Historik Jiří Malínský svým textem připomíná výročí vzniku německé sociální demokracie v Československu.

Stoletá historie československé státnosti není prosta přerývaných dějinných zvratů a řady nejasností, které se ve svých důsledcích, třebaže v zeslabené míře, dotýkají i současnosti. Jejich součástí jsou i vztahy k někdejší silné německé národnostní menšině. Sta let letos na podzim totiž dosáhne i historie jejích někdejších prvorepublikových aktivistických stran. Nejstarší a největší z nich – Německá sociální demokracie – se stane námětem následujících řádek.

1918: Zánik habsbursko-lotrinské monarchie

Vznik těchto stran byl vynucen. Jednoznačnou, ne však dostatečně drtivou porážkou Ústředních mocností v první světové válce i spontánním lidovým hnutím na konci října a počátku listopadu 1918 zanikla také habsbursko-lotrinská monarchie. Relativně nejlépe byli na tuto situaci kromě Jihoslovanů a Poláků připraveni Češi, slynoucí od 14. října 1918 i svou zdatnou zahraniční exilovou vládou v čele s premiérem (od listopadu prezidentem) Masarykem. „Předříjnově“ uvažující čeští Němci, usilující o udržení tzv. Čechozemě, byli přesvědčeni, že mají na vybranou mezi spojením se svými austroněmeckými blíženci nebo že tzv. Rakouskoněmecká republika splyne jako celek s rodící se Výmarskou (Weimar) německou republikou. Poněkud přitom odhlédli od jisté drobnosti: že prohráli válku, vlastní vinou zmařili výsledky svého mimořádného víc než půlstoletého hospodářského rozmachu a jsou proto odkázáni na výsledky jednání vítězných mocností Dohody: USA, UK, Francie, Itálie a Japonska.

Poválečný chaos a pozice českých Němců

Protivníci českých Němců – český národ – byl v poválečném chaosu silný zprvu ozbrojenou mocí sokolů a jednotářů (Dělnických tělocvičných jednot) a později z front se vrátivších, vavříny vítězství ověnčených francouzských a italských legionářů. Jejich tzv. nové korunní země (Krönungsländer) v pohraničních územích (Německé Čechy, Sudetsko, Německá Jižní Morava a Šumavská župa) vybavené vládami, jež sice vládly důstojnými úředními prostorami (sídlem vlády Německých Čech byla např. liberecká radnice), ale zcela postrádaly vliv na rozhodující agendy veřejné (politické) správy a navíc byly konfrontovány s návratem desetitisíců často invalidních navrátilců z front. Objevovaly se epidemické choroby a velmi rychle docházely zásoby potravin. Čeští Němci byli konfrontováni s pro ně zvlášť bolestným faktem: hospodářským sepětím pohraničí a českého vnitrozemí. Sotva ustavená moc se hroutila německou nesoudností, jež se navíc nemohla ani v nejmenším opřít o s vlastními potížemi zápasící Berlín. Česká rozhodná odpověď řečená nesmlouvavými ústy heroického Aloise Rašína byla jednoznačná: s rebely se nevyjednává.

A tak nové korunní země neslavně dokorunovaly: do konce roku 1918 byly obsazeny československou brannou mocí pluků Svobody. Někdy tyto události připomínaly svou nechtěnou hravostí svět haškovských politických humoresek, jindy však docházelo k tu k lehčím, tu k těžším bojům s tragickými raněnými a padlými – více na německé než na české straně.

