

Bezmyšlenkovitá ozvěna slov

Naprostá většina „komentátorů“ a „politiků“, kteří se takovýchto pojmů dopouštějí, prostě jen odráží ozvěnou to, co slyší odjinud. Aniž by o pojmech jakkoliv přemýšlela. Další vědomě pracují na poškození levice jako takové. Neboť když se některý národ bude domnívat, že sociální spravedlnost a pokrok rovná se pozvání migrantů z Afriky, aby dokončili rozředění evropské kultury do ztracena, pak mohou nadnárodní korporace slavit své další vítězství nad hloupými národy. Každé levicové hnutí budiž takto kontumačně odsouzeno k porážce. Nechť levice zmizí ze světa i tímto způsobem, že jí bude nasazena oslí hlava „euromarxismu“ a „neomarxismu“, pojmů, které se nikdo nenamáhá vysvětlit.

Jsou zde ale lidé, kteří soudí, že oba pojmy je skutečně možno odvodit z učení, díla či alespoň výroků a postojů Karla Marxe, Bedřicha Engelse a jejich údajných či skutečných následovníků z Frankfurtské školy a mezi filozofy a spisovateli, u kterých můžeme objevit jisté prvky levicovosti založené například na kritice kapitalistického vykořisťování, kolonialismu či západní průmyslové a vojenské arogance.

Každý z těchto myslitelů ale zanechal rozsáhlé vědecké a publicistické dílo, zaujímal různé postoje, v průběhu života se vyvíjel, někdy měnil názory nebo je dotvářel a občas se dopustil výroku, jenž vytržen ze souvislostí působí velmi nepatřičně. A třeba působí nepatřičně i v kontextu doby a situace, ve které byl vysloven, ale přesto můžeme vysledovat okolnosti, které k výroku vedly a ony postoje pochopit, což samozřejmě vůbec neznamená vyslovit s nimi souhlas nebo je omlouvat. Vysvětlit a omluvit jsou dvě rozdílné věci. Zde narážím na výroky třicetiletého Karla Marxe učiněné v roce 1848 na adresu Slovanů, kteří zklamali jeho a Engelsovu víru v socialistickou revoluci předpověděnou v Komunistickém manifestu, který – jaká to shoda? – vyšel rovněž v roce 1848 – a „spletli si“ tuto sociální revoluci s pokusem o národní samostatnost v rámci federalizované Habsburské monarchie.

Lidé, kterým se zalíbilo, označovat samozvané elity ve službách velkého západního kapitálu jako „euromarxisty“, čerpali své vědomosti z internetových vyhledávačů typ googlu. Tam jsou Marxovi věnovány různé texty, ale všechny formace jsou určeny jen pro rychlou a nejzákladnější informaci. Takže kontext jeho nešťastných výroků na adresu některých slovanských národů, hlavně Rusů, zde zcela chybí. A právě ten je pro poznání tehdejší Marxovy protislovanské publicistiky podstatný.

Každý, kdo nenávidí Rusy, je „euromarxista“?

Nedávno jeden „komentátor“, kterého je zbytečné jmenovat, neboť představuje pouze exemplář svého charakteristického druhu, udělal jednoduchou zkratku, když usoudil, že současná nenávist tvůrců a podporovatelů evropské oficiální nenávisti vůči Rusům, má svůj ideologický základ v rusofobii Marxově. Podle této myšlenkové zkratky (či zkratu) je v podstatě každý, kdo nenávidí Rusy, „euromarxista“. Podle této optiky by se například Polsko „euromarxisty“ jenom hemžilo.

Abychom na tomto příkladu lépe viděli, jak hloupě vzniká chybná nálepka, podívejme se na příčinu Marxovy rusofobie z konce čtyřicátých let 19. století. Můžeme ji vysvětlit velice snadno, neboť takto nepřátelský vztah k Rusům a dalším Slovanům byl v německých krajích (včetně těch rakouských) velice rozšířený. V podstatě představoval normu všech vrstev i jednotlivců postižených pangermanismem.

