Ilona Švihlíková se podívala na politickou situaci německé kancléřky Angely Merkelové. Co pro ni mohou znamenat evropské volby?
V Německu se nejspíše schyluje k vrcholnému dramatu. Minulý rok se kancléřka Angela Merkelová rozhodla, že už nebude kandidovat na post předsedkyně CDU. Na sjezdu strany byla zvolena Annegret Kramp-Karrenbauerová (s přezdívkou mini-Merkelová) zřejmě proto, že právě tuto kandidátku Merkelová jako kancléřka podpořila. CDU se tak ocitla v dosti neobvyklé situaci: má kancléřku, ale předsedkyní strany je někdo jiný.
Toto rozštěpení, které by podle Merkelové mělo trvat až do dokončení jejího funkčního období, tedy do roku 2021, signalizuje obrovské oslabení pozice německé kancléřky.
Politicky styl Merkelové, konzervativní „vysezení problému“, ji rozhodně neochránil před tím dopustit se klíčových chyb, od kterých se CDU distancuje a dle mého odhadu v tom bude pokračovat. Klíčová je samozřejmě migrační politika dle hesla „ja, wir schaffen das“, které nese své ovoce – znovu se bolestivě vyjevilo rozštěpení země na Ossis a Wessis a německá AfD má podstatně vydatnější téma než akademickou kritiku eura.
Pozice Merkelové byla slabá po volbách v roce 2017 – sice je vyhrála, ale rekordně slabým výsledkem, plus jednání o široké koalici (Jamajka), na kterou sázela, selhala. Nechme nyní stranou, do jaké míry liberálové z FDP posloužili svým cílům tím, že odmítli být součástí koalice ve formátu CDU/CSU + Zelení.
Merkelová se musela vrátit do formátu velké koalice se sociální demokracií, která nechala projevit svou „státotvornost“, i když by ji tato měla dovést do politického hrobu. Velká koalice je pro Německo velmi zřídka a z nouze používaný formát, který reflektuje zoufalou snahu „zachovat status quo“ i vzhledem k obrovským chybám, které půjdou za Merkelovou.
Nyní je tedy kancléřka v pozici, kdy již může či dokonce musí zaříznout stranická kolegyně, kterou si sama vybrala, protože samotné načasování oné „Klausur“ tedy uzavřeného stranického setkání po Evropských volbách nabízí nutně prostor pro spekulace. Těžko říci, jak je možné, že si Merkelová neuvědomila, jak oslabuje svou pozici, když odešla z funkce předsedkyně strany, ale zároveň si přála „dosloužit.“ Protože je Merkelová bezesporu zkušená politička i odpůrci konspiračních teorií se zamýšlejí nad tím, kdo mohl kancléřku přinutit takto si poničit svůj obraz v dějinách dalšími porážkami – a co tím onen „deep state“ sleduje. Vytvářením výhodné nástupní pozice pro někoho jiného?
Německo má v tuto chvíli kancléřku, jejíž duch odchází, což oslabuje vyjednávací pozici celé země (a činí to problémy ambicióznímu Emmanuelu Macronovi, jehož duch sice neodchází, zato jeho palác je ostřelován Žlutými vestami).
Annegret Kramp-Karrenbauerová (neboli stručně AKK) je na první pohled kontinuita v CDU. Jenže je tu její reakce na vášnivý (jak jinak) Macronův návrh ohledně budoucnosti Evropy. Reagovala na něj nikoliv Merkelová (to už je signifikantní), ale právě AKK – stylem suše tvrdým, který ukázal, že je političkou esenciálně německou a že rozhodně exaltované „evropanství“ Macrona (což je v reálu přání, aby se vliv Francie zvýšil) nesdílí. Její návrhy týkající se přemístění sídla Evropského parlamentu ze Štrasburku či úvaha nad tím, že by se Francie mohla vzdát křesla v Radě bezpečnosti pro celou EU, byly ve Francii vnímány jako provokace. Což asi i byly. Tady to na objímající se tandem zrovna nevypadá.
AKK taky nedělá takový humbuk kolem migrační politiky jako Horst Seehofer (CSU), ale i z jejích vyjádření je patrné, že z pragmatických důvodů ve šlépějích typu „pojďte všichni sem, my to zvládneme“, rozhodně nepůjde. Její vyjádření prozatím také signalizují, že má i jiné zahraničně-politické názory (například na Rusko), což by ji mohlo dostat do střetu se „sesterskou“ CSU.
Merkelová je mainstreamem obdivovaná kancléřka, ale co skutečně zbude po její éře? Snaha vysedět problémy? A nebo to, že díky Německu došlo k fatálnímu rozštěpení Evropy? Byla to německá politika austerity, která udělala „velký případ“ z malého Řecka a jeho dluhu (řecká ekonomika je maličká, tvoří něco přes 1 % HDP eurozóny). Uškrtání se k smrti a ukotvení tohoto principu ve Fiskálním kompaktu jde za Merkelovou. Málokterá země je na jihu Evropy více nenáviděná než Německo. Italská vláda, která si vysloužila označení „nebezpečných populistů“, je do značné míry produkt německé destruktivní hospodářské politiky.
Druhé štěpení se samozřejmě týkalo uprchlické krize a umanutého trvání na „distribuci“ uprchlíků, údajně dle principu solidarity. Tento nátlak byl (či je) navíc doprovázen vyhrožováním tím, že když nebude „východ“ poslouchat, tak se mu seberou zdroje ze strukturálních fondů (v tomto ohledu se francouzský prezident připojí, tuhle kartu vynáší věru rád).
Merkelová je sice stále kancléřkou, před evropskými volbami je ovšem zcela neviditelná (může to být i tím, že se CDU obává špatného výsledku). Pokud by ji skutečně v rámci povolební „Klausur“ nahradila AKK, je otázkou, jak by se zachoval věčně juniorní partner – sociální demokracie. Sociální demokracie je aktuálně k smrti vyděšená tím, že se předseda mladých socialistů Kevin Kühnert nahlas zamyslel nad tím, jak by mohla vypadat postkapitalistická budoucnost. To si ovšem sociální demokraté dávno zakázali, protože bůhví, kam by je to taky mohlo dovést. Nedejbože k Marxovi, z jehož idejí vznikli, že.
Nicméně, výměna na kancléřském postu, by pro ně bylo obtížně skousnutelná. AKK se projevuje konzervativněji a pravicově než Merkelová, která proměnila německou politiku ve „středový“ mišmaš, v politiku bez ideologie a hlavně bez idejí. Oddělit od sebe CDU a SPD vypadalo jako dětská hra „najdi deset rozdílů.“ Takováto výměna by signalizovala, že SPD je skutečně jen tím „hadrem na holi“, který slouží jako výplň pro vládnutí vlastně kohokoliv.
Po Klausur, tedy po květnových volbách do Evropského parlamentu, budeme vědět víc. Je to ale neveselé odcházení Merkelové, která se za zády dívá na to, jak její duch mizí.