Mírová jednání ve Francii

Podobně se samozvaným státníkům vedlo i na mírových jednáních ve Francii. Na jaře 1919 byli ve Vídni donuceni opustit svá křesla v budově někdejší říšské rady a nedobře skončilo jejich úsilí i na mírových jednáních ve Francii. Střetli se tu s nejnenáviděnějším Čechem německého šovinismu, ministrem zahraničí Edvardem Benešem, tehdy důvěrně pro své diplomatické schopnosti muži Dohody nazývaným Lišáček. V létě 1919 se stali generály bez vojska, svéráznými exulanty, pro něž už v Revolučním Národním shromáždění byla připravena trpělivými Čechy křesla početně zhruba odpovídající podílu německé národnostní menšiny jak v Česku, tak na Slovensku (tzv. karpatští Němci, Karpathendeutsche). Pro menšinová práva byl (je to prakticky neznámé) i údajný český šovinista premiér Karel Kramář a další lidé Československé národní demokracie, mj. i muž Národní přísahy spisovatel Alois Jirásek.

Josef Seliger a sociální demokracie

Mezi prvními, kdo přicházeli nejrychleji do rozumu, byli sociální demokraté z českých organizací předlitavské německé sociální demokracie. Vedl je v té době již tuberkulózou smrtelně zasažený liberecký rodák a teplický redaktor Josef Seliger. A protože nikdy zcela nepominuly nejen jeho kontakty s českými soudruhy a životní situace nižších vrstev společnosti byla opravdu burcující, bylo nutné jednat. Mj. proto, jak německočeským menšinovým politikům trpělivě předestíral premiér Vlastimil Tusar, že na r. 1920 po schválení ústavy byly vypsány volby. A tak se v Teplicích na přelomu srpna a září 1919 ustavily někdejší zemské německočeské organizace česká, moravská a slezská do Německé sociální demokracie v Československu.

Vznikla tak nejkonstruktivnější a nejdělnější meziválečná aktivistická strana německé národnostní menšiny. Ale, až na výjimky, i její činnost zejména v prvních letech republiky provázela četné rezidua někdejšího vídeňského anacionalismu úzkostlivě střežícího status quo v postavení německé národnostní menšiny. Obdobná ostražitost panovala i na druhé: české a československé straně. V případě Československé sociálně demokratické straně dělnické (ČSSDSD) k tomu jako zvláštní příloha přistupovala jak válečná zkušenost, tak deziluze z výsledků jednání kodaňského kongresu Socialistické internacionály r. 1910. Vztahy uvnitř československého sociálně demokratického hnutí však znaly i teplejší a přátelštější odstíny. Když v říjnu 1920 zesnul zakladatel strany Josef Seliger (stalo se tak měsíc po zastavení Kreibichovy bolševizační akce v DSAP) poslal na jeho hrob svůj věnec prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk a následně v listopadu XIII. sjezd ČSSSDSD uctil památku předčasně zesnulého socialistického patriarchy hromadným pietním povstáním.

Zpochybňování národnostní politiky Československé republiky

Dvacátá léta se stala vůbec obdobím vzájemného hledání a nacházení. Jak složitá to byla situace, naznačuje jednání zakladatelského hamburského kongresu Socialistické dělnické internacionály, na který se DSAP obrátila zvláštním dokumentem zpochybňujícím národnostní politiku Republiky československé (sousední státy naší země se vesměs vyznačovaly její různě odstíněnou absencí) a zprostředkovaně – ČSSDSD byla tehdy vládní stranou – i podstatně ohrožující členství československé sociální demokracie v této globální organizaci socialisticky smýšlejících a jednajících lidí. Delegaci ČSSDSD nezbylo, než na místě vypracovat pamětní spis vyvracející argumenty německočeskoslovenských soudruhů. Že to vzájemným vztahům obou stran neprospělo, je nabíledni, zvláště když do Prahy dorazila zvláštní komise Internacionály, aby zjistila, že rozdíly mezi oběma stranami jsou natolik velké, že znemožňují jejich sjednocení a následné jednotné zastoupení v čerstvě obnovené Internacionále.