Co vlastně mezi německými státy v době před jejich sjednocením Bismarckem, rakouskou říši uprostřed Evropy, malými slovanskými národy uvnitř této říše a Ruskou říší na východě probíhalo, že se to mimo jiné projevovalo silnou vzájemnou nevraživostí obtížně vybalancovávanou nejrůznějšími strategiemi na všech stranách? Strategiemi, které ale působily i proti sobě navzájem?

Pro jednu z odpovědí si můžeme zajít k Palackému a Havlíčku-Borovskému. V roce 1848 byl z iniciativy německých politiků svolán velký sněm do Frankfurtu nad Mohanem. Němci se pokusili sněmu využít k tomu, aby do německého „spolku“ vtáhli i Habsburskou monarchii včetně jejích slovanských národů. Cílem bylo obnovení Svaté říše římské národa německého v nějaké novější podobě, ovšem se začleněním Slovanů na místo, které podle německé tradice Slovanům vždy náleželo. Podle mínění těchto lidí, v německém prostoru naprosto standardního, byli Češi, Moravané, Chorvati, Slovinci, Poláci a Lužičtí Srbové vždy integrální součástí německé říše a německého prostoru. A do něj se měli vrátit, což automaticky znamenalo postupné jejich odnárodnění.

Palacký, Rieger, Havlíček-Borovský a další Češi usilující o federalizaci Rakouska a nikoliv o jeho rozbití, pozvání do Frankfurtu odmítli a nenechali se přemluvit ani deputací z Německa, která se je snažila nalákat zcela nesmyslnými sliby a ujištěními. Tehdy měli Češi štěstí, že je zastupovali inteligentní a prozíraví lidé, nadto vlastenci. Známý je Palackého dopis do Frankfurtu, ve kterém Palacký docela otevřeně zdůvodňuje odmítnutí nechat se vtáhnout do německého prostoru a pomoci tak podřídit Rakousko širšímu německému projektu, ve kterém by integrita Slovanů postupně zmizela úplně. Důvody Palackého odmítnutí jsou dostatečně známé. Rakousko mělo představovat říši, která by zajišťovala Slovanům bezpečí a maximální autonomii spolu s respektem k dřívějším svobodám. Jeho cílem byla federalizace Rakouska, nikoliv jeho podřízení Německu. Proto Češi do Frankfurtu neodjeli.

Jenomže Rakousko a pozdější Rakousko-Uhersko byly mnohonárodní monarchie, ve kterých Němci a Maďaři měli početní menšinu. Nejvíce zde byly zastoupeny slovanské národy. Proto nositelé pangermánských idejí ve Slovanech spatřovali podobné nebezpečí, jaké viděli Slované v Němcích a Maďarech. Kdyby se Rakousko (ještě před dualismem z roku 1867) skutečně federalizovalo, pak by Slované mohli získat dominantní pozici a mohli by si později diktovat podmínky. Proto Němci v Rakousku ze všech sil bránili slovanské autonomii a federalizaci monarchie.

Odkud plynul Marxův dobový odsudek Slovanů?

Karel Marx jako třicetiletý revolucionář, spoluautor Komunistického manifestu, spoluzakladatel dělnických spolků v Bruselu, publicista zaujatý myšlenkou sociální revoluce spatřoval v rakouských Slovanech, tedy především v početně nejsilnějších Češích, pouhou překážku uskutečnění „jeho“ revoluce. Byl sice žid, ale vyrůstající v německém prostředí, a národnostní otázku neřešil. Později vůbec upřednostňoval třídní příslušnost před národní. Z jeho pohledu neměl boj Slovanů za svá práva žádnou cenu. Naopak, překážel uskutečnění sociální revoluce. Revoluční pojetí Slovanů směřovalo k národní emancipaci, k federalizaci Rakouska, ne k socialismu a pak ke komunismu. To byl cíl, který Marx viděl. Národnostní šarvátky Čechů s Němci ho nezajímaly. Byly v jeho očích kontraproduktivní.

