Odlišné přístupy Evropy a USA k daňové politice a k daňovým únikům hrozí vznikem nebezpečného chaosu.
John Thornhill píše o tom, že politický tlak nutí politiky, aby postupovali koordinovaně proti daňovým únikům.
Evropané a Američané se liší v řadě ohledů, jeden z nich ovšem může přerůst v obchodní válku velkých rozměrů. Jde o daně, přesněji o to, jestli velké technologické firmy jako je Google mají platit daně tam, kde dosahují tržeb.
První se do zdanění pustila Francie se zavedením digitální daně, která právě míří na takovéto firmy. Vyvolala tím zuřivou reakci USA, které tuto daň považují za diskriminační. USA hrozí odvetnými opatřeními až ve výši 100% cel. Jeden z obchodníků uvedl, že by se jednalo o největší ohrožení vinařského odvětví od dob prohibice.
Na Světovém ekonomickém fóru se sejdou ministři financí z obou zemí a pokusí se spor urovnat. Ale pokud se jim to nepovede, varuje Thornhill, pak i další země plánují zavedení digitální daně. Může se to rychle ošklivě zvrtnout, píše článek dále.
Zdá se, že USA a EU se liší nejen v oblasti vojenských výdajů, ale i daní. V USA stále panuje představa nízkých daní a malého státu, kdežto Evropané často nemají problém platit vyšší daně, pokud jim stát zajistí i servis veřejných služeb.
A americké nadnárodní korporace nevidí nic špatného na tom, že agresivně přesouvají zisky do jiných zemí a vyhýbají se zdanění, jak to jen jde. Jde tedy o obrovské privilegium těchto velkých firem, které přesouvají zisky do daňových rájů.
FT uvádějí britský příklad – velké americké technologické korporace zaplatily na daních podle TaxWatch jen 191 milionů liber. Vyhnuly se zaplacení jedné miliardy liber.
Nadnárodní firmy dlouho zneužívaly to, že fungují globálně, kdežto daňové systémy jsou národní. Jenže voliči unavení věčnými škrty vyvíjejí politický tlak.
OECD se dokonce podařilo představit slušný návrh, který získal podporu většiny zemí, původně dokonce i z USA. Jenže intenzivní lobbying amerických firem vše změnil. Americký ministr financí Steven Mnuchin šokoval ostatní, když najednou začal požadovat, aby dodržování standardů OECD bylo „dobrovolné“.
Návrh OECD sice řeší problém přesouvání zisků, ale neřeší konkurenci mezi zeměmi, které snižují daně, aby přilákaly více investic (pozn. redakce: Joseph Stiglitz tuto situaci označil pojmem „závod ke dnu“.)
I tak je ale návrh OECD vnímán spíš pozitivně, protože do systému vnáší alespoň nějaký řád. Pokud ovšem k dohodě nedojde, pak nás čeká nebezpečný chaos, uzavírá Thornhill.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.