Ilona Švihlíková glosuje nejnovější vývoj kolem vládního angažmá české sociální demokracie. Jak má poslední kroky a celkovou strategii strany pochopit běžný volič?
Kdepak okurková sezóna! Ve světové politice to neplatí už dávno, a v domácí už jakbysmet, neboť celá země se zatajeným dechem sleduje, zda soc.dem. odejde, či neodejde z vlády kvůli výměně na postu ministra kultury.
Celé „drama“, na němž závisí osud této země, je spojeno s fatálním chybou, která oslabenou soc.dem. dovlékla do vládní koalice s hnutím ANO Andreje Babiše. Od té doby, spolu s klesajícími preferencemi, se strana začíná čím dál víc podobat lidovcům, kteří vždycky tak nějak ve vládě byli a nebyli. V případě lidovců i soc.dem. nejen následkem této politiky hrozí, že v příští Poslanecké sněmovně nemusejí být taky vůbec.
Druhá chyba, která se v případě soc.dem. projevuje opakovaně, až to vypadá, že se jedná o systémovou chybu, je fatálně chybný výběr kádrů strany. Je pravda, že bývalý předseda strany Bohuslav Sobotka se zbavil každého, kdo jen v náznaku vypadal, že by mohl ohrožovat jeho vedoucí klaku, takže co se schopných lidí týká, byla strana za jeho předsedování důkladně „vyčištěna.“A vypadá to s ní podle toho.
Místo schopných do značné míry zůstali ti všehoschopní, což je kupříkladu zosobněno v postavě Miroslava Pocheho. Místo Pocheho byl sice nakonec do Černínského paláce generován „jeho“ Tomáš Petříček. Těžko najít skutečně někoho, kdo je jako on víc vzdálen klasickému levicovému elektorátu. Výsledky pražských voleb mluví samy za sebe.
Kauza ministra kultury má podobnou rovinu. Sociální demokracie nejprve vytáhla Antonína Staňka (nikdo ji ho nenutil). Staněk si ovšem špatně načasoval důležité (a dle mého názoru i správné) rozhodnutí ohledně odvolání bývalého šéfa Národní galerie Jiřího Fajta. A sociální demokracie projevila svůj čirý oportunismus a politické amatérství. Stačilo malé „bububu“ kulturní fronty a Staněk měl jít hned od válu. To, že levice chronicky neumí podržet své lidi (na rozdíl do pravice, která je vzájemně solidární!) a zcela hloupě si tak vytváří své vlastní nepřátele, je bohužel dobře známo. Ale nevzít v úvahu povahové konstanty prezidenta, kterého takový krok (bez konzultace s ním!) musel pekelně vytočit, to je znak politického amatérismu.
Postoji prezidenta věnoval právník Miroslav Tejkl samostatný článek, takže se nebudu opakovat a zaměřím se na politický, nikoliv právní či ústavní aspekt věci.
Po včerejším sezení v Lidovém domě, na které dorazil i premiér (a podle toho, jak a kde seděl by člověk usoudil, že to on je už předsedou sociální demokracie) se sociální demokracie znovu rozhodla i přes předchozí silácká vyjádření svého předsedy, že zatím z vlády neodejde. Odejde ovšem, nebude-li ministrem kultury jmenován Michal Šmarda.
Jak má proboha něčemu takovému porozumět běžný levicový volič? Sociální demokracie si pro zásadní kauzy volí bojové linie, které jsou pro (vlastně nejen) levicového voliče nepochopitelné. Michal Šmarda skutečně není známá tvář (a podle toho, jak veřejně vystupuje, je to nejspíš i dobře) a post ministra kultury nevyvolává chuť postavit se na barikádu. Sociální demokracie se vzdá programově ledasčeho – například sektorových daní i daňové progrese – ale svede „osudový zápas“ na pokračování o Šmardu.
Fraška ve znamení oranžové pokračuje.