V této obecně německé – zdaleka nejen Marxově – optice hrála velkou roli Ruská říše. Čeští národní buditelé prodělali vzhledem k Rusku velký vývoj. Konkrétně Palacký byl zprvu velkým odpůrcem myšlenky sjednoceného Slovanstva pod záštitou ruského cara, tedy oné tradované ruské ochraně před germanizací. Svůj odpor k ruskému panství částečně korigoval v důsledku tuhé reakce po ztroskotání revoluce z roku 1848. Nicméně, ani potom nezastával pozici přičlenění ostatních slovanských zemí k Rusku. Spokojil se s tím, že na Slovanských sjezdech v Praze (1848) a v Moskvě (1867) se čeští zástupci vyslovili pouze pro úzkou spolupráci mezi slovanskými národy, ale při zachování Rakouska.

Dost možná trochu paradoxně tak vyslovili totéž, co měl na mysli i ruský car. Neboť jemu vůbec nevyhovovalo zadělat si na konflikt s rakouským císařem, kdyby mu začal kousek po kousku rozebírat jeho impérium. Tehdejší feudální panstvo, podobně jako nadnárodní korporace dnes, je si vědomo, že patří ke stejnému stavu a že zájmy pánů jsou podobné. Bojují spolu těly a krví svých poddaných jen, když není zbytí, nebo když kyne příliš bohatá kořist a boj je předem vyhraný. Jinak jsou to „bratranci“. A ostatně, jak se ve svém Původu totalismu zmínila Hanah Arendtová, před první světovou válkou, která totálně rozmetala onen „svět včerejška“ Stefana Zweiga, existovala mezi monarchiemi jistá forma vzájemné solidarity. Především tedy pokud se jednalo o jevy, které představovaly jejich společné ohrožení. Takže ruský car svému „bratránku“ ve Vídni docela rozuměl. Sám si mohl vzpomenout na Děkabristy či na Petraševského spolek (pro účast na tomto spolku skončil například Fjodor Michajlovič Dostojevskij na Sibiři, když jen o vlas unikl zastřelení).

Přesto hrozba ruského rozpínání a sílícího vlivu v Evropě byla zde a podporovaly ji různé formy všeslovanského hnutí u malých národů v Rakousku a později i v jeho uherské části, kde byl národnostní útisk silnější a konkrétně na území Slovenska se Maďarům téměř podařilo vymýtit slovanský jazyk i kulturu. Strach z Ruska a jeho vlivu byl u německých států a státečků před sjednocením i po něm značný. Pokud by se Slované prosadili v Rakousku a měli na své straně ruského cara, byla by to pro Němce, Rakušany i Maďary velice špatná zpráva.

Karel Havlíček-Borovský a jeho vnímání Ruska

V této atmosféře se tedy Karel Marx dopustil onoho neblahého výroku na adresu Slovanů, dokonce přímo i Čechů. Karla Havlíčka-Borovského z původního nadšení pro slovanskou otázku a pro Rusko vyléčil pobyt v této zemi. Byl však i konsternován chováním Poláků vůči obyvatelům Ukrajiny, takže ani v Polsku nespatřoval příliš nadějí pro myšlenku všeslovanského státu. Na druhé straně si ale Havlíček-Borovský dokázal za všech okolností udržovat odstup od zjednodušených závěrů. V Rusku pochopil, že je třeba rozlišovat mezi samoděržavím na straně jedné a ruským lidem. Ruskou vládu odmítal, ale s lidem cítil sympatie. Proto v článku nazvaném prostě Rusové, který vyšel ve Slovanu v roce 1850, se Havlíček-Borovský ostře distancoval od přijímání německého pohledu na Rusko. Napsal doslova: „Nám ale, jakožto Slovanům, nesluší přijímati mínění své o Rusku z takových kalných pramenů, pro nás má Rusko tím větší důležitost, a máme-li chybné a falešné smýšlení o něm, upadneme jistě také do mnohých chybných, nám samotným škodlivých kroků, neboť mylné smýšlení jest vždy základem mylného jednání.“

Tato slova Havlíčka-Borovského jsou aktuální i dnes, po téměř sto sedmdesáti letech. Lidé, kterým překáží současné Rusko, nejsou „euromarxisté“, ale prostě služebníci těch, kterým z jejich pohledu v Rusku zahálí mnoho půdy, ropy, zemního plynu, dalších surovin včetně zlata a pitné vody; je tam množství levné pracovní síly, obrovský trh pro potravinový odpad ze západní produkce a podobně. Kdyby se Rusko vydalo na milost a nemilost USA a západnímu kapitálu, nechalo se s přispěním domácích privilegovaných oligarchů a ruské varianty „pravdy a lásky“ vykrást do dna, stalo by se přes noc přítelem a mohlo by se beztrestně, se svolením Washingtonu, dopouštět i omezeného zla v prostoru, jenž by mu byl ponechán, aniž by na to moralizující selektivní humanisté v ČR jakkoliv poukázali.