A tak i pod tlakem Internacionály a měnících se poměrů (od r. 1926 nastoupila třetí Švehlova vláda panské koalice a socialistické strany během tehdejší konjunktury přešly do opozice) se tyto poměry začaly měnit. Dlouhodobá jednání i ztráta pozic v zastupitelských sborech po druhých volbách r. 1925 pomohly zesílit význam společných ideových cílů a současně vedly k jasnému vymezení od do krize směřujícího komunistického hnutí prožívajícího první stalinizační (bolševizační) vlnu. Výsledkem těchto tendencí se stal smíchovský sjezd československého sociálně demokratického hnutí probíhající ve dnech 28. a 29. ledna 1928. Sjezd vystoupil s požadavky značných vylepšení národnostní politiky i sociálních politik středních a chudinských, zejména dělnických vrstev. Za přítomnosti vedoucích představitelů Internacionály Louise de Brouckere a Friedricha Adlera nepřímo deklaroval vznik malé československé internacionály. Nakonec se z ní vyvinula spolupráce obou bratrských stran. Parlamentní předlohy chodil do obou klubů DSAP německy přednášet Rudolf Bechyně, do klubu ČSSDSD česky Seligerův nástupce JUDr. Ludwig Czech. Vznikl tak pozoruhodný vztah, který mezi členskými stranami Socialistické dělnické internacionály té doby neměl obdobu.

Světová hospodářská krize a probuzení extremismu

Po parlamentních volbách r. 1929, vynucených faktem, že vyhasly koaliční zdroje občanských stran, se socialistické strany, posílené a omládlé, vracely do vlád První republiky. S Čechy a Slováky tu vládli od r. 1926 i aktivističtí demokratičtí čeští a slovenští Němci. Do jejich kruhu poprvé vstoupila Ludwigem Czechem i německá sociální demokracie; v duchu upřímného proletářského internacionalismu jí jedno ze svých křesel přepustila soudružská hamplovská československá sociální demokracie. Bylo načase. Vzduté vlny mezinárodního finančního kapitálu prorazily pověstný černý pátek na newyorské burze a svět se začal propadat do dosud nejhlubší hospodářské krizové situace dosavadní historie. Byla to živá voda mrtvolné příchuti, protože probouzela extrémy a extremisty. Nejsilněji v Německu, kde zasadila smrtelné údery demokracii výmarské republiky; zesílila však i polofašistická a fašistická hnutí v ostatních evropských zemích (mj. i v ostrovním Spojeném království a Francii). Skutečnost, že nejsilnější strana demokraticky smýšlejících československých Němců spoluvládla v československém ostrovu demokracie a svobody, měla zásadní význam. Spolu s pevným spojením občanských a socialistických stran posíleným o oba československé prezidenty a jejich přívržence (tzv. Hrad) tak vznikla pevná hráz, která až do mnichovské zrady západních demokracií spolehlivě držela extrémisty na distanc a znemožňovala prosazení jejich mocenských zprvu „pouze“ autoritativních aspirací.

1935: Volby a selhání prvorepublikového státu

Dalším polem, které spojilo obě bratrské strany, byla pomoc rakouským a německým socialistickým exulantům z SPÖ a SPD (sídlila tu také v Praze a Brně exilová vedení obou stran.) Obě strany také čelily ekonomickému a sociálnímu rozvratu. Tragickým mezníkem se staly parlamentní volby r. 1935 a selhání prvorepublikového státu ve věci henleinovského hnutí. Proti Sudetoněmecké straně byly totiž už tehdy k dispozici dostatečné důkazy o jejím napojení na nacismus; to opravňovalo použití zákona na ochranu republiky a její zákaz. Přesto všechno DSAP a její obranná složka Rote Wehr (Rudá stráž) vzdorovala henleinovskému moři a stala se hlavní oporou slábnoucího aktivismu stejně tak jako její mládežnická organizace Sozialistischer Jugendverband (Socialistický svaz mládeže) a tělovýchovný spolek Arbeiter Turnverband  (Dělnický tělocvičný svaz). A tak pohraničními městy neduněly jen ordnerské podpatky, ale i pokřik a odhodlání tisíců německočeských sociálních demokratů úzce spolupracujících s českými hraničáři.