Nicméně, ve vztahu k Rusku Marx mění názor

Ani velcí myslitelé nejsou chráněni před omyly, a tudíž se jejich názory vyvíjejí. Marxova představa Ruska se začala počátkem sedmdesátých let 19. století měnit, a to radikálním způsobem. Zatímco Gercena a Bakunina a jejich víru v mesiášské socialistické poslání Ruska chápal Marx v minulosti jako panslovanské spiknutí proti civilizaci, později se začal o Rusko zajímat systematicky a velmi intenzívně. Začal se učit rusky a přestal dokonce osočovat a označovat za zrádce lorda Palmerstona, který se v turecko-ruském konfliktu postavil na stranu Petrohradu.

Co Marxe na Rusku zaujalo, byla jeho občina a s ní hypotéza, podle které by Rusko skutečně mohlo představovat zemi budoucího socialistického či komunistického vývoje, neboť by se na ní nemuselo „zdržovat“ kapitalismem a všemi jeho chybami. A tak Marx studoval agrární situaci v této obrovské zemi. Zaujala ho osoba Černyševského a jeho román nazvaný Co dělat? (inspiroval později i Lenina). V jednom svém dopise do Ruska Marx dokonce rozvíjel úvahu o tom, že by Rusko nemělo pokračovat v cestě nastoupené zrušením nevolnictví (1861), aby si zachovalo svůj původní, modernitou nezkalený ráz. Teze možnosti „přeskočit“ kapitalismus vlastně pochází od Černyševského, a Marxe, který urputně sledoval niť politického a hospodářského vývoje, která by skrze revoluci vedla k sociálně spravedlivému řádu, jej samotného zavedla k naději v ruskou občinu. Ostatně, na chatrné trosky „občinového hospodaření“ si sám vzpomínal z dětství, kdy se údajně zachovávaly i v okolí německého Trevíru, odkud pocházel.

Marxova cesta od nenávisti k Rusku až po mesiášské očekávání s Ruskem spojené dovedla tohoto myslitele k tezi, podle které je „Rusko nadřazeno nad zeměmi zotročenými kapitalistickým jhem.“ Marxovy práce a názory nemohly uniknout pozornosti Rusů. Jeho Kapitál byl přeložen do ruštiny a spousta Rusů Marxe v Londýně navštívila. Jestliže Marx změnil svůj názor na Rusko a na Rusy, pak vůči carismu zůstával vyhroceně kritický a těšil se na to, že carismus bude v Rusku smeten. Jeho mínění o blížící se revoluci s Rusku sdílel i Bedřich Engels, který v článku věnovaném Německu, Francii, Spojeným státům a Rusku napsal, že na rozdíl od Bakuninových předpokladů začne revoluce v Rusku „v lůně zchudlé a revoltující šlechty“, a selský lid se tím pohybem dá strhnout. Nikoliv tedy revoluce zdola, z lidu, ale naopak.

Carismus považoval Marx za překážku ruské revoluci, takže vítal, když v bojích mezi Turky a Rusy se vítězství klonila na tureckou stranu a byl pak smutný z toho, když se ruská armáda ocitla před branami Konstantinopole a sultán musel podepsat ponižující příměří v San Stefanu. Když pak roku 1881 spáchala organizace „Narodnaja volja“ atentát na Alexandra II., vyjádřil Marx pro tento čin pochopení.

Tato drobná sonda do vývoje Marxova vztahu k Rusku a ostatním Slovanům chce ukázat pouze na to, jak se vývoj myšlení filozofa urputně prodírá mezi skalisky dobové reality a historického vývoje. Jak sleduje určitou niť se zájmem především o výsledek, který považuje za správný. A jak mu třeba i účel světí prostředky. Ať tak či onak ukazuje to na velikou ošidnost všech pokusů o zjednodušenou účelovou interpretaci, jaká vyhovuje konkrétním politickým pohybům, ke kterým dochází o půl druhého století později v podmínkách výrazně změněného světa. Hledat u Marxe zdroj rusofobie a obecné nenávisti ke Slovanům bez znalosti okolností a něco „aktuálního“ z toho vyvozovat a pak vyrobit logo či prostou nálepku k označování skupin lidí, jimž by ve skutečnosti slušelo označení úplně jiné, spíše opačné, je skutečně chybné.

Hanah Arendtová a její „porozumění pro situaci národnostních menšin“

Marxovo stigma ovšem dopadá i na evropské myslitele 20. století, pokud se někdo snaží velmi různorodou společnost myslitelů vtěsnat do uzoučkého a nepřesného rámce takzvaného „neomarxismu“, aby pak s pomocí této zkratky zaútočil na levicovost jako takovou. Takovýto útok je veden s konečným cílem zabránit jakýmkoliv pokusům zdola (nebo i ze strany vlád a parlamentů) o oslabení pozice velkého kapitálu. Tento a především tento cíl si kladou ti, kteří vědomě užívají pojmů „neomarxisté“ či „euromarxisté“ k označení ve skutečnosti horlivých strážců světové nerovnosti a plutokracie.

K osobnostem, které bývají zařazovány k „neomarxistům“, paří například i Hanah Arendtová. Nachází se v tomto klubu spolu s Erichem Frommem, Herbertem Markusem, Theodorem Adornem, Jürgenem Habermasem nebo Georgem Orwelem či Jean-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. Ale příležitostně jsou do tohoto společenství připisováni i další myslitelé. Dá se říci, že v podstatě každý filozof, který se pokusil rozklíčovat situaci moderního člověka v moderním světě (myšleno 19. a 20. století), že dospěl k poznatkům, které vylíčily tuto situaci v celé její nesmírně složité úplnosti. Takže, potom je velice snadné vyloupnout z jejich textů tu větu, onde celý odstavec a vystavět na těchto „výřezech“ v podstatě jakoukoliv tezi. Třeba i úplně protikladnou tomu, co onen filozof skutečně chtěl říci.

Není to nic nového pod Sluncem. Takto byly použity Starý zákon i Korán, Ilias i Odyssea, Platón i Aristoteles, Voltaire i Rousseau. Velká historická díla, velké osobnosti přestavují velký problém v tom smyslu, že jejich poselství je příliš rozsáhlé a mnohovrstevné na to, aby mohlo být jednoduše interpretováno. Proto se z nich pořizují výtahy, dělají se kompilace, revize i falza.

Použít některého z takzvaných „neomarcistů“ k aktuálnímu úkolu, jímž je učinit z něj učitele politiků, novinářů a dalších veřejně působících lidí, kteří se snaží zuřivě zachovat status quo a chránit zájmy vojensko-průmyslového komplexu a velkých bank, je skutečně kuriózní. Poctivý přístup by vyžadoval pečlivé studium jejich děl a především schopnost zasadit všechny teze do konkrétních historických souvislostí, kam skutečně patří.

Jestliže evropští politici, kteří podporovali a podporují masovou nelegální migraci do Evropy, a netečně přihlížejí násilnostem páchaným v souvislosti s nenávistí části příchozích vůči evropské kultuře. Jsou označováni za „neomarxisty“ nebo „euromarxisty“, pak se podívejme na to, jak konkrétně například Hanah Arendtová vnímala situaci migrantů v době, ve které psala své stěžejní práce. Otázce lidí obecně řečeno „někde nechtěných“, bez státní příslušnosti, naturalizovaných nebo se naturalizaci bránících, takže repatriovaných.