Posilování postavení německé národnostní menšiny, anšlus Rakouska

Vše vyvrcholilo a současně se zauzlilo Benešovou spoluprací s tak řečenými novoaktivisty. Prezident Beneš proslovil svou koncepci v libereckém projevu 19. srpna 1936. Navazující jednání Hodžových vlád s novoaktivistickou předáckou generací demokratických německých stran vedla k postupnému posilování postavení německé národnostní menšiny (týkala se všech etnik První republiky) a podpisu opomíjené menšinové dohody z 18. února 1937. Nadějný vývoj však na počátku března 1938 zprvu zbrzdilo a postupně zcela zastavilo likvidování první rakouské republiky známé jako anšlus nacistickou zlomocí za tichého přihlížení západních demokracií; stalo se tak v okamžiku Schuschniggova plebiscitu o spojení obou německojazyčných zemí. Po tomto datu zbyly v ČSR dvě politické strany vzdorující henleinovské nacizující glajchšaltaci: většinoví sociální demokraté a němečtí komunisté. Příslušníci Rote Wehr vstupovali do pohraniční SOS (Stráže obrany státu) vzdorující na jaře a v létě 1938 henleinovským bojůvkám. Zdrcující výsledky komunálních voleb r. 1938 (SdP v nich v pohraničí získala kolem 90 % hlasů) učinily z těchto statečných lidí současně heroické zoufalce a vyvržence z vlastního etnika.

Anšlus však DSAP přivedl k ještě jedné zkoušce: na jaře 1938 ne zcela standardním způsobem vystřídal v předsednickém křesle stárnoucího Ludwiga Czecha mladý, až nekontrolovatelně ambiciózní Wenzel Jaksch. Na jedné straně do poslední chvíle podporoval československou demokracii (mj. se činně zúčastnil oslav 60. výročí vzniku ČSSDSD), na straně druhé však hledal i kontakty na Konráda Henleina. (Dobový český pohled poučeně a věcně zachycuje a pojednává zapomenutá kniha Edvarda Beneše „Německo a Československo“, v níž se vyrovnává s řadou sudeťáckých převážně henleinovských lží a polopravd).

Během necelého půlroku mezi mnichovským diktátem a nacistickou okupací se podařilo užšímu vedení DSAP v čele s Wenzlem Jakschem dostat do exilu kolem 7 500–8 000 mužů (necelou desetinu tohoto počtu činili i německočeští komunisté). Aktivně jim přitom pomáhalo hamplovské vedení ČSSDSD (Soukup jim dal k dispozici svou předsednickou kancelář v dnešní budově Poslanecké sněmovny, Jaksch se mohl spolehnout i na solidaritu Rudolfa Bechyně atd.); přímo v Praze byli nápomocni vyslanci bratrských skandinávských stran. V exilové vládě byl zájem i o tyto Čechoslováky německé národnosti. K účelovosti směřující Jaksch však tyto možnosti pochopil jako šanci pro návrat k předříjnovým poměrům a na konci r. 1942 svým nepočestným lavírováním donutil vůdce druhého odboje Edvarda Beneše k jejich ukončení. Na stranu obnovy republiky se tak postavila jen menšinová skupina vedená odborářským vůdcem Josefem Zinnerem; její přívrženci mj. bojovali především v západní zahraniční armádě; někteří byli činni i v londýnském prozatímním státním zřízení.