Její zkušenost v tomto ohledu – věnuje se jí v Původu totalitarismu (ve 2. díle) pocházela z meziválečného období. Kapitola, kterou těmto lidem věnovala, je poměrně složitá k interpretaci, neboť se celá týká situace národnostních menšin nacházejících se po Pařížských dohodách v nově vzniklých státech střední a východní Evropy. A pro postavení lidí z těchto menšin v národních státech existovala jen malá právní zabezpečení, takže narůstaly vnitřní konflikty a státy začaly hledat cesty, jak se těchto lidí zbavovat, jenomže zpravidla nebylo kam je repatriovat. Společnost národů se ukázala být v tomto ohledu bezmocnou. Probíhaly naturalizace i opačné procesy, azylové právo bylo oslabeno a některé země západní Evropy se cizinců zbavovaly úmyslně. Například Portugalsko, ale hlavně Německo v období Hitlerovy éry.

Zkrátka a dobře, Arendtová řešila otázku postavení lidí z těchto menšin v kontextu meziválečného období, s ohledem především na Evropany a evropské Židy, ve snaze poukázat na rozsáhlost celého problému a na nebezpečí, která z toho povstala. Původ totalitarismu vyšel v roce 1951, řeší historický vývoj společenských procesů, ale obsahuje varování směřující do budoucna.  Pokud stránky věnované migracím interpretujeme na současnou evropskou migrační krizi, pak jen jako memento vybízející k nejvyšší možné opatrnosti při řešení situace lidí, kteří se nacházejí v cizích národních státech. Ne jako vybídnutí k otevření Evropy cizím kulturám v takové míře, aby tyto evropskou kulturu pohltily.

Nic takového u filozofů označovaných za „neomarxisty“ nenajdeme. Kritika chyb či opomenutí národních států, není vybídnutím k jejich odstranění ve prospěch jakési beztvaré národnostně indiferentní „nevlastenecké“ umírající Evropy. Kvantitativní nárůst obyvatel neevropských etnik na evropské půdě předvídal německý spisovatel Günter Grass (román Žabí lamento), Arendtová (aspoň nakolik je mi známo) takovouto situaci neřešila. Jistě ne v kontextu velkých mas nově příchozích lidí z odlišných kulturních a náboženských okruhů, kteří necítí k hostitelské zemi žádné sympatie ani ohledy, nebo jí a jejím obyvatelstvem dokonce pohrdají. Přesto se z jejích textů věnovaných situaci lidí odněkud někam prchajících či vyháněných dá vyčíst i něco pro tuto naši specifickou současnost.

Kapitola nazvaná Zmatky s právy člověka končí tímto souvětím: „Nebezpečí spočívá v tom, že globální civilizace, univerzálně propojená vzájemnými vztahy, může zplodit barbary z vlastního středu tím, že vnutí miliónům lidí situaci, která je přes všechno vnější zdání situací divochů.“[1]

My dnes ale víme, že nemusí jít vždy o vnucení takovéto situace ze strany státu či národa „vrostlého do jeho půdy“, ale prostě o důsledek živelného procesu, který se nikdo nepokusil regulovat, byť třeba i v rozporu s některými hezky znějícími a idealistickými zásadami.

+++

Původ totalitarismu má téměř 650 stan a je pokusem popsat vývoj tradičních společností směrem k 20. století a výhledově i dál takovým způsobem, aby vynikly obecné hrozby totalitních tendencí, které nejsou jenom případem totalit a diktatur, jakými byly fašismus, nacismus nebo stalinský teror. Tak jako je chybné číst Orwelovy romány Farma zvířat a 1984 jako kritiku „jenom“ ruského bolševismu, zatímco ve skutečnosti tyto romány odhalují skryté tendence k totalitě, jaké existují úplně univerzálně a především v moderních společnostech, tak je stejně tak velikým zúžením chápat tuto studii Arendtové jako kritickou jen vůči diktaturám a zjevným transparentním totalitám. V současné době se nám již dostalo měrou vrchovatou poučení, že totalitarismus se skrývá i v diktatuře velkého kapitálu, která ničí samé základy demokracií. Totalita začíná snahou zbavit lidi schopnosti spatřit svoji vlastní situaci v celé její šíři, a ochoty vůbec přemýšlet o věcech a souvislostech, což je to, oč se snaží současná maintreamová média a k čemu přispívají trend sobectví na straně jedné a strach z osamění na straně druhé. Takže, takto se vracíme zpět k Bertrandu Russelovi, kterého jsme zmiňovali na začátku tohoto textu.