Představa transferu německého obyvatelstva z Československa

Protiklad vlasteneckého a Jakschova fakticky státoborného postoje, popsaného v jeho knize „Cesta do Postupimi“, se v průběhu války neustále zvětšoval. Představa transferu německého obyvatelstva z Československa (s výjimkou prokazatelných antifašistů a demokratů) byla dalším osudovým mezníkem, který k Jakschovi přitáhl i řadu jeho vnitrostranických odpůrců (v domácím československém demokratickém odboji tato představa vznikla na podzim 1939 kolem právní komise Politického ústředí prof. ústavního práva Zdeňka Pešky). V poválečném období část německých demokratických socialistů zůstala natrvalo v exilu (zejména ve Švédsku a Kanadě), většina se však přestěhovala do Německa a její významná část do značné míry splynula s revanšistickým hnutím sdruženým v Sudetoněmeckém landsmanšaftu (v doslovném překladu v Sudetoněmeckém krajanském sdružení), kde se mj. oddávala snu o náhradě za údajné utrpěné škody uhrazené z československé strany (ty nacistické v této vychýlené optice jakoby nikdy neexistovaly). Mimořádně zajímavé jsou v této souvislosti postřehy německočeského komunistického předáka Karla Kreibicha v drobné knize Konec sudetského němectví.

1959: Setkání ve Wiesbadenu, Seligerovo společenství

Charakteristické pro tuto situaci bylo setkání exilové československé strany a sdružení německých sociálních demokratů Seligerovo společenství (Josef-Seliger-Gemeinde) ve Wiesbadenu ve dnech 8. a 9. září 1959. Jaksch se tu domáhal práva na návrat a odškodnění, vedoucí československé delegace Vilém Bernard, sám v kritickém vztahu k transferu (vystěhování), velmi důrazně upozornil na legitimitu československé státnosti a sadistický nacistický teror vůči českému i slovenskému obyvatelstvu. K dalšímu setkání obou organizací došlo po 20 letech.

Navázání bližších kontaktů nenapomohlo ani publikování dokumentu posledních žijících prvorepublikových poslanců DSAP známého jako Prohlášení někdejších funkcionářů a členů Německé sociálně demokratické strany dělnické v Československé republice (Erklärung ehemaliger Funktionäre und Mitglieder der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiter in der Tschechoslawischen Republik). Franz Köhler, Franz Krejči, Rudolf Zischka a Johann Dill upozornili na personální prorůstání landsmanšaftu s nacistickými válečnými zločinci a dodali:

„Landsmanšafty, které se svým nacionalistickým rámusením, s pochody a nástupy ve stylu nacistů a se šťavnatými nedělními projevy pánů Seebohma a Jaksche vytvořily celému německému národu, jenž si ve své velké většině přeje žít v míru i se svými východními sousedy, dokonce i v nám jinak přátelsky naladěné cizině pověst revanšistů a nepolepšitelných rušitelů míru.“

Brannenburské teze

Lze říci, že tento kurs v případě Seligerova společenství plně vyvanul v průběhu devadesátých let a nalezl svůj protějšek v Brannenburských tezích, v případě landsmanšaftu po r. 2004. Klíčovým slovem, které je zřejmě v této souvislosti zásadního významu, je osobnost evropsky proslulého demokrata a humanisty prezidenta Budovatele Edvarda Beneše, proslulého svým systematickým úsilím o harmonické soužití obou etnických subjektů v druhé polovině třicátých let.

Diskuse, které probíhají na platformě Německo-českého fóra, dokázaly už mnohé. Diskusí a vzájemnou tolerancí, které ctí nespornou historickou fakticitu, lze bezesporu dokázat ještě více, jak to při nedávných vzpomínkových slavnostech prokázala v Polsku německá vládní delegace navazující na odkaz bytostného německého demokrata a humanisty Willyho Brandta.

Nezávisle na tom všem je však nutné si připomínat statečnost, obětavost, oddanost věci demokracie a humanismu německočeských i německoslovenských demokratických socialistů jak v kritických dnech první Československé republiky, tak v také v mnohdy beznadějných dnech, týdnech a měsících na frontách a v koncentračních táborech druhé světové války. Zkratka DSAP v těchto souvislostech i dnes znamená pro skutečně poučené mnoho.