Strach ze samoty je sice přirozený pro člověka, který je politickou bytostí (Aristoteles), ale zároveň je zmnohonásoben vědomím, že zůstane-li člověk sám se sebou, zjistí, že si nemá co říct. Odtud ta urputná snaha mladých lidí vyhledávat, kontakty, „přátele“, a integrovat se vším, co se nabízí. Být uvnitř nějaké sítě. Potřeba dělat to, co dělají ostatní. Je to novodobý „horror vacui“, strach z prázdnoty člověka, který je moderním světem zbavován tisícileté kultury, vzdává se rodinných kontaktů a vazeb i tradičního hlubšího vzdělání, které odhazuje coby nepotřebné k praktickému uplatnění.

Ale ani toto není dědictvím po Marxovi a těch myslitelích, jež označujeme (právem či neprávem) za jeho pokračovatele. Takže politiky, reklamní firmy, novináře a oligarchy, kteří lidem vnucují přesně tento typ společnosti, určitě nelze označovat za „neomarxisty“ a „euromarxisty“. Pouhé slovo „darebáci“ by postačilo bohatě.

Bernard-Henri Lévy jako příklad pro naši argumentaci

Označovat jednání lidí ve službách velkého západního kapitálu, zejména vojensko-průmyslových komplexů, bank a naftových korporací jako „nemarxistické“, je nesmyslné na první pohled. Ovšem opět je třeba říci, že tento nesmysl má také svoji nesmyslnou genezi. Lidé, kteří takto směšují jablka s hruškami, se domnívají, že společným znakem těch, kteří ve jménu lidských práv a rovných příležitostí podporují extrémní genderové nesmysly a právo neevropských etnik usadit se v Evropě a postupně z Evropy vytlačit původní kulturu, jsou ideově příbuzní, ne-li totožní, s mysliteli typu Ericha Fromma, Karla Jasperse, Hanah Arendtové, Jean-Paula Sartra, Alberta Camuse, a dalších, kteří ve své době kritizovali evropský kolonialismus a jeho dlouhodobé důsledky nebo kteří žádali solidní podmínky pro život lidí z národnostních menšin, kteří v jejich době přišli do Evropy nebo byli do Evropy dovezeni svými kolonizátory.

Jenže mezi snahou o zlepšení životních podmínek lidí žijících v bývalých evropských koloniích a podporou migrace doprovázené stovkami násilností, teroristickými činy a zjevným odmítáním evropských pravidel i kultury je nebetyčný rozdíl. Situace na počátku nebo v polovině dvacátého století byla jiná, než jak je tomu dnes. Pokud si vezmeme díla těchto a jiných filozofů, z nichž většina se pouze snažila poctivě reflektovat realitu, a vyjmeme z nich věty a odstavce vytržené z kontextu, pak dost možná najdeme něco, oč bychom mohli opřít tvrzení, že kdo jakkoliv brání práva jiných etnik, je neomarxista nebo euromarxista. Jenomže názvosloví nelze vystavět na vytržených citátech, ale měla by odpovídat komplexnímu posouzení.

Pokud například ve Francii někteří novodobí filozofové sledovali Jean-Paula Sartra a dospěli k současnému “multikulturalismu“ opírajícímu se o tvrdou kritiku všeho evropského – což je tak trochu i případ politicky velice aktivního Bernarda-Henriho Lévyho, pak je opět nutné věnovat pozornost celému jeho působení a motivům, které jej k jeho vystoupením vedou.

Bernard-Henri Lévy (narozen 1948) sice vzešel z intelektuální atmosféry 60. let ve Francii, k jejímž tvůrcům patřil mimo jiné i Sartre (ale také jeho vrstevník, přítel a ideový protivník Aron), ale nakonec dospěl k tomu, že jeho politické aktivity v podstatě důsledně kopírovaly americké geopolitické zájmy všude tam, kde měly být poškozeny zájmy Ruska. Takto Lévy v roce 2008 „referuje“, samozřejmě protirusky, z Jižní Ossetie. Dělá rozhovor s tehdejším nechvalně proslulým (později též na Ukrajině znemožněným) M. Saakašvilim. O několik let později, v roce 2011, Lévy horuje za válku proti Assadově Sýrii a nechybí samozřejmě ani na ukrajinském Majdanu. Naprosto jasno – protisrbsky – měl také v Jugoslávii. Je prostě všude tam, kde se děje něco zlého ve prospěch americké nadvlády.

Byl přítelem a poradcem prezidenta Sarkozyho, takže je dost možné, že souhlasil také s jeho vizí legalizace francouzského neokolonialismu v severní Africe pod hlavičkou jakési Středozemní unie napojené na Evropskou unii. Při pohledu na jeho angažmá se dá skoro říci, že vždy neomylně volil špatnou stranu.

Přehled aktivit tohoto filozofa-politika stoprocentně vyvrací sebemenší podezření z levicovosti, přestože bývá některými lidmi a kruhy za levicového považován. Jeho motivem je nejspíš osobní exhibicionismus, který ostatně spolupůsobí při aktivitách mnohých lidí, kteří sebe sama považují za elity národů i celé Evropy. Už jako devětadvacetiletý mladík a začínající autor vystoupil roku 1977 spolu s André Gluckmannem ve francouzské televizi, v populárním publicistickém pořadu Bernarda Pivota nazvaném Apostrophes, na téma „Les nouveaux philosophes sont-ils de gauche ou de droite?“ (Jsou noví filozofové levicoví nebo pravicoví?). A už tehdy si ve studiu počínal nesmírně sebevědomě a autoritativně, jako někdo, komu se nemá odporovat. André Gluckmann podobně.

Takže, jak vidět, pestrá směs politických aktivit, u jaké není možno vysledovat vůbec žádnou orientaci. Ani levicovou, ani pravicovou. Jenom slepou víru v to, že je asi „lépe se mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem“. Takto pregnantně to ale Bernard-Henri Lévy nikdy neformuloval. Takovouto definici „největší myšlenkové katastrofy“ poskytly, bohužel, české luhy a háje…

Závěrem

Onen široce rozšířený exhibicionismus by byl tématem sám o sobě, neboť také mnoho českých osob svodům sebeprezentace nedokáže odolat. Přisuzovat jim ale nálepky „euromarxismu“ a „neomarxismu“ je skutečně ošidné.  Neříká to o nich vůbec nic! Spíše to jsou prostě jen příliš sebestřední a přemoudřelí jedinci, kterým dělá dobře, když se mohou veřejně producírovat a sloužit někomu, o kom soudí, že je veliký, mocný, bohatý a vůči nim bude jistě uznalý, když si jejich počínání tedy všimne. Ostatně proto vystupují, jak vystupují. Aby si jich všimnul.

Zpravidla fungují naprosto spolehlivě: kdykoliv se objeví téma, ve kterém je možno zaútočit například na Rusko, pak si může česká veřejnost vsadit hodně vysoko na to, že se okamžitě rozkejhá celý sbor rusofobní drůbeže. Žádné jméno v něm nikdy nechybí. Jsou opravdu dokonale skejhaný orchestr, dokonce bez kapelníka, protože takovou kakofonii by snad nikdo ani nedokázal dirigovat.

Je to směšné a ubohé zároveň. Takže raději se nálepkám asi vyhýbejme a posuzujme každého člověka individuálně. Nejspíš zjistíme, že tito lidé mají daleko nejen k levici, ale vůbec k filozofii. Že jsou tak nějak bez idejí a bez programu. Buďto chtějí moc, peníze, privilegia, funkce, dobře honorovaná místa. Nebo se touží jenom veřejně producírovat a zavděčit, nic víc. Žádní „neomarxisté“ ani „euromarxisté“ mezi lidmi, kteří řídí současný západní svět, a ani mezi těmi, kteří pro ně pracují politicky a mediálně, nejsou. Pouze establishment zoufale bojující o zachování moci, bohatství, výsad a privilegií a jeho podpůrné a služebné složky. Praktická ukázka zlé vůle, fanatismu, hlouposti nebo pokrytectví. A někdy to všechno hezky pospolu.

Poznámka:

[1] Hanah Arendtová: Původ totalitarismu, I – III, Oikumené, Praha 2013, str